Herman Teirlinck

Herman Teirlinck
Herman Teirlinck
Narození	24. února 1879; Molenbeek-Saint-Jean
Úmrtí	4. února 1967 (ve věku 87 let); Beersel
Bydliště	Dům Hermana Teirlincka (1936–1967)
Povolání	dramatik, spisovatel, architekt a básník
Ocenění	Cena Vlámského společenství za dramatickou literaturu (1928); čestný doktor Svobodné univerzity v Bruselu (1938); čestný doktor Amsterdamské univerzity (1947); čestný doktor Lutyšské univerzity (1954); Cena nizozemského písemnictví (1956); … více na Wikidatech
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Herman Louis Cesar Teirlinck (24. února 1879 Sint-Jans-Molenbeek – 4. února 1967 Beersel-Lot, Belgie) byl belgický učitel, spisovatel, básník a dramatik.

Životopis

Herman Teirlinck se narodil jako jediný syn z pěti dětí dramatika a folklóristy Isidoora Teirlincka a učitelky Josefine van Nieuwenhove. Jeho sestry byly: Alice Poll (1880–1959), Marie Lucie Weemaes (1882), Lea De Cunsel (1884–1909) a Marie Martha De Cunsel (1892). Kvůli špatnému zdravotnímu stavu strávil většinu raného dětství v Zegelsemu u otcových rodičů. Základní a střední školu navštěvoval v Bruselu.

Teirlinck se chtěl stát spisovatelem, přesto vyhověl přání svého otce a začal v Bruselu studovat medicínu, což mu nevyhovovalo. Odešel do Gentu, kde studoval německý jazyk a literaturu, avšak i tato studia přerušil.

V roce 1902 se oženil s Mathildou Lauwersovou (1878–1928), se kterou měl dvě dcery: Stellu Maes (1900–1963) a Leentje van de Velde (1906–1974). V témže roce se stal úředníkem na bruselském magistrátu. Překládal měsíční zprávy Královského vlámského divadla do francouzštiny, což zvýšilo jeho zájem o divadlo. Vytvořením "Kunstkommiteit" chtěl pozvednout úroveň tohoto populárního divadla vedeného Edmondem Hendrikxem. Jako třiadvacetiletý se spolu s hercem Larochem neúspěšně ucházel o ředitelské místo v tomto divadle. Sám se jako ochotník věnoval různým formám divadla (nejraději se prý převlékal za ženu). Vystupoval dokonce jako zpěvák.

V roce 1903 spoluzaložil časopis Vlaanderen, nástupce časopisu Van Nu en Straks.

Od roku 1906 byl dopisovatelem listu Algemeen Handelsblad. Stále více se věnoval životu v Bruselu. Kolem roku 1909 se usadil v Linkebeeku, kde se zapojil do místní politiky. V roce 1909 vyšel také jeho esej "The Art of Theatre", v němž se projevil jako příznivec divadelních inovací zavedených Edwardem Gordonem Craigem.

V roce 1919 se stal členem Královské vlámské akademie jazyka a literatury. Od té doby byl významným mužem – učitelem vlámštiny na královském dvoře a byl radou pro umění a vědu během vlády tří králů: Alberta I., Leopolda III. a Baudouina. V roce 1923 byl zakládajícím členem Vlámského klubu pro umění, vědu a literaturu v Bruselu.

V letech 1912–1926 byl ředitelem továrny na nábytek a stal se tajemníkem sdružení zaměstnavatelů belgického dřevařského průmyslu. V této funkci cestoval do tehdejšího Belgického Konga.

Od roku 1928 byl Teirlinck také přidělen k Národnímu vyššímu institutu pro stavební a dekorativní umění jako učitel jevištní techniky. V roce 1938 se stal jeho ředitelem. Mezitím byl také v kontaktu s belgickým dvorem a od roku 1933 byl poradcem nejprve krále Alberta I. a od roku 1934 krále Leopolda III.

V roce 1929 si nechal postavit vilu v Sint-Idesbaldu od Victora Bourgeoise. Po úmrtí manželky se v roce 1931 oženil s Johannou Hoofmansovou a v roce 1936 se přestěhovali do Beerselu.

Po druhé světové válce v roce 1946 spoluzaložil časopis Nieuw Vlaams Tijdschrift, jehož se stal ředitelem. V témže roce založil Studio Národního divadla v Antverpách; později bylo známé jako Studio Herman Teirlinck. Do roku 1950 byl ředitelem Ter Kameren v Bruselu, dokud ho nenahradil Léon Stynen. V roce 1951 se stal poradcem ministerstva školství.

Teirlinckova druhá manželka zemřela v roce 1963, on sám zemřel o čtyři roky později, 20 dní před svými 88. narozeninami. V jeho domě v Beersel-Lotu bylo zřízeno Teirlinckovo muzeum a umělecká galerie, která však na konci roku 2013 zavřela své brány. V listopadu 2021 byla po rekonstrukci znovu otevřena jako muzeum a kulturní centrum pod názvem Dům Hermana Teirlincka.

Ocenění

1925 – Státní cena za dramatickou literaturu za knihu De man zonder lijf
1928 – Státní cena za dramatickou literaturu za Ave
1950 – Velká pětiletá státní cena za vlámskou literaturu za celou jeho tvorbu
1956 – Cena nizozemských spisovatelů

Čtyřikrát byl jmenován doktorem honoris causa a to na Bruselské univerzitě (1938), na univerzitě v Amsterdamu (1947), na univerzitě v Lutychu (1954) a na univerzitě v Gentu (1959)

Hodnocení

Jeroen Brouwers označil Teirlincka za "největšího vlámského spisovatele před Louisem Paulem Boonem a Hugo Clausem." Domníval se, že jeho dílo se v 21. století stalo archaickým, ale že zůstalo bohaté a suverénní.

Dílo

Verzen (1900; gedichten)
Landelijke historiën (1901; roman)
De wonderbare wereld (1902; roman)
Het stille gesternte (1903; roman)
't Bedrijf van den kwade (1904; roman)
De doolage (1905; roman)
Zon, een bundel beschrijvingen (1906; essays)
De kroonluchter, kunstgenootschap (1907; roman)
Het avontuurlijk leven van Lieven Cordaat (1908)
Mijnheer J.B. Serjanszoon, orator didacticus (1908; roman)
Het ivoren aapje (1909; roman)
Johan Doxa, `Vier herinneringen aan een Brabantschen Gothieker' (1917; roman)
De Nieuwe Uilenspiegel of de jongste incarnatie van den scharlaken Thijl (1920; bewerking van het oude volksverhaal)
De vertraagde film (1922; toneelstuk); De vertraagde film (hoorspel)
Het Lied van Peer Lobbe (1923; verzameling kortverhalen)
Ik dien. Een spel in drie bedrijven, ter verheerlijking van Zuster Beatrijs (1924; toneelstuk)
De man zonder lijf (1925; toneelstuk)
De wonderlijke mei (1925; toneelstuk)
De leemen torens (1928; brievenroman met Karel van de Woestijne)
De ekster op de galg (1937; toneelstuk)
Elckerlyc (1937)
Ave (1938; toneelstuk)
Maria Speermalie, 1875–1937 (1940; roman)
De XXXX brieven aan Rolande (1944)
Het gevecht met de engel (1952; roman)
Mijnheer J.B. Serjanszoon. Orator didacticus(1952, Aan Lodewijk van Deyssel)
Zelfportret of Het galgemaal (1955; roman)
Wijding voor een derde geboorte (1956; theatertheoretische essays)
Dramatisch Peripatetikon (1959; theaterleerboek)
De fluitketel (1962; toneelstuk)
Verzameld werk, 8 dln. (1955–1969)
Verzameld werk, 9 dln. (1973)
Brussel 1900 (1981; geschiedenis)

V češtině

Píseň o Peer Lobbeovi – úvod František Sekanina; přeložila Gabriela Kafková; in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 57. Praha: J. R. Vilímek, 1913
Maria Speermalieová – př. Lída Faltová. Praha: Družstevní práce, 1947
Autoportrét, neboli, Poslední večeře – př. Olga Krijtová. Praha: Odeon, 1981

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Herman Teirlinck na anglické Wikipedii a Herman Teirlinck (Schrijver) na nizozemské Wikipedii.

Literatura

Bousset, Hugo. 1968. Herman Teirlinck. Bruggy: Desclée De Brouwer (Encounters; 75) – 58 p.
Vanhemelryck, Fernand et al (ed.). 1979. Herman Teirlinck. Dworp (Beersel): Zenne and Zonien Opbouwwerk – 217 p.
Lies Galle en Walter Vercammen, Esther Lurie, Herman Teirlinck en De Paradijsvogels, in: Zuurvrij, 2012
Paul de Pessemier 's Gravendries, Reimond Stijns. Van 'Arm Vlaanderen' tot 'Hard Labeur', Antwerpen/Rotterdam: Uitgeverij C. de Vries-Brouwers, 2015
Dirk Laureys e.a., Léon Stynen. A Life of Architecture 1899–1990, 2018
Stefan van den Bossche, Ge zijt zoveel mensen geweest. Herman Teirlinck 1879–1967, Antwerpen, 2017

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Herman Teirlinck na Wikimedia Commons

Herman Teirlinck

Narození	24. února 1879 Molenbeek-Saint-Jean
Úmrtí	4. února 1967 (ve věku 87 let) Beersel
Bydliště	Dům Hermana Teirlincka (1936–1967)
Povolání	dramatik, spisovatel, architekt a básník
Ocenění	Cena Vlámského společenství za dramatickou literaturu (1928) čestný doktor Svobodné univerzity v Bruselu (1938) čestný doktor Amsterdamské univerzity (1947) čestný doktor Lutyšské univerzity (1954) Cena nizozemského písemnictví (1956) … více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.