Wikipedie

Ingeborg Bachmannová

rakouská básnířka, dramatička, esejistka, filozofka, libretistka a spisovatelka

Ingeborg Bachmannová (25. června 1926 Klagenfurt — 17. října 1973 Řím; někdy též pod pseudonymem Ruth Keller) byla rakouská spisovatelka, jedna z nejvýznamnějších lyriček a prozaiček německého jazyka po 2. světové válce.

Ingeborg Bachmannová
Ingeborg Bachmannová (1962)
Ingeborg Bachmannová (1962)
Narození25. června 1926
Klagenfurt am Wörthersee
Úmrtí17. října 1973 (ve věku 47 let)
Řím
Místo pohřbeníKlagenfurt (Annabichl) Cemetery
Povoláníspisovatelka, básnířka, dramatička, libretistka a novinářka
StátRakouskoRakousko Rakousko
Tématapoezie a esej
Významná dílaTřicátý rok
Malina
Die Karawane und die Auferstehung
Pámbíček z Manhattanu
V hlavní roli žena
OceněníLiterární cena města Brémy (1957)
Cena Georga Büchnera (1964)
Velká rakouská státní cena za literaturu (1968)
Cena Antona Wildganse (1971)
Partner(ka)Max Frisch
Paul Celan
VlivyIlse Aichingerová
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Ingeborg Bachmannová se narodila roku 1926 do rodiny učitele. Po dětství v Korutanech studovala od roku 1945 v Innsbrucku, Grazu a Vídni filosofii, germanistiku a psychologii. Studium zakončila roku 1950 kritickou prací o recepci filosofie Martina Heideggera. V té době již publikovala povídky a básně. Tehdy se také seznámila s Paulem Celanem[1], který byl jejím dlouholetým přítelem. V letech 1951–1953 pracovala jako rozhlasová redaktorka ve Vídni. Roku 1953 získala literární cenu Gruppe 47, s jejímiž představiteli ji spojovala kritika poválečného vývoje a zbrojení. Střídavě žila v Mnichově, Vídni a Berlíně, během intenzivního, byť jen dvouletého vztahu se švýcarským spisovatelem Maxem Frischem pak v Curychu a Římě.

V posledních letech života se prohloubila spisovatelčina závislost na lécích a alkoholu. Peter Beicken o své poslední návštěvě u Bachmannové napsal: „Byl jsem šokován rozsahem její závislosti na prášcích. Denně jich muselo být kolem stovky, odpadkový koš byl přeplněný prázdnými krabičkami. Vypadala špatně, byla bledá jako vosk. A po celém těle měla skvrny. Říkal jsem si, od čeho to může být. Když jsem pak viděl, jak jí Gauloiska při kouření vyklouzla z ruky a dohořela na paži, došlo mi to: popáleniny způsobené padajícími cigaretami. Díky tolika práškům bylo její tělo necitlivé na bolest.“[2]

Bachmannová zemřela na popáleniny při požáru svého bytu v Římě[3].

Dílo

editovat

Její dílo zahrnuje básně, povídky, libreta, rozhlasové hry, eseje a cyklus Todesarten (Způsoby smrti), z nějž stihla dokončit pouze román Malina (1971).

Básně

editovat
  • 1953 Die gestundete Zeit[4] (č. Vymezený čas, Odročený čas, někdy též Čas na úvěr)
  • 1956 Anrufung des Großen Bären (Vzývání Velkého vozu, někdy též Vzývání Velkého medvěda)

Próza

editovat
  • 1965 Das dreißigste Jahr (Třicátý rok) – povídky
  • 1972 Simultan (Simultánně, česky vyšlo pod názvem: V hlavní roli žena) – povídky
  • 1971 Malina – román

Rozhlasové hry

editovat
  • 1955 Die Zikaden (Cikády)
  • 1958 Der gute Gott von Manhattan (Pámbíček z Manhattanu)

Libreta

editovat
  • 1952 Ein Monolog des Fürsten Myschkin (Monolog knížete Myškina)
  • 1955 Der Idiot (Idiot) – balet
  • 1960 Der Prinz von Homburg (Princ Homburský, podle stejnojmenné hry Heinricha von Kleista)
  • 1965 Der junge Lord (Malý lord) – opera

Dílo v češtině

editovat

Poezie

editovat

Próza

editovat
  • Malina (román), Praha: Mladá fronta, 1996, přeložila Michaela Jacobsenová, doslov napsal Milan Tvrdík
  • Místo pro náhody (eseje), Praha: Triáda, 2009 a 2010, výbor připravily Michaela Jacobsenová a Eva Jelínková, přeložila Michaela Jacobsenová
    • I. svazek: Eseje, prózy, rozhovory (2009)
    • II. svazek: Eseje o literatuře, hudbě, filosofii (2010)
  • Tři cesty k jezeru (povídky), Praha : Academia, 2000, přeložili Hana Žantovská a Josef Čermák
  • Třicátý rok (povídky), Praha: Mladá fronta, 1965, přeložil a doslov napsal Josef Čermák
  • V hlavní roli žena, Praha: Svoboda, 1982, přeložila a doslov napsala Hana Žantovská
  • Případ Franza, Martínkovice: Opus, 2019, přel. Michaela Jacobsenová[5]

Korespondence

editovat

Ukázka z díla

editovat
 
Hrob Ingeborg Bachmannové v Klagenfurtu am Wörthersee ('Zentralfriedhof Annabichl')

První sloka z básně „Vymezený čas“ (Die gestundete Zeit, překlad Ladislav Nezdařil) ze sbírky Die gestundete Zeit (1953). Celý text básně je zpřístupněn elektronicky v digitalizovaném archivu časopisu Tvar spravovaném Ústavem pro českou literaturu.

Nastanou tvrdší časy.
Čas podmíněně vymezený
vychází na obzor.
Už brzy koženou botou
zaženeš dogy do jejich bud.
Protože vnitřnosti ryb
v povětří vychladly.
Uboze hoří svíce vlčích bobů
a zrak tvůj kulhá mlhou.
Čas podmíněně vymezený
vchází na obzor.

(...)

I. Bachmannová, Vymezený čas, 1953[6]

Literární ocenění

editovat
 
Busta Ingeborg Bachmannové v parku Norbert-Artner-Park v Klagenfurtu
  • 1953 – Cena Skupiny 47 (Preis der Gruppe 47)
  • 1955 – Stipendium Kulturního spolku Spolkového svazu německého průmyslu (Förderpreis des Kulturkreises im Bundesverband der Deutschen Industrie)
  • 1957 – Literární cena města Brémy
  • 1958 – Cena za rozhlasovou hru (Hörspielpreis der Kriegsblinden)
  • 1961 – Cena kritiků (Kritikerpreis)
  • 1964 – Cena Georga Büchnera
  • 1968 – Velká rakouská státní cena za literaturu (Großer Österreichischer Staatspreis für Literatur)
  • 1971 – Cena Antona Wildganse

Kromě toho se na autorčinu počest každoročně v jejím rodném Klagenfurtu uděluje po ní pojmenovaná Cena Ingeborg Bachmannové (Ingeborg-Bachmann-Preis).

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Neue Biografie: Ingeborg Bachmanns Leben auf der Rasierklinge - WELT. DIE WELT [online]. [cit. 2016-11-07]. Dostupné online. 
  2. ↑ Peter Beicken: Ingeborg Bachmann. Becksche Reihe 605, 2. vydání. München 1992, s. 213.
  3. ↑ Ingeborg Bachmann. www.fembio.org [online]. [cit. 2016-11-07]. Dostupné online. 
  4. ↑ KEGEL, Sandra. Neue Biographie der Dichterin: Die vielen Gesichter der Ingeborg Bachmann. Frankfurter Allgemeine Zeitung. 2013-09-08. Dostupné online [cit. 2016-11-07]. ISSN 0174-4909. 
  5. ↑ KREJČÍK, Přemysl. Náčrtky cest (recenze textu Případ Franza) [online]. iLiteratura.cz. Dostupné online. 
  6. ↑ BACHMANNOVÁ, Ingeborg. Vymezený čas. Překlad L.N.. Tvar. 1995-11-02, roč. 6, čís. 18, s. 18. Dostupné online. ISSN 0862-657X. 

Literatura

editovat
  • MACHÁČKOVÁ-RIEGEROVÁ, Věra. heslo Bachmannová, Ingeborg. In: Václav Bok a kolektiv. Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských. Praha: Odeon, 1987. S. 111–112.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ingeborg_Bachmannová&oldid=23961628“