Ilja Zeljenka
Ilja Zeljenka, v českém přepisu bývá také uváděn jako Ilja Zelenka (21. prosince 1932 – 13. července 2007), byl slovenský hudební skladatel. Pocházel z rodiny bratislavského novináře Ľuda Zeljenky a vídeňské rodačky Ireny, rozené Michlové. Vyrůstal v Bratislavě.
| Ilja Zeljenka | |
|---|---|
 | |
| Narození | 21. prosince 1932 Bratislava, Československo |
| Úmrtí | 13. července 2007 (ve věku 74 let) Bratislava, Slovensko |
| Povolání | hudební skladatel, pedagog a skladatel filmové hudby |
| Ocenění | Cena Jána Levoslava Bellu (1980) Řád Ľudovíta Štúra 1. třídy (2018) zasloužilý umělec |
| Děti | Alexandra Švolíková |
| Citát | |
| Všechna umělecká díla mají podobnou genezi – vznikají v lidském nitru. Například pro mne jsou některé obrazy jako partitury. | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život a umělecká tvorba
editovatZároveň se studiem na gymnáziu soukromě studoval harmonii a kontrapunkt u Jána Zimmera a hru na klavír u Rudolfa Macudzinského. V roce 1956 dokončil studium hudební skladby u profesora Jána Cikkera. Ilja Zeljenka patřil k nejvýznamnějším osobnostem československé hudby druhé poloviny 20. století. Jako samouk se dopracoval ke značně osobitým harmonickým a metrorytmickým řešením. Už z tohoto raného období si odnesl smysl pro vlastní kompoziční řešení, což znamená, že i s podněty pocházejícími z „Nové hudby“ a tehdejší hudební avantgardy se vyrovnal dosti originálním způsobem.
Koncem padesátých let reagoval na ideový formalismus, který v tomto období prorůstal celou společností prakticky ve všech sférách lidské činnosti a velmi výrazně pronikal především do tehdejší umělecké ideologie. Zároveň s tím se jednalo o jeho kritickou reakci na opožděný romantismus a českou hudební modernu.
V šedesátých letech způsobil rozruch mezi několika tehdejšími patrony slovenské hudby svými skladbami, kterými jako jeden z prvních skladatelů navázal na „postweberovskou“ linii. V skladbách z této doby dominovala zvukovost, zkoušená a posléze i přenesená do hlasového projevu zpěváků či recitátorů (např. kantáta Osvienčim, Metamorphoses XV pro komorní soubor a recitátora na latinský Ovidiův text, Zaklínadla pro sbor a orchestr na vlastní latinský text). V tomto období dospěl ke svému vlastnímu grafickému záznamu hudby na způsob polské školy. Spolupracoval také s Elektroakustickým studiem Československého rozhlasu (1961) – výsledkem bylo množství filmové hudby.
Poněvadž sedmdesátá léta se nesla ve znamení všeobecné stagnace nejen svobodné kultury, ale i celé společnosti, Ilja Zeljenka se soustředil zejména na tvorbu určenou pro lidové soubory a připojil se tak k tehdejší neoromantické orientaci evropské hudby. Mnohá jeho díla pocházející z tohoto období byla na veřejnosti předvedena až mnohem později.
Kulturní a pedagogická činnost
editovat- 1957–1961 – dramaturg Slovenské filharmonie
- 1961–1968 – práce v Československém rozhlasu v Bratislavě
- od roku 1985 – pedagog na VŠMU v Bratislavě
Ocenění
editovat- V roce 2018 byl oceněn prezidentem Slovenské republiky Andrejem Kiskou Řádem Ľudovíta Štúra II. třídy.[1]
Stručný přehled díla
editovatJe autorem dvou oper (Bátoryčka 1994, Posledné dni Veľkej Moravy 1996), orchestrálních děl (5 symfonií, Hudba pro orchestr – Zakletý pohyb pro orchestr), instrumentálních koncertů, kantát (Osvienčim, Slovo), komorních skladeb (pět smyčcových kvartetů, dvě klavírní kvinteta), hudby scénické a filmové (Drak se vrací, Dolina). Stál při zrodu elektroakustické hudby.
Děti
editovatDcera Alexandra Švolíková (*1965) je výtvarnicí a ilustrátorkou. Pracuje ve výtvarné redakci nakladatelství Argo, žije v Čechách.
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Ilja Zeljenka na slovenské Wikipedii.
- ↑ Prezident Slovenskej republiky | Vyznamenania. Prezident Slovenskej republiky [online]. [cit. 2018-01-09]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
editovat- Kajanová, Yvetta: Rozhovory s Iljom, Bratislava 1997.
