Jozef Kočiš

slovenský historik

Jozef Kočiš (23. ledna 1928 Hurbanovo4. ledna 2013 Beluša) byl slovenský historik a archivář. Patří mezi uznávané teoretiky archivistiky jako vědy. Rozpracoval metodiku zpracování a zpřístupňování archivních fondů historických žup od 16. do 20. století.

Jozef Kočiš
Narození23. ledna 1928
Hurbanovo nebo Okružná
Úmrtí4. ledna 2013 (ve věku 84 let)
Beluša
Povoláníhistorik
OceněníPribinův kříž III. třídy (2004)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Vystudoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě v Bratislavě. Vybudoval archív v Bytči. Začátkem května 1955 se stal ředitelem Štátneho archívu v Bytči, který byl jeho celoživotním působištěm až do odchodu do důchodu v roce 1990.

Mimo Státní archív v Bytči, působil také v centrálních archívních orgánech, které existovaly v rámci Slovenské archivní správy. V letech 1971 – 1992 byl členem Vědecké archivní rady v Bratislavě a od roku 1978 také členem redakční rady časopisu Slovenská archivistika.

Akademický titul doktor filozofie získal v roce 1970. V roce 1977 po obhájení kandidátské práce na téma „Stoličná správa na Orave a v období feudalizmu“ mu udělilo Vědecké kolégium Slovenské akademie věd (SAV) pro vědu o společnosti titul kandidát historických věd. J. Kočiš pracoval v poradních orgánech a komisích Historického ústavu SAV v Bratislavě, byl členem Slovenské historické společnosti (SHS). Působil jako člen Vlastivědného sborníku Považí, v redakční radě sborníku Střední Slovensko a v hodnotící komisi odboru archivnictví.

Po ukončení vysokoškolského studia pracoval jako vědecký pracovník v Slovenském ústředním archívu v Bratislavě. O rok později bylo publikované vládní nařízení o vzniku státních archívů v jednotlivých krajích. Slovenská archivní správa, jako nový celoslovenský řídící orgán pro archívy v rámci Povereníctva vnútra, získala pro účely Státního archívu v Žilinském kraji zámek v Bytči s velkými prostory. Tady se v roce 1955 stal ředitelem nově založeného státního archívu, který byl jeho celoživotním působištěm až do odchodu do důchodu v roce 1990 a přivedl jej mezi přední slovenské archivní instituce. Jozef Kočiš je autorem několika syntetických a analytických archivních pomůcek – průvodců, katalogů a archivních inventářů a průkopníkem při přípravě edicí pramenů k dějinám slovenského národního hnutí v 19. století. V rámci svého vědeckého a odborného působení publikoval v časopisu Slovenská archivistika. Rozšířil prameny k slovenským dějinám o výsledky výzkumů archivních dokumentů v Maďarsku, Polsku, Jugoslávii, Rakousku, Francii a Itálii.

Jako sestavovatel publikace „Sprievodca po archívnych fondoch Štátneho archívu“ v Bytči pomáhal zpřístupnit archivní dokumenty historických žup, soudů a služebních úřadu a dalších institucí z území Liptova, Oravy a Turca. Jeho největším zájmem byla inventarizace korespondence bytčanských Thurzovců v letech 1541 – 1626 a inventář oravského župního archivu z období feudalizmu z let 1584 – 1849. Spolupracoval na přípravě publikace Bytča 1378 – 1978, která byla vydaná k šestistému výročí města. Napsal monografii pod názvem Bytčiansky zámok. Největší pozornost vzbudil populárně-naučnými díly. V publikaci Alžběta Báthoryová a jej obete, lze najít plastický obraz zákulisí případu Alžběty Báthoryové, kde na základě autentických dokumentů autor zasáhl do rozšířených nepřesných představ o činnosti a smrti čachtické paní, některých jejích přisluhovaček a také o postupu palatína Thurzu při souzení jejích zločinů. Výsledkem dlouhodobé práce je i odborná publikace „Neznámý Jánošík“, ve které J. Kočiš přináší netradiční a skutečně neznámý portrét bývalého kuruce, císařského vojáka a pak také „hôrneho chlapca“ Juraja Jánošíka. Slovenskou literaturu faktu obohatila i jeho další úspěšná publikace o hradech středního Považí „Od Čachtic po Strečno“. V roce 1993 J. Kočiš vydává publikaci o nevšední ženě, manželce, matce, spravedlivé a milosrdné šlechtičně – Žofii Bošňákové.

O svých pracích také přednášel v Domě slovenské kultury v Praze. O spolupráci ho požádala japonská televizní společnost „Stream“ při přípravě a natáčení dokumentárního filmu o Alžbětě Báthoryové.

Své odborné poznatky poskytl i zahraničním spisovatelům, např. Michaelovi Farin (Heroine des Grauens – Elisabeth Báthory – 1989), Raymondovi T. McNally (Dracula Was a Woman – 1994) a Tonymu Thorne (Countess Dracula – 1997).

Po odchodu do důchodu pracoval na publikacích o obci Beluša.

Za svou práci byl několikrát oceněn. V roce 2004 získal Pribinov kríž III. stupňa za kulturní rozvoj Slovenské republiky.

  • Štátny archív v Bytči (1959), Bratislava: Slovenská archívna správa Povereníctva vnútra, 179 s. – sprievodca po archívnych fondoch
  • Štátny archív v Banskej Bystrici– pobočka v Bytči (1965), Bratislava: Slovenská archívna správa – sprievodca po archívnych fondoch
  • Bytčiansky zámok (1974), Martin: Osveta
  • Exkurzia do archívu (1975), Martin: Osveta
  • Stoličná správa na Orave v rokoch 1684–1849 (1976), Bratislava: SAV, 287s
  • Sto rokov dobrovoľného požiarného zboru v Beluši 1878–1978 (1978), Beluša
  • Bytča 1378–1978 (1978), Martin: Osveta
  • Alžbeta Báthoryová a palatín Thurzo (1981, 1984), Martin: Osveta, 128 s. (druhé vydanie r. 1984, 125 s. )
  • Neznámy Jánošík (1986), Martin: Osveta
  • Od Čachtíc po Strečno (1989), Martin: Osveta, 232 s. ISBN 80-217-0053-X
  • Žofia Bošňáková a Teplička nad Váhom (1993, 1996), Žilina: Jozef Blaha, 66 s. ISBN 80-966996-0-1. (druhé vydanie r. 1996, 66 s. ISBN 80-966996-4-4. , tretie vydanie Považská Bystrica: UNIPRINT, 1998, 65 s. ISBN 80-967996-0-6. )
  • Beluša 1330–1995: pohľady do dejín (1994), Žilina: Jozef Blaha, 116 s. ISBN 80-966996-3-6
  • Alžbeta Báthoryová a palatín Thurzo (1996), Žilina: Jozef Blaha, 103 s. ISBN 80-966996-6-0 – pravda o čachtické paní
  • Beluša 1330–2002: pohľady do dejín (2002), Žilina: Jozef Blaha, 120 s. ISBN 80-88948-0-7-X
  • Podoby dávnej a súčasnej Beluše (2005), Žilina: Jozef Blaha
  • Alžbeta Báthoryová a jej obete (2007), Knižné centrum, ISBN 80-8064-290-7 – pravda o čachtické paní

Reference

editovat

Čerpáno z diplomové práce Aleny Halamové.