Wikipedie

Hasdrubal Gisgo

kartaginský politik a voják
(přesměrováno z Hasdrubal Gisko)

Hasdrubal, syn Gisgona († 202 př. n. l.[1]), byl významný kartaginský politik a voják, bojující za druhé punské války proti Římanům v Ibérii a severní Africe. Třebaže byl blízkým spojencem Barkovců, nepatřil zřejmě ke členům jejich frakce, nýbrž stál v čele vlastního politického uskupení.[2]

Hasdrubal, syn Gisgona
Narození3. století př. n. l.
Úmrtí202 př. n. l.
Kartágo
DětiSofonisba
RodičeGisgo a Giscón
PříbuzníHamilcar (sourozenec)
Civilní činnostpolitik
Vojenská kariéra
Hodnostvelitel
SloužilKartágo
Složkamilitary of ancient Carthage
VálkyDruhá punská válka
BitvyBitva na horní Baetis
Bitva u Ilipy
Bitva na Velkých planinách

Život

editovat

Ibérie

editovat

O Hasdrubalově původu a jeho životě před vypuknutím druhé punské války se prameny nezmiňují. Někteří moderní badatelé se domnívají, že se podílel na potlačení povstání numidského krále Syfaka, k němuž došlo v roce 213 př. n. l. v severní Africe.[3] Na přelomu let 213 a 212 př. n. l. ho Kartáginci vyslali do Ibérie, kde sloužil jako podřízený Hasdrubala Barky, mladšího bratra Hannibala.[4] Přestože formálně podléhal svému jmenovci, poměrně často vykonával samostatné velení a počínal si značně nezávisle.[5] Livius ho dokonce označuje za největšího a nejslavnějšího vojevůdce vedle Barkovců.[6]

V roce 212 př. n. l. čelil s Hasdrubalem Barkou a jeho druhým bratrem Magonem ofenzívě Římanů, vedených Gnaeem a Publiem Scipionovými.[7] Povzbuzeni předchozími úspěchy pokračovali Scipionové ve svém tažení v jihovýchodní Ibérii i v roce 211 př. n. l.,[8] kdy rozdělili své válečné sbory na dvě části: Publius Scipio vytáhl s větší částí armády proti spojeným silám Hasdrubala Gisgona a Magona Barky.[9] Gnaeus Scipio se s menší částí římského vojska, doplněnou o keltiberské žoldnéře, postavil proti Hasdrubalu Barkovi.[9] Na horním toku řeky Baetis (Guadalquivir) Hasdrubal Gisgo a Mago porazili a zabili Publia Scipiona, v čemž jim výrazně pomohli Hispánové v čele s náčelníkem Indibilisem a numidští jezdci prince Masinissy.[10] Pak se připojili k Hasdrubalu Barkovi a společně přivodili záhubu také Gnaeu Scipionovi, jehož předtím opustili jeho keltiberští spojenci.[11]

Zkázu Římanů mohli Kartáginci dokonat jejich úplným vypuzením z Iberského poloostrova.[12] Vzájemná řevnivost punských vojevůdců umožnila ale Římanům, aby zkonsolidovali svoje pozice na severovýchodě Ibérie a udrželi se do příchodu posil.[13] Livius v této souvislosti uvádí, že Hasdrubal Gisgo překročil řeku Hiberus (Ebro) a „chystal se udusit poslední ohniska války“.[14] Odrazil ho však římský jezdec Lucius Marcius, jenž se chopil velení nad zbytky vojsk bratrů Scipionových.[15]

Polybios se zmiňuje, že Hasdrubal Gisgo zneužíval své postavení a snažil se vymoci finanční prostředky od punského spojence Indibilise.[16] Když to Indibilis odmítl, donutil ho, aby Kartágincům odevzdal své dcery jako rukojmí.[17]

Kartaginští velitelé se odebrali do různých části poloostrova, přičemž Hasdrubal Gisgo se zdržoval v Lusitánii při ústí řeky Tagus (Tajo).[18] Rozptýlení punských vojsk využil nový římský velitel Publius Cornelius Scipio, stejnojmenný syn padlého vojevůdce, k dobytí Nového Kartága v roce 209 př. n. l. [19] O rok později porazil Hasdrubala Barku v bitvě u Baeculy.[20] Krátce poté se všichni kartaginští vojevůdci sešli na válečné poradě, na níž se dohodli, že Hasdrubal Barkas vytáhne do Itálie.[21] Mago přenechal své vojsko Hasdrubalu Gisgonovi, který převzal velení v Ibérii a vydal se k městu Gades (Cádiz).[22] V roce 207 př. n. l. se prostřednictvím Magona neúspěšně pokusil získat u Keltiberů čerstvé posily, načež stáhl své muže za hradby obcí v jižní Ibérii, a vyhnul se tím střetnutí s blížícím se Scipionem.[23]

V roce 206 př. n. l. se Hasdrubal Gisgo cítil dostatečně silný a přitáhl k městu Ilipa (poblíž Sevilly), kde vyčkával příchodu svého protivníka.[24] Podle Polybia čítalo jeho vojsko 70 000 pěšáků, 4000 jezdců a 32 slonů.[25] Naproti tomu Livius udává zhruba 50 000 pěšáků.[26] S touto ohromnou silou se Hasdrubal Gisgo utkal s Římany v bitvě u Ilipy.[27] Římané byli sice početně slabší, nicméně Scipio uplatnil riskantní taktický manévr,[28] díky němuž dosáhl v boji převahy.[29] Přemožení Kartáginci vyhledali záchranu v úprku do svého tábora.[30] Během následné noci od nich odpadli jejich hispánští spojenci, takže Hasdrubalovi nezbylo než se vydat na ústup.[31] Soustavné výpady nepřátel mu ale nedovolily odpoutat se od nich a po dalším střetu se jeho vojsko téměř rozpadlo.[32] Se zbývajícími 6000 muži unikl na jakýsi strmý kopec nedaleko řeky Baetis.[33] Vědom si bezvýchodnosti svého postavení dal nakonec přivolat lodě a sám odplul do Gad.[34] Zde se dlouho nezdržel a pokračoval dále do severní Afriky.[35] Vítězný římský vojevůdce se ve zbytku roku 206 př. n. l. zmocnil jižní Ibérie a ukončil punskou vládu v této zemi.[27]

Afrika

editovat

Po odchodu z Ibérie se Hasdrubal přepravil do afrického města Siga (poblíž Aïn Témouchent), v němž pobýval král Syfax.[36] Ten se v mezidobí stal nejmocnějším numidským vládcem, a Punové měli tudíž zájem navázat s ním spojenectví.[37] Zanedlouho sem se stejným úmyslem připlul také Scipio.[38] Hasdrubal se ukázal jako zdatnější diplomat a přesvědčil krále, aby se přidal na stranu Kartága.[39] Mimo jiné mu příslibil ruku své krásné dcery Sofonisby.[40]

Na počátku léta 204 př. n. l. zahájil Scipio vyloděním poblíž města Utica římskou invazi do Afriky.[41] I přes své předchozí válečné nezdary náležela tehdy Hasdrubalovi pozice nejvlivnějšího politika v Kartágu.[42] V reakci na příchod Římanů začal proto shromažďovat a organizovat vojsko.[43] V závěru podzimu přitáhl s 33 000 vojáky ke Scipionovi, přičemž ho doprovázel Syfax s armádou o síle 60 000 mužů.[44] Kartáginci a Numiďané se utábořili v nevelké vzdálenosti od Římanů, avšak navzdory své znatelné početní převaze se k ničemu neodhodlali.[45] Scipio využil jejich nerozhodnosti k předstíranému zájmu o uzavření míru.[46] V průběhu vyjednávání se jeho zvědům podařilo zjistit podrobné informace o nepřátelských táborech.[47] Scipio poté jednání nečekaně ukončil a za nastalé noci uskutečnil překvapivý útok proti kartaginskému a numidskému ležení.[48] Římané je obě zapálili a zcela zaskočeným Hasdrubalovým a Syfakovým vojákům znemožnili útěk obsazením bran.[49] Zmatek a rychle se šířící plameny přivodily Kartágincům a jejich spojencům naprostou zkázu.[50] Podle Livia jich desítky tisíc uhořely nebo byly pobity a několik tisíc padlo do zajetí.[51] Ohnivému peklu uniklo jen 2500 mužů včetně obou velitelů.[52]

Utrpěný debakl neodradil Hasdrubala od opětovného zformování armády, v čemž mu pomohl příchod 4000 keltiberských žoldnéřů.[53] Znovu se spojil se Syfakem a společně vytáhli do pole se zhruba 30 000 muži.[54] S nimi se utábořili ve vnitrozemní oblasti zvané Velké planiny, nacházející se na středním toku řeky Bagradas (Medžerda).[55] Jakmile se o tom doslechl Scipio, vyrazil s částí svých mužů od Utiky a po pěti dnech pochodu se přiblížil ke Kartágincům.[56] Vojska se následně střetla v bitvě na Velkých planinách, v níž Římané dosáhli jednoznačného vítězství.[57]

Smrt

editovat

Polybios ani Livius o Hasdrubalovi nic dalšího neuvádějí.[58] Podle Appiána vyvázl z boje jen s 500 jezdci.[59] Kartáginci ho po prohrané bitvě zbavili velení a v nepřítomnosti odsoudili k smrti.[60] Nějakou dobu se zdržoval ve vyhnanství.[61] Později se sice vrátil do Kartága, obavy o život ho ale přiměly skrývat se.[62] Rozzuřený dav přesto Hasdrubala vypátral a zahnal ho do otcovy hrobky, kde spáchal sebevraždu.[63]

Reference

editovat
  1. ↑ Appiános. Libyca 38.7; Hoyos (2003), s. 162.
  2. ↑ Livius XXVIII.12.15; Hoyos a kol. (2011), s. 213-214, 359; Hoyos (2003), s. 3, 131, 142, 158.
  3. ↑ Appiános. Iberica 15.2, 16.2; Hoyos (2003), s. 139, 142.
  4. ↑ Appiános. Iberica 16.2; Hoyos (2003), s. 142.
  5. ↑ Polybios IX.11.3, 4, X.7.5; Livius XXV.32.4; Hoyos (2003), s. 137, 139, 142.
  6. ↑ Livius XXVIII.12.15.
  7. ↑ Livius XXIV.41.7; Hoyos (2003), s. 140.
  8. ↑ Livius XXV.32.2 ; Hoyos (2015), s. 169.
  9. ↑ a b Livius XXV.32.10.
  10. ↑ Livius XXV.34.2-17.
  11. ↑ Livius XXV.33.8-10, 35.2, 36.8-17.
  12. ↑ Hoyos (2015), s. 170.
  13. ↑ Polybios IX.11.1, 2; Hoyos (2003), s. 140.
  14. ↑ Livius XXV.37.8.
  15. ↑ Livius XXV.37.11-25; Hoyos (2015), s. 170.
  16. ↑ Polybios IX.11.3.
  17. ↑ Polybios IX.11.4.
  18. ↑ Polybios X.7.4, 5.
  19. ↑ Polybios X.15.1-11.
  20. ↑ Polybios X.39.1-8.
  21. ↑ Livius XXVII.20.7.
  22. ↑ Livius XXVII.20.9; Hoyos (2003), s. 142.
  23. ↑ Livius XXVIII.2.1-27.
  24. ↑ Polybios XI.20.1.
  25. ↑ Polybios XI.20.2.
  26. ↑ Livius XXVIII.12.17, 18.
  27. ↑ a b Hoyos (2003), s. 152.
  28. ↑ Hoyos (2015), s. 181.
  29. ↑ Livius XXVIII.14.19-28, 15.1-8; Hoyos a kol. (2011), s. 324.
  30. ↑ Livius XXVIII.15.9-14.
  31. ↑ Livius XXVIII.15.15-20.
  32. ↑ Livius XXVIII.16.1-8.
  33. ↑ Livius XXVIII.16.8-11.
  34. ↑ Livius XXVIII.16.12.
  35. ↑ Livius XXVIII.17.17, 18.
  36. ↑ Livius XXVIII.17.23; Hoyos (2003), s. 153.
  37. ↑ Livius XXVIII.17.5-14, 17.23; Appiános. Iberica 29.5.
  38. ↑ Livius XXVIII.17.17-23, 18.1-12; Appiános. Iberica 29.6, 30.1-3.
  39. ↑ Livius XXIX.23.3-12; Hoyos a kol. (2011), s. 372, 373.
  40. ↑ Diodóros Sicilský XXVII.7; Livius XXIX.23.7-9.
  41. ↑ Livius XXIX.28.1, 13; Hoyos (2015), s. 201.
  42. ↑ Livius XXIX.28.9.
  43. ↑ Livius XXIX.28.9, 10; 34.2, 3, 35.15, 16.
  44. ↑ Livius XXIX.35.17-20.
  45. ↑ Polybios XIV.1.3; Hoyos (2015), s. 203.
  46. ↑ Polybios XIV.1.3-5, 1.9-12, 2.5-10.
  47. ↑ Polybios XIV.1.6-8, 13-15.
  48. ↑ Polybios XIV.2.11-14, 4.1-5.
  49. ↑ Polybios XIV.4.5-10, 5.1-4, 6.1-7.
  50. ↑ Polybios XIV.5.5-12.
  51. ↑ Livius XXX.6.10.
  52. ↑ Livius XXX.6.9, 7.1, 5.
  53. ↑ Polybios XIV.6.13, 7.5.
  54. ↑ Polybios XIV.7.9.
  55. ↑ Polybios XIV.7.9; Hoyos (2015), s. 204.
  56. ↑ Polybios XIV.8.1, 2.
  57. ↑ Polybios XIV.8.3-14.
  58. ↑ Hoyos (2003), s. 162.
  59. ↑ Appiános. Libyca 24.1.
  60. ↑ Appiános. Libyca 24.2.
  61. ↑ Appiános. Libyca 38.9; Hoyos (2015), s. 205.
  62. ↑ Appiános. Libyca 36.3.
  63. ↑ Appiános. Libyca 38.5-7.

Literatura

editovat

Prameny

editovat
  • APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
  • LIVIUS. Dějiny IV, V. Praha: Svoboda, 1973, 1975
  • POLYBIOS. Dějiny II, III. Praha: Arista, Baset, Maitrea, TeMi CZ, 2008, 2011. ISBN 978-80-86410-60-9 ISBN 978-80-86410-62-3

Bibliografie

editovat
  • GOLDSWORTHY, Adrian. The Fall of Carthage. London: Cassell, 2007. ISBN 978-0-3043-6642-2
  • HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
  • HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5
  • HOYOS, Dexter a kol. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hasdrubal_Gisgo&oldid=21894316“