Jindřich Mikolecký

strojní inženýr v Ústí n. L., Teplicích a Plzni, budovatel cukrovarů v Rusku, ředitel závodu v Plzni, komunální politik, filantrop, též středoškolský profesor v Pešti (1837-1891)

Jindřich Mikolecký (německy Heinrich Mikoletzky, 1. září 1837 Josefov u Jaroměře17. prosince 1891 Plzeň[2]) byl český strojní inženýr a manažer, pozdější ředitel Škodových závodů v Plzni, významný občan města Plzně a komunální politik. Výrazně se zasloužil o rozvoj strojnického podniku i města Plzně v období vrcholící průmyslové revoluce v českých zemích.

Ing. Jindřich Mikolecký
Jindřich Mikolecký (časopis Světozor, 1891)
Jindřich Mikolecký (časopis Světozor, 1891)
Generální ředitel Škodových závodů v Plzni
Ve funkci:
1885 – 1889
Člen Zastupitelstva města Plzně
Ve funkci:
24. října 1890 – 17. prosince 1891

Rodné jménoHeinrich Mikoletzky
Narození1. září 1837
Josefov u Jaroměře
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí17. prosince 1891 (ve věku 54 let)
Plzeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
Místo pohřbeníHřbitov u Všech svatých v Plzni
ChoťAnna Mikolecká (?–1883)
PříbuzníJosef Mikoletzky[1] (sourozenec)
Alma materPolytechnický ústav v Praze
Profesestrojní inženýr, manažer, místní politik, filantrop, středoškolský učitel, technik a učitel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí

editovat

Narodil se ve vojenské pevnosti Josefov v blízkosti Jaroměře ve východních Čechách v rodině podporučíka císařské armády. Během středoškolského studia projevil technické nadání, posléze pak v letech 1857 až 1858 a 1860 až 1861 studoval pražský Polytechnický ústav a rovněž pak strojnictví na polytechnice ve Vídni.

Kariéra ve strojnictví

editovat

Po absolutoriu krátce působil jako středoškolský profesor v Budapešti, kde však nebyl spokojen, a tak se navrátil zpět do Čech. Přijal místo inženýra v pražské strojírně Karla Breitfelda v Praze (tvořící základ pozdější ČKD), posléze přijal místo ve strojírnách v Teplicích. Roku 1870 pak místo opustil a nastoupil do strojírenských závodů plzeňského podnikatele Emila Škody, který závod roku 1869 od rodu Valdštejnů odkoupil. Stal se jedním z blízkých Škodových spolupracovníků. Roku 1872 je Mikolecký uveden mezi spoluzakladateli Pražsko-duchcovské dráhy (PDE), společnosti provozující železnici budovanou z Prahy-Smíchova přes Rudnou a Slaný do Obrnic, sloužící především k transportu severočeského hnědého uhlí do Prahy a středních Čech.

Roku 1872 byl firmou Škoda vyslán do Kyjeva na tehdejším území Ruského impéria, aby zde zastupoval obchodní zájmy firmy. Zde se usadil a vybudoval si respektovanou pozici ve zdejším prostředí, i zdejší české komunitě. Během svého pobytu podnikl Mikolecký také poznávací cestu po Kavkaze. Roku 1883 pak ovdověl a vychovával pak nezletilou dceru Olgu. Roku 1885 se navrátil zpět do plzeňské Škodovy továrny, kde následně přijal místo generálního ředitele závodu. Na svou pozici pak rezignoval roku 1889.

Spolková a veřejná činnost

editovat

Byl přesvědčeným českým vlastencem a účastnil se českého spolkového života. Při svém pobytu v Teplicích byl členem Národní jednoty severočeské, po svém přesídlení do Plzně následně vstoupil do plzeňské jednoty Sokola, byl zakládajícím členem pěveckého spolku Hlahol plzeňský, členem Měšťanské besedy a dalších spolků. Roku 1884 je uveden jako finanční přispěvatel Národního divadla v Praze. Roku 1891 se jeho plány objevily na Zemské jubilejní výstavě v Praze.

24. října 1890 byl zvolen do zastupitelstva města Plzně. Zde patřil k jedněm z nejaktivnějších členů: prosazoval např. projekt veřejného osvětlení, městského vodovodu, nemocnice, výstavby městské tramvajové sítě, nové budovy městského divadla a další.

Úmrtí

editovat
 
Hrobka Jindřicha Mikoleckého a jeho rodiny na hřbitově u Kostela Všech svatých v Plzni

Jindřich Mikolecký zemřel 17. prosince 1891 v 7 hodin večer v Plzni ve věku 54 let. Jako příčina úmrtí se uváděla srdeční zástava, která jej postihla při týden trvajícím nachlazení; podle zápisu v matrice se ale zastřelil.[2]

Jeho pohřeb byl ve městě rozsáhlou událostí, které se účastnili tisíce lidí, včetně městského purkmistra Josefa Krofty a samotného Emila Škody.[3] Ostatky byly uloženy v rodinné hrobce na hřbitově u Kostela Všech svatých v Plzni.

Po smrti

editovat
 
Památník J. Mikoleckého na vrchu Mikulka v Plzni

Na vyhlídce vrchu na sever od Plzně, nedaleko místa, kde byl pohřben, byl Jindřichu Mikoleckému zbudován památník v podobě několik metrů vysokého kamenného masivu. Zdejší lidé místu začali záhy přezdívat Mikulov, z čehož se následně vytvořil název Mikulka,[4] jež byl místu následně oficiálně přiřknut.

Reference

editovat
  1. Jindřicha Mikoleckého (parte). Plzeň. Dostupné online.
  2. a b SOA Plzeň, Matrika zemřelých Plzeň 087, s. 276
  3. Jindřich Mikolecký | abart. cs.isabart.org [online]. [cit. 2022-01-16]. Dostupné online. 
  4. KUTKA, petr. Plzeňské vyhlídky: Z Mikulky uvidíte velkou část města i Bolevák [online]. 2020-04-13 [cit. 2022-01-16]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • MÁCHA, Lukáš a MOTEJZÍK, Pavel. Roudná a Lochotín napříč staletími. Plzeň: Maják Plzně, 2014. s. 11. ISBN 978-80-260-7306-2.

Externí odkazy

editovat