Wikipedie

Kánon D dur (Pachelbel)

Kánon D dur[1][2] nebo špatně přeloženo Kánon v D dur[3] (plným německým názvem: Kanon und Gigue in D-Dur für drei Violinen und Basso Continuo) je barokní skladba Johanna Pachelbela. Složil ji kolem roku 1680 jako chrámovou hudbu pro tři housle a basso continuo, ale od té doby byla přepsána pro celou řadu dalších hudebních nástrojů. Kánon byl v originále spárován s gigou ve stejné tónině, i když dnes se tato část hraje velmi zřídka.

Kánon je postaven na charakteristickém akordovém sledu, který ve druhé polovině 20. století pronikl do populární hudby a byl mnohokrát použit a adaptován v písních různých žánrů.

Popularizace ve 20. století

editovat

Kánon byl bez doprovodné gigy v moderní době poprvé publikován r. 1919 Gustavem Beckmannem, který skladbu zahrnul do svého článku o Pachelbelově komorní hudbě. [4] Beckmannův výzkum vznikl z popudu a za podpory badatele a vydavatele na poli staré hudby Maxe Seifferta, který publikoval svou úpravu Kanonu a gigy roku 1929.[5] Tato edice obsahovala mnoho úprav, včetně změn tempa. Poprvé nahrán byl Kánon roku 1940 Arthurem Fiedlerem.[6]

Skutečný převrat přišel teprve roku 1968, kdy Jean-François Paillard nahrál se svým komorním souborem vlastní úpravu kánonu. Ta dodala skladbě poněkud romantický nádech: autor zpomalil tempo a přidal některé prvky jako třeba výrazné pizzicato.[7] Album vyšlo v červnu u značky Erato Records a obsahovalo i jiné skladby, například koncert pro trubku od Johanna Friedricha Fasche.

Hned v červenci 1968 původem řecká skupina tou dobou usazená ve Francii, Aphrodite's Child, vydala singl "Rain and Tears", což byla rocková adaptace Pachelbelova díla.[8] Jen o několik měsíců později, v říjnu 1968, vydala španělská skupina Pop-Tops single "Oh Lord, Why Lord", opět založený na Pachelbelově kánonu.[9] Tato úprava se stala podnětem pro cover verzi "Oh Lord, Why Lord" americké skupiny Parliament v roce 1970.

Právě roku 1970 jedna stanice klasické hudby v San Franciscu pustila do éteru Paillardovu nahrávku a vzápětí byla zaplavena dotazy a žádostmi od posluchačů.[10] Kalifornská sláva skladby se rychle šířila. V roce 1974 vydalo London Records reedici alba z r. 1961 od Stuttgartského komorního orchestru. Album obsahovalo Corelliho Vánoční koncert, ale také, jaksi mimochodem, Pachelbelův Kánon D Dur, z něhož se však mezi tím stal kasovní trhák. Album tak bylo případně přejmenováno: Pachelbel Kanon: the Record That Made it Famous and other Baroque Favorites, a stalo se nejprodávanější nahrávkou klasické hudby roku 1976.[11]

Roku 1977 label RCA Red Seal znovu vydal album vydané r. 1968 s Paillardovou úpravou skladby, a ve Spojených státech bylo toho roku album na 6. příčce prodejnosti mezi klasickými nahrávkami. (Albu konkurovali ještě další LP toho roku: na 13. příčce bylo album rovněž s Paillardovou nahrávkou Go For Baroque!, a na 17. příčce bylo album Stuttgartského komorního orchestru.)[12] Paillardova verze měla významné postavení také na soundtracku k Redfordově filmu z roku 1980 Obyčejní lidé..[7] Zatím albu RCA stoupalo na žebříčku prodávanosti a v lednu 1982 obsadilo nejvyšší příčku, na které se udrželo až do května, kdy bylo sesazeno albem, jež pod vedením Christophera Hogwwoda nahrála Academy of Ancient Music. Ovšem i tata nahrávka obsahovala Pachelbelův Kánon D Dur.[13]

Ze 70. let pochází variace na Pachelbelův kánon z pera amerického skladatele George Rochberga. Z novějších nahrávek je skladbou inspirováno např. aranžmá písně "C U When U Get There" z roku 1997, vytvořené americkým rapperem Cooliem.

Pachelbelův Kánon D dur zahraný na klavír

Reference

editovat
  1. ↑ Hudební perličky Pavla Šporcla: Kánon [online]. Česká televize, 2017-11-20 [cit. 2020-09-08]. Dostupné online. 
  2. ↑ Prague Vivaldi Ensemble [online]. Česká filharmonie [cit. 2020-09-08]. Dostupné online. 
  3. ↑ DVOŘÁK, Stanislav. Největší rockové hity, které vykradly klasickou hudbu. Novinky.cz [online]. Borgis, 2014-10-10 [cit. 2020-05-23]. Dostupné online. 
  4. ↑ Gustav Beckmann, Johann Pachelbel als Kammerkomponist, Archiv für Musikwissenschaft 1 (1918–19): 267–74. Canon zmíněn na s. 271.
  5. ↑ Dohr, Christoph (2006), "Preface", Canon und Gigue für drei Violinen und Basso continuo (Urtext). Partitur und Stimmen, Dohr Verlag, ISMN M-2020-1230-7
  6. ↑ Daniel Guss, CD booklet to Pachelbel's Greatest Hit: The Ultimate Canon, BMG Classics (RCA Red Seal)
  7. ↑ a b Fink, Robert (2010). "Prisoners of Pachelbel: An Essay in Post-Canonic Musicology". Hamburg Jahrbuch.
  8. ↑ David Luhrssen with Michael Larson (2017). Encyclopedia of Classic Rock. Greenwood. p. 7. ISBN 9781440835148.
  9. ↑ Kristen Yoonsoo Kim (27 September 2012). "One-Hit Wondering—Johann Pachelbel". Noisey.
  10. ↑ Walton, Mary (17 January 1979). "Move over Mick Jagger; here's Johann Pachelbel". Knight-Ridder Newspapers
  11. ↑ Billboard Year-end Issue, 25 December 1976
  12. ↑ Billboard Year-end Double Issue, 24 December 1977
  13. ↑ Classical LPs Chart, Billboard, 15 May 1982

Externí odkazy

editovat
 
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kánon_D_dur_(Pachelbel)&oldid=24003424“