Wikipedie

Intimita

Intimita (z původem latinského intimus = vnitřní, skrytý před zraky jiných[1]) představuje důvěrnost, útulnost nebo též pociťované soukromí.[2] Podle Výrosta a Slaměníka intimita v partnerském vztahu vyjadřuje „pocit blízkosti, spojení, pouta, ale také prožívání štěstí s milovanou osobou, vzájemné porozumění a ohleduplnost, poskytování si emocionální podpory a ocenění, intimní komunikaci.“[3] Intimita však může figurovat i ve vztazích přátelských, příbuzenských a jiných.[4]

Objetí jako viditelné vyjádření intimity

Intimita je řadou teoretiků považována za základní lidskou potřebu nezbytnou pro duševní zdraví, pohodu a psychosociální fungování.[5] Schopnost člověka vytvářet intimní vazby s blízkými lidmi je tedy brána jako základní znak úspěšného vývoje osobnosti a klíčový ukazatel duševního zdraví. Mnoho lidí své intimní vztahy pokládá za nejpodstatnější zdroj osobního štěstí.[6] Naopak deficit intimity, nedostatky ve schopnosti vytvářet a udržovat intimní vztahy se spojují s depresemi, nízkým sebehodnocením, úzkostí a nižší spokojeností ve vztahu.[7] Vyhýbání se intimním vztahům může vyústit v pocity osamělosti, citové izolace a v neefektivní reakce na stres.[8]

Pohled psychologie na intimitu

editovat

Z vědeckého hlediska hraje intimita významnou roli v teorii osobnosti a je předmětem zájmu zejména psychoterapie a vývojové psychologie. Představuje jednu ze základních podmínek zdravého citového a osobnostního vývoje každého jedince. Aron s Aronovou na základě úvah W. Jamese chápou intimitu jako integrování jiné osoby do vlastního sebeobrazu.[1]

Intimita v trojúhelníkové teorii lásky

editovat
 
Schéma triangulární teorie lásky
Podrobnější informace naleznete v článku Trojúhelníková teorie lásky.

Robert J. Sternberg, autor triangulární teorie lásky považuje emoce (emocionální vklad do vztahu) za podstatu intimity a tu pak za jednu ze tří komponent lásky (další jsou vášeň a závazek). Lásku založenou výhradně na intimitě bez vášně a dlouhodobého závazku označuje termínem liking („mít rád“) a v podstatě jím popisuje přátelský vztah. Naopak lásku, v níž intimita chybí, ačkoli je přítomna vášeň i závazek, označuje Sternberg za „pošetilou“ nebo „osudovou“ (fatuous love).[3][9][10] V takových vztazích lidé vytváří závazek k osobě, kterou vlastně neznají. Typický příklad představují hollywoodské příběhy o dvojicích, které se pod vlivem prožívané vášně vezmou po týdenní známosti. Z hlediska stability jde o vztahy velmi rizikové.[3]

Projevy partnerské intimity

editovat

Charakteristickými projevy intimity mezi partnery jsou dle Sternberga:[10]

  • touha přispívat k blahu milovaného člověka,
  • prožívání pocitů štěstí spolu s milovanou osobou,
  • vysoké cenění si milovaného člověka,
  • vědomí, že se v případě potřeby lze na druhého spolehnout,
  • vzájemné porozumění,
  • vzájemné sdílení životů a majetku,
  • vzájemné vyjadřování a přijímání citové podpory,
  • důvěrná komunikace,
  • vysoká hodnota milovaného člověka v životě druhého.

Definice a složky intimity

editovat

Definic intimity lze nalézt celou řadu a nejsou vždy jednotné, což je důsledkem složitosti jejího konceptu.[11] Různé teorie nahlíží intimitu v podstatě třemi možnými způsoby: jako vzájemnou interakci dvou lidí, jako proces, který se odehrává mezi partnery, nebo jako relativně statický prožitek. Za společný prvek jinak různorodých definic však Perlman a Fehrová považují to, že intimita vychází z pocitu blízkosti dosažené prostřednictvím komunikačního procesu mezi partnery.[4]

Také na typické složky, z kterých je intimita tvořena a které ji odlišují od jiné interakce, jsou různé náhledy. Trestrová shrnuje dva konsensuální prvky obzvláště významné pro dosažení intimity:[4]

  • sebeodhalení („self-revealing“ či „selfdisclosure“) – ochota a umění zpřístupnit partnerovi svůj vnitřní svět,
  • partnerská citlivost („partner responsiveness“) – snaha a schopnost se v něm orientovat, přijímat ho a jednat v souladu s ním.

Wernerová shrnuje jinou čtveřici základních složek: sebeodhalování („self-disclosure“), lásku či citový stav („affection“), blízkost („closeness“) a vzájemnou závislost mezi partnery („interdependence“).[12]

Rozdíly v intimitě

editovat

Lidé se liší v míře, do jaké chtějí nebo jsou schopni se před druhým otevřít i jak na jeho sebeodhalení reagují. Např. podle Bowena závisí schopnost dosáhnout intimity na schopnosti odlišit své vlastní „já“ tak, aby zůstalo neohroženo partnerským vztahem, jehož je součástí; na pociťované autonomii a prostoru pro sebeurčení, aby „já“ nebylo párovým vnímáním zcela pohlceno.[13]

Strach z intimity je popisován jako omezená schopnost sdílet s partnerem své myšlenky a pocity, která je důsledkem úzkosti ze vzájemné výměny těchto osobních důvěrných informací. Může k tomu vést i obava ze zranění odhaleného „já“ necitlivým partnerem nebo z odmítnutí partnerem, který má pro dotyčného velkou hodnotu.[14]

Někteří autoři uvádí rozdílný přístup žen a mužů k intimitě v souladu s jejich genderovou rolí, pod vlivem genderové socializace (odlišné výchovy žen a mužů).[15] Ženy podle nich upřednostňují emoční blízkost a její slovní vyjadřování, prostřednictvím sebeodhalování budují touženou emoční závislost. Muži více projevují lásku pomocí při různých činnostech, společnými aktivitami a sexem, kdy nemusí dávat najevo svou závislost.[16] Při rozdělení na výše uvedené složky u žen hraje významnější roli partnerská citlivost a u mužů sebeodhalení, ačkoli celkově vyšší míra sebeodhalení je pozorována u žen.[15]

Nižší míra intimity byla pozorována u párů s dětmi, zatímco korelace s délkou manželství, příjmem, vzděláním a věkem nebyla potvrzena.[17] Zatímco u příležitostných vztahů byla zjištěna nižší míra intimity, o něco vyšší je u vážných vztahů a nejvyšší u zasnoubených. V různých kulturách nebyla prokázána rozdílnost v míře intimity, je však připouštěna rozdílnost ve způsobech jejího vyjadřování.[18] Trestrová dodává, že zjištění týkající se souvislosti dosažené míry intimity s těmito „sociologickými“ proměnnými není tak jasná a jednoznačná jako souvislost s „psychologickými“ proměnnými (s výše uvedenými dvěma složkami intimity).[4]

Teorie přilnutí a intimita

editovat
 
Umělecké vyobrazení rodičovské intimity (Mikuláš Galanda: Matka)
Podrobnější informace naleznete v článku Teorie citové vazby.

Teorie citové vazby nebo též teorie přilnutí (anglicky „attachment theory“) podle Bowlbyho a Ainsworthové popisuje citovou vazbu, kterou si dítě vytváří v prvních několika letech života ke svým pečovatelům (rodičům) a která se projevuje v situacích prožívaného stresu nebo strachu. Podle možnosti spolehnout se na pečovatele, podle jeho dostupnosti a citlivosti, lze rozlišit tři vazby: jistou, úzkostně-odmítavou a úzkostně-vyhýbavou. Dítě si podle toho vytváří tzv. vnitřní pracovní modely, které ovlivňují i jeho blízké vztahy v budoucnosti.[19]

  Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. 404 s. Dostupné online. ISBN 8-0247-1428-0. Kapitola 13.6 Fenomenologie intimity, s. 242 an. 
  2. ↑ kolektiv autorů a konzultantů. Slovník cizích slov. Praha: Encyklopedický dům, 1998. 366 s. ISBN 80-90-1647-8-1. S. 156. 
  3. ↑ a b c VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie. Praha: Grada, 2008. 404 s. Dostupné online. ISBN 8-0247-1428-0. Kapitola 14.3.1 Trojúhelníková teorie lásky, s. 258. 
  4. ↑ a b c d TRESTROVÁ, Olga. Intimita a závazek v partnerských vztazích. Brno: FSS MU, 2011. Dostupné online. Kapitola 2.2 Intimita, s. 15–19. Diplomová práce. 
  5. ↑ Erikson (1963); Sullivan (1953), cit. dle Wernerová (2011).
  6. ↑ Collins a Feeney (2004), cit. dle Wernerová (2011).
  7. ↑ Descutner a Thelen (1991); Pielage, Luteijn a Arrindell (2005), cit. dle Wernerová (2011).
  8. ↑ Doiová a Thelen (1993), cit. dle Wernerová (2011).
  9. ↑ STERNBERG, Robert J. A Duplex Theory of Love. In: STERNBERG, Robert J; WEIS, Karin. The New Psychology of Love. Birghamton, New York: Yale University Press, 2006. Dostupné online. ISBN 9780300116977. S. 184 an. (anglicky)
  10. ↑ a b TRESTROVÁ, Olga. Intimita a závazek v partnerských vztazích. Brno: FSS MU, 2011. Dostupné online. Kapitola 2.1 Triangulární teorie lásky, s. 11–15. Diplomová práce. 
  11. ↑ WERNEROVÁ, Andrea. Souvislosti mezi kvalitou vztahu s rodiči v dětství a kvalitou prožívání partnerských vzthaů v dospělosti z perspektivy teorie citové vazby. Brno: FF MU, 2012. Dostupné online. Kapitola 5. Citová vazba a intimita v partnerských vztazích, s. 41 an. Diplomová práce. 
  12. ↑ Doweny (2001); Ward a Hudson (1996), cit. dle Wernerová (2007).
  13. ↑ Bowen; Pragerová a Roberts (2004), cit. dle Trestrová (2011).
  14. ↑ Descutnerová a Thelen (1991); Pragerová a Roberts (2004), cit. dle Trestrová (2011). Doi a Thelen (1993); Descutnerová a Thelen (1991), cit. dle Wernerová (2012).
  15. ↑ a b Reis a Shaver, cit. dle Trestrová (2011).
  16. ↑ Cancian, cit. dle Trestrová (2011).
  17. ↑ Kouneski a Olson (2004), cit. dle Trestrová (2011).
  18. ↑ Gao (2001), cit. dle Trestrová (2011).
  19. ↑ TRESTROVÁ, Olga. Intimita a závazek v partnerských vztazích. Brno: FSS MU, 2011. Dostupné online. Kapitola 3. Teorie citové vazby, s. 26–31. Diplomová práce. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
  •   Slovníkové heslo intimita ve Wikislovníku
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Intimita&oldid=20327536“