Křídová technika
Křídová technika nebo též krejonová manýra, tužková technika (fr. Manière de crayon) je grafická technika tisku z hloubky napodobující křídovou kresbu. Původně sloužila k reprodukci křídových nebo uhlových kreseb a pastelů. V tisku z plochy se tak označuje jemná litografie provedená na kameni velmi tvrdou tužkou.[1]
Historie
editovat_-_Head_of_an_old_man.jpg)
Podle Béguina objevili techniku roku 1735 Angličané Arthur Pond a Charles Knapton, ale začal ji využívat roku 1740 až francouzský grafik Jean Charles François, původně pro reprodukci křídových kreseb. Pro metodu vícebarevného leptu z několika štočků ji přizpůsobil Louis-Marin Bonnet, který postup publikoval roku 1769 v díle Le pastel en gravure.[2] Krejonová manýra byla oblíbená v době rokoka. Mistrem této techniky byl Gilles Demarteau (1722-1776), který reprodukoval stovky děl Bouchera a Hueta takovým způsobem, že byly téměř nerozeznatelné od původních kreseb. Další grafici reprodukovali díla Watteaua a Fragonarda. Podobně pracoval také Louis Maria Bonnet (1743-1783), který se specializoval na vícebarevné dámské portréty.[3]
Kolem roku 1760 Thomas Gainsborough a po něm další angličtí grafici začali používat tuto techniku v kombinaci s Vernis mou. Svá díla tak tvořili také Alexandre-Gabriel Decamps a Félicien Rops.
Postup
editovatKřídová technika se podobá tečkovací manýře, ale zachovává charakter kresebných linií, vytvořených řadami teček. Původně byla používána jako druh rytiny k přímé práci na kovové desce. Obvykle se kombinuje se suchou jehlou nebo tečkovací technikou.[4]
Pro leptání se na desku pokrytou pevným a začazeným krytem přenese stranově obrácená kresba. Pomocí zvláštních nástrojů - ruletou (ozubené kolečko v držátku), moletou (kulička se zoubky ke změkčení obrysů), matoárem (mattoire, otočná poloviční kulička s nepravidelnými zoubky), svazkem jehel, ešopem se do krytu prorazí čáry kresby až na kov. Čáru je třeba několikrát opakovat pro dosažení správné hustoty bodů.[5][6] Poté se deska silně zaleptá. Při vícebarevné křídové technice se používá soutisk z několika desek.[7]
Většina grafických listů zhotovených křídovou technikou kombinuje tuto metodu s leptem a akvatintou.
Křídový lept s využitím fotomechanického přenosu kresby
editovatTechnika je založena na vlastnosti syrského asfaltu, který se působením světla stane nerozpustný v terpentýnu. Kovová deska se natře roztokem syrského asfaltu v terpentýnu a po zaschnutí se na ni kreslí litografickou křídou nebo černou retušovací tužkou při slabém umělém osvětlení. Kresbu je možno přenést také z nějakého průhledného materiálu (sklo, astralon), který se přiloží na kryt. Výhodou tohoto postupu je, že kresbu není třeba stranově převracet. Deska se pak exponuje 2-3 hodiny na slunci. Na neosvětlených místech pokrytých kresbou zůstává asfalt rozpustný a lze ho smýt tamponem namočeným v terpentýnu. Po zaprášení akvatintovým zrnem s leptá do hloubky. Zbylý světlem vytvrzený asfalt lze změkčit a smýt petrolejem. Kresba si uchovává i drobné detaily.[8][9]
Reference
editovatLiteratura
editovat- Antonín Odehnal, Grafické techniky, nakl. ERA Brno 2005, ISBN 80-7366-006-7
- Jan Baleka, Výtvarné umění. Výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika), Academia Praha 1997, ISBN 80-200-0609-5
- Oldřich J. Blažíček, Jiří Kropáček, Slovník pojmů z dějin umění, Odeon Praha 1991, ISBN 80-207-0246-6
- Aleš Krejča, Techniky grafického umění, Artia Praha 1981
- Jindřich Marco, O grafice: kniha pro sběratele a milovníky umění, Mladá fronta Praha 1981
- A. Béguin, Dictionnaire technique de l'estampe, Bruxelles 1977
- Jacques Hérold, Gravure en manière de crayon, Jean-Charles Francois (1717-1769): catalogue de l'œuvre gravé, La Société pour l'étude de la gravure française, 1931