Jean Paul Marat

francouzský lékař a politik z období Velké francouzské revoluce

Jean-Paul Marat (24. května 1743 Boudry13. července 1793 Paříž; francouzská výslovnost [ʒɑ̃pɔl maʁa], česká výslovnost [mara][2]) byl francouzský politik, lékař a publicista v období Velké francouzské revoluce. Patřil mezi francouzské kordeliéry a působil jako předseda jejich klubu (Club des Cordeliers).

Jean Paul Marat
Narození24. května 1743
Boudry
Úmrtí13. července 1793 (ve věku 50 let)
Paříž
Příčina úmrtíbodná rána
Místo pohřbeníPantheon (1793–1795; 48°50′46″ s. š., 2°20′46″ v. d.)
PseudonymL’Ami du peuple
Povolánípolitik, novinář a lékař
Alma materUniverzita v St Andrews
Významná dílaLes Chaînes de l'esclavage
Politická příslušnostJakobíni
RodičeJean-Baptiste Marat
PříbuzníCharlotte Albertine Marat[1] a David de Boudry (sourozenci)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jeho otec Jean Mara (nebo také Jean-Baptiste Mara) byl Švýcar a přednášel na univerzitě v Ženevě medicínu. Matka Louise Cabrol byla francouzskou hugenotkou. Jean-Paul Marat vystudoval medicínu v Ženevě. Následně studoval i ve Francii, kde se seznámil s osvícenskou filozofií. Poté žil nějaký čas v Anglii, kde dostudoval a pracoval jako tiskař a vydavatel. Uveřejnil zde anglicky svou Esej o člověku, kterou v roce 1775 přeložil v Amsterdamu do francouzštiny. Posléze pracoval jako lékař u vojska bratra krále Ludvíka XVI., hraběte z Artois. Intenzivně se také věnoval vědeckému výzkumu ve fyzice a chemii. Zabýval se i filozofií a sociologií.

Politické působení

editovat

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce však nechal veškerých výzkumů i praxe lékaře a plně se oddal politice a žurnalistice. Od roku 1789 vydával revoluční deník Přítel lidu. Stal se členem a předsedou klubu kordeliérů a fanatickým zastáncem teroru proti šlechtě a vládnoucím vrstvám.

Po převratu v srpnu 1792, kdy byl zahájen útok na královský palác v Tuileriích, se stal poslancem Národního konventu. Podílel se na zářijových masakrech a jako člen Konventu a poté i Výboru veřejného blaha požadoval zavedení diktatury. Když pak v Konventu začala debata o osudu krále Ludvíka XVI., hned od začátku navrhoval jeho rychlé potrestání bez soudu. Požadoval, aby bylo na krále pohlíženo jako na vlastizrádce a hlasoval pro jeho smrt. Roku 1793 se stal hlavním nepřítelem girondistů, kteří vládli Francii a volal po jejich smrti a svržení.

Od dubna 1793 stál v čele revolučního tribunálu a spolu s ním připravil 2. června 1793 pád girondistů. Dostal se tak na vrchol své moci a ovládl Paříž. Vedl krutý teror proti girondistům a radikalizoval revoluci. 13. července téhož roku byl však krátce před polednem zavražděn girondistkou Marií-Annou Charlottou Corday d'Armont, která ho probodla kuchyňským nožem, když ležel ve vaně a koupelí si léčil svou kožní chorobu. Do jeho domu se Charlotte Corday dostala pod záminkou, že Maratovi nese seznamy uprchlých girondistů, které je potřeba zatknout a popravit. Charlotta Cordayová byla následně popravena.

Z Marata se stal symbol revoluce. Brzy po své smrti byl prohlášen za mučedníka svobody.

Roku 1794 byl pohřben v pařížském Pantheonu.

Násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí již nebude.

České překlady

editovat
  • MARAT, Jean-Paul. Vybrané stati. Překlad Václav Jílek. 1. aut. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 99 stran. cnb000405226.

Galerie

editovat

Reference

editovat
  1. Марат, Альбертина. In: Velká sovětská encyklopedie.
  2. http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=marat

Literatura

editovat
  • MASSIN, Jean. Marat. Překlad Helena Maříková. 1. vydání. Praha: Svobodné slovo, 1964. 378 stran. cnb000480570.
  • TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787–1799. Praha: Triton, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7387-211-3.

Externí odkazy

editovat