Irena Turkevycz-Martynec
Irena (Iryna) Turkevyč-Martynec (ukrajinsky Іри́на (Ірена) Туркевич-Мартинець; 25. prosince 1899 Brody ve Lvovské oblasti na Ukrajině – 5. července 1983 Winnipeg v Kanadě) byla primadonou v Národním akademickém divadle opery a baletu ve Lvově. Během své kariéry hrála v Paříži, Vídni, Berlíně, Praze a v dalších evropských městech.[1]
| Irena Turkevyč-Martynec | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Ірена Туркевич (Irena Turkevyč) |
| Narození | 25. prosince 1899 Brody |
| Úmrtí | 5. července 1983 Winnipeg |
| Vzdělání | Lvovská univerzita, Lvovská konzervatoř, Universität der Künste v Berlíně |
| Alma mater | Lvovská univerzita Lvovská konzervatoř |
| Povolání | operní pěvkyně |
| Choť | Volodymyr Martynec‘ |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovatMládí
editovatNarodila se jako třetí dítě v rodině kněze, sbormistra, katechety a hudebního kritika Ivana Turkeviče (Туркевич) a Sofie Kormošové (Кормош). Když jí bylo šest let, byl její otec jmenován katechetou učebního semináře v Zališčykách (Заліщики), kde měli samostatný dům v blízkosti řeky Dněstr. S manželkou Sofií, hudebně nadanou klavíristkou, a dětmi byli duchem hudebního života města. První hudební lekce dostala od své matky a později se v jejich domě objevila i profesionální učitelka hudby. Od mládí tak získávala hudební a umělecké dovednosti a účastňovala se Ševčenkových koncertů.[2]
V roce 1911 byl její otec jmenován katechetou na druhém ukrajinském gymnáziu ve Lvově a rodina se tam přestěhovala. Irena byla zapsána na gymnázium Basilského řádu sv. Josafata, kde kromě svých školních hodin chodila na hodiny klavíru a Stanislav Ljudkevyč (Станіслав Людкевич) ji učil teorii hudby.[2]
Před začátkem první světové války odešla rodina do Vídně, kde zůstala až do roku 1916. Tam, v kostele sv. Barbory, řídil její otec pěvecký sbor, který byl v té době jedním z největších a nejlepších ukrajinských sborů v Evropě. Když se vrátili do Lvova, Irena pokračovala ve studiu u basilských sester.[2]
Studia
editovatStudovala právnickou fakultu Lvovské univerzity. Hudbu studovala na Lvovské konzervatoři M. Lysenka pod vedením profesorů Flem-Plomenského (Флям-Пломенський) a Zaremby (Заремба). Dramatické umění pak u profesorů Kozlovského (Козловський) a Bogdana Vladimíroviče Kryžanivského (Крижанівський, Богдан Володимирович). Koncertní činnost zahájila v roce 1923 jako sólistka lvovského sboru Bandurist (Бандурист). V opeře účinkovala nejprve jako Mařenka v Prodané nevěstě od hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Operu uvedl Josyf Stadnyk (Йосиф (Йосип) Стадник)[3] v Ukrajinském činoherním divadle (Театр Української Бесіди) ve Lvově (dnes Stádnykovo divadlo)[4] u příležitosti stého výročí narozenin skladatele. 21. června 1929 vystupovala na jevišti Lvovské opery a baletu v inscenaci opery Fidelio od Ludwiga van Beethovena, ve které studenti starších ročníků Lvovské konzervatoře hráli pod vedením učitele Adama Soltise (Адама Солтиса). V recenzi deníku Diło (Діло)z 22. června 1929 bylo její vystoupení chváleno.[5]
Ukázala také talent dramatické herečky. Spisovatel Zinovij Knyš (Зіновій Книш) ve svých vzpomínkách na hudební život ve Lvově píše, že v roce 1929 organizovala v domě svého otce divadelní klub a uvedla první představení Hřích (Гріх) od Volodymyra Vynnyčenka (Володимир Винниченкo) a Požáry svatého Jana (Огні Іванової ночі) Hermanna Zudermanna.[6] Na jaře roku 1930 měla první sólový koncert, zazpívala árii Gorisłavy z opery Ruslan a Ludmila skladatele Michaila Ivanoviče Glinky a árii Cio-Cio-san z opery Madame Butterfly skladatele Giacoma Pucciniho a několik románských a ukrajinských lidových písní.
V roce 1930 odešla do Berlína, kde v té době žila její sestra Stefanija a tři roky tam studovala na Berlínské univerzitě umění u profesora Weissenborna, který pracoval se studenty jako byl Dietrich Fischer- Dieskau. Ovládat hlas se naučila ve Státní opeře v Berlíně a dramatickou výchovu absolvovala na Hudební akademii v Berlíně (Hochschule für Musik Hanns Eisler Berlin).
V roce 1933 se přestěhovala do Prahy, kde její sestra Stefanija vyučovala na Pražské konzervatoři hru na klavír a doprovázela. Absolvovala zde u učitelů Pražské konzervatoře hodiny zpěvu a zpívala také ve Státní opeře.[2]
Kariéra
editovatProvdala se za politika Volodymyra Martynce (Володимир Євгенович Мартинець)[7] a stěhovala se s ním do měst své práce. Vystupovala po celé Evropě. Jejich kočovný život trval dvanáct let.[2] V létě roku 1942 se vrátila se svým manželem do Lvova a stala se zde sólistkou Lvovského divadla opery a baletu. Od roku 1942 do roku 1944 zpívala následující role:
| Opera | Skladatel | Role |
|---|---|---|
| Záporožec za Dunajem | Semen Hułak-Artemowskyj | Oksana |
| Kateryna | Mykola Arkas | Mаmа |
| Halka | Stanisław Moniuszko | Halka |
| Faust | Charles Gounod | Markétka |
| Carmen | Georges Bizet | Micaëla |
| Traviata | Giuseppe Verdi | Violetta |
| Manon | Jules Massenet | Manon |
| Tosca | Giacomo Puccini | Tosca |
| Piková dáma | Petr Iljič Čajkovskij | Liza |
V létě roku 1943 společně s koloraturní sopranistkou Ninou Ševčenko a barytonem Michailem Olkhovem měla koncertní turné po městech a vesnicích Galicie. Její hlas byl často slyšet ve Lvovském rádiu. Na jaře 1944 odešla se skupinou lvovských operních umělců do Německa - týden před příchodem Rudé armády. Stala se vůdčí osobností operních souboru Duma (Дума) ve městě Karlsbad v Bádensku-Württembersku a souboru Orlik (Орлик) v Berchtesgadenu v Německu. Tyto soubory uvedly opery: Natalka Poltavka (Наталка Полтавка) od Mykoly Lysenka, jenž byl autorem i druhé takto uvedené opery Utonulá (Утоплена), což je lyricko-fantastická opera na libreto ukrajinského spisovatele a dramatika Mychajla Staryckého (Михайло Старицький) podle povídky Nikolaje Vasiljeviče Gogola (Микола Гоголь) Májová noc (Майская ночь) ze sbírky Večery na samotě u Dikaňky (Вечера на хуторе близ Диканьки).
28. ledna 1946 se v DP-Lager,[pozn. 1] který se nacházel poblíž Augsburgu,[2] připojila k organizaci Asociace ukrajinských scénografů (Асоціація українських художників сцени).
Kanada
editovatV roce 1949 emigrovala do Kanady a usadila se ve Winnipegu. Její manžel převzal funkci redaktora novin New Pathway a Irena se stala členem divadla Renaissance. Od roku 1950 v Kanadě koncertovala.
V roce 1960 se stala uměleckou ředitelkou dětské opery v Canadian-Ukrainian Institute Prosvita (Просвіта) na Pritchard Avenue a Arlington Street ve Winnipegu. Divadlo bylo vytvořeno ze studentů školy z iniciativy Natalie Leontovich-Bashuk, tehdejší předsedkyně Ústředního výboru ukrajinských žen Kanady. V repertoáru divadla byla opera Srdce Oksany od její sestry Stefanije Turkevyč-Lukijanovyč (Стефанія Туркевич-Лукіянович). Tato hudební skupina nacvičovala v prostorách Ukrajinské národní asociace na ulicích McGregor a Burroughs. Její přítomnost přitahovala okruh talentovaných hudebníků, choreografů, kostýmních návrhářů a divadelních dělníků. Stala se jádrem souboru nadaných dětí, které začala učit. Dětem byla známá jako paní Martynec (Пані Мартинець).
V roce 1964 uvedla operu Mykoly Lysenka Koza-Dereza (Коза-Дереза),[8] a o rok později operu Sněhová královna (Зимова Краля). Obě produkce se konaly v divadle Pantages Playhouse ve Winnipegu.[9]
V roce 1967 uvedla představení Koza-Dereza na mezinárodní výstavě Expo-67 v Montrealu, která se konala na oslavu stého výročí Kanady. Dále soubor ještě koncertoval v Ottawě.[1]
Mnoho mladých lidí neslo ducha její společnosti po celou dobu své profesionální kariéry. Irina Velgash (Baerg), která v představení Koza-Dereza hrála Raka, rozvinula svou operní kariéru v Severní Americe, kde vystupovala na pódiích hlavních operních domů. Genia Blum, tanečnice, spisovatelka a překladatelka, která tancovala roli Lady ve Sněhové královně, studovala na baletní škole Royal Winnipeg Ballet, profesionálně tančila v Evropě pod svým jménem Eugenia Snihurowycz a založila baletní studio ve švýcarském Lucernu, kde podporuje umění prostřednictvím taneční nadace pojmenované po své matce Darii Nyzankiwské. Slavko Mikhailuk (Mitchell), který v představení Koza-Dereza hrál Králíka, psal populární hudbu a komponoval též pro televizi a divadlo. Vedoucím programové sítě pro CBC se stal Miroslav (Slavko) Klimkov, který v představení Koza-Dereza hrál Medvěda. Další členové její hudební skupiny se stali koordinátory a správci kanadských kulturních institucí.
Dne 7. října 1977 jí Ukrajinský kanadský kongres („Конґрес українців Канади")[pozn. 2] udělil medaili Tarase Ševčenka (Тарас Шевченко).[10]
Zemřela 5. července 1983 ve Winnipegu.
Poznámky
editovat- ↑ DP – Lager (anglicky DP Cams) byla zařízení pro dočasné ubytování tak zvaných Displaced Persons. Byly to osoby vysídlené po skončení druhé světové války. Jednalo se přibližně o šest milionů lidí. Tato zařízení se nacházela v Německu, Rakousku, Francii a Itálii.
- ↑ Ukrajinský kanadský kongres (Конґрес українців Канади) je sdružením ukrajinsko-kanadské exilové komunity v Kanadě. Byl založen v roce 1940 ve Winnipegu a zastřešuje ukrajinsko-kanadské organizace na všech úrovních státu. Má 1,4 miliony členů.
Reference
editovatV tomto článku byly použity překlady textů z článků Ірена Туркевич-Мартинець na ukrajinské Wikipedii, Irena Turkevycz-Martynec na anglické Wikipedii, Irena Turkewycz-Martyneć na polské Wikipedii a Irena Turkevycz-Martynec na francouzské Wikipedii.
- ↑ a b Marunchak, Michael, H. The Ukrainian Canadians: A History. Ukrainian Free Academy of Sciences, Winnipeg, Ottawa, 1970, s. 677.
- ↑ a b c d e f Елегія життя. Український тижневик Міст [online]. 2012-02-02 [cit. 2019-09-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-13. (ukrajinsky)
- ↑ Stadnyk, Yosyp. www.encyclopediaofukraine.com [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online.
- ↑ Ukrainska Besida Theater. www.encyclopediaofukraine.com [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online.
- ↑ Dilo. www.encyclopediaofukraine.com [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online.
- ↑ The Fires of St. John - a play by Hermann Sudermann. www.theatrehistory.com [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online.
- ↑ Martynets, Volodymyr. www.encyclopediaofukraine.com [online]. [cit. 2019-09-13]. Dostupné online.
- ↑ Канадійський Фармер/Canadian Farmer, May 25, 1964, strana 8
- ↑ Winnipeg Free Press, May 23, 1964, page 25
- ↑ Recipients. Ukrainian Canadian Congress [online]. [cit. 2019-09-14]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
editovat- Marunchak, Michael H. (Марунчак Михайло Григорович): The Ukrainian Canadians: A History, Winnipeg, Ottawa: Ukrainian Free Academy of Sciences, 1970. (anglicky)
- http://www.encyclopediaofukraine.com/default.asp. Internetová encyklopedie Ukrajiny, anglicky
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Irena Turkevycz-Martynec na Wikimedia Commons - Ukrajinský kanadský kongres Archivováno 13. 6. 2020 na Wayback Machine. webová stránka (anglicky)
- Мартинець-Туркевич Ірина Іванівна. (ukrajinsky)
