Josip hrabě Šišković (Joseph Graf Siskovics)[pozn. 1] (2. července 1719, Segedín28. prosince 1783, Praha) byl rakouský generál chorvatského původu. Od mládí sloužil v císařské armádě, několikrát se vyznamenal za sedmileté války. Během úspěšné kariéry v armádě byl povýšen na barona (1756) a hraběte (1775). Závěr aktivní vojenské služby strávil jako vrchní velitel v Českém království. Zemřel v Praze a je pohřben v katedrále sv. Víta.

Josip hrabě Šišković
Vrchní velitel v Českém království
Ve funkci:
1779 – 1783
PředchůdceKarl Reinhard Ellrichshausen
NástupceMichael Johann von Wallis
Vrchní velitel v Haliči
Ve funkci:
1775 – 1779

Narození2. července 1719 nebo 1719
Segedín
Úmrtí18. prosince 1783 nebo 4. února 1783
Praha
Místo pohřbeníkatedrála svatého Víta
Profesedůstojník
Oceněníkomandér Vojenského řádu Marie Terezie
CommonsJosip Šišković
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Pocházel z bohaté chorvatské rodiny, byl nejmladším ze šesti dětí Andrijii Šiškoviće, který byl senátorem v Segedínu. Jako devatenáctiletý vstoupil do císařské armády a vyznamenal se během války o rakouské dědictví, kdy bojoval v Bavorsku a Nizozemí, mezitím sloužil také v Košicích a Petrovaradínu. Postupoval v hodnostech (kapitán 1742, major 1745) a po roce 1748 sloužil u vojenské posádky v Praze. V roce 1750 byl povýšen na plukovníka a v roce 1756 získal titul barona. Na začátku sedmileté války vynikl v bitvě u Kolína, kde byl těžce zraněn. Za to byl povýšen do hodnosti generálmajora (respektive generálního polního vachtmistra; 1757) a o rok později získal Řád Marie Terezie.[1] S generálem Laudonem se vyznamenal v bitvě u Domašova (1758), znovu byl těžce zraněn v bitvě u Hochkirchu (1758). Ve čtyřiceti letech byl povýšen do hodnosti polního podmaršála (1759) a od roku 1760 do konce sedmileté války byl náčelníkem štábu maršála Dauna.

V roce 1763 byl jmenován členem dvorské válečné rady, krátce nato byl jako vojensko-politický komisař vyslán do Sedmihradska, kde potlačil povstání Sikulů. V roce 1765 obdržel komandérský kříž Řádu Marie Terezie a v roce 1767 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra.[2] Od roku 1769 byl velitelem na Vojenské hranici. V letech 1775–1779 byl zemským velitelem v Haliči, která připadla habsburské monarchii při dělení Polska. V roce 1775 byl povýšen do hraběcího stavu. Závěr své kariéry strávil jako zemský velitel v Českém království (1779–1783).[3] Zemřel v Praze a je pohřben v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta. Je také posledním vojákem pochovaným v této katedrále.[4]

V roce 1759 se oženil s baronkou Barbarou Harruckernovou (*1739) z uherské šlechty, manželství zůstalo bez potomstva. Vlastnila statky v jižním Maďarsku (Mezőberény), které musela kvůli zadlužení prodat v roce 1798.

Poznámky

editovat
  1. V české literatuře uváděn též jako Žiškovič, ve zdrojích v Rakousku a Maďarsku také jako Siskowics nebo Siskovich.

Reference

editovat
  1. STELLNER, František: Sedmiletá válka v Evropě; Praha, 2000; s. 184 ISBN 80-7277-010-1
  2. Služební postup Josipa Šiškoviće in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815), Vídeň, 2006; s. 93 dostupné online
  3. Kolektiv: Od knížecí družiny k posádkovému městu. Praha vojenská od nejstarších dob po současnost; Vojenský historický ústav Praha, Ministerstvo obrany České republiky; Praha, 2006; s. 27 ISBN 80-7278-347-5 dostupné online
  4. Popis náhrobku generála Šiškoviće v katedrála sv. Víta

Literatura

editovat
  • BĚLINA, Pavel: Generál Laudon. Život ve službách Marie Terezie a Josefa II.; Praha, 1993; 211 s. ISBN 80-7038-216-3
  • FIALA, Jiří, SKALA, Harald: Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 318/2019; Olomouc, 2019; s. 117–127 dostupné online

Externí odkazy

editovat