Gyula Andrássy mladší

uherský šlechtic a maďarský politik

Gyula Andrássy, plným jménem Gyula hrabě Andrássy von Csík-Szent-Király und Kraszna-Horka (30. června 1860 Trebišov11. června 1929 Budapešť), byl uherský šlechtic a rakousko-uherský politik. Na podzim 1918 byl předposledním ministrem zahraničí Rakouska-Uherska. Byť působil v této funkci pouze 9 dní, zapsal se do dějin jako muž, který za Rakousko-Uhersko přijal podmínky příměří prohrané první světové války a souhlasil se sebeurčením národů monarchie (Andrássyho nóta).

Gyula Andrássy
Gyula Andrássy
Gyula Andrássy
ministr zahraničí Rakouska-Uherska
Ve funkci:
24. října 1918 – 2. listopadu 1918
PředchůdceIstván Burián
NástupceLudwig von Flotow[1]
poslanec Uherského parlamentu
Ve funkci:
1885 – ???
ministr a latere Uherska
Ve funkci:
10. června 1894 – 14. ledna 1895
PředchůdceLajos Tisza
NástupceGéza Fejérváry
ministr vnitra Uherska
Ve funkci:
8. dubna 1906 – 17. ledna 1910
PředchůdceJózsef Kristóffy
NástupceKároly Khuen-Héderváry

Narození30. června 1860
Trebišov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí11. června 1929 (ve věku 68 let)
Budapešť
Maďarsko
ChoťEleonora Zichyová (1909–1929)
RodičeGyula Andrássy a Katinka Kendeffyová
PříbuzníTeodor Andrássy a Helena Andrássyová (sourozenci)
Profesepolitik, diplomat, voják a spisovatel
Oceněníčestný občan Győru (1906)
čestný občan Ostřihomi (1906)
čestný občan Miskolce (1907)
CommonsGyula Andrássy jr.
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

editovat

Byl synem uherského státníka Gyuly Andrássyho (1823–1890). Od roku 1885 zasedal v Uherském parlamentu. Od 10. června 1894 do 14. ledna 1895 zastával funkci ministra a latere Uherska (redukovaný rezort zahraničních věcí v rámci dualistického uspořádání, formálně ministr zastupující krále) ve vládě Sándora Wekerleho. Po zavedení nového jednacího řádu parlamentu za Istvána Tiszy odešel z vládní strany a působil pak v parlamentu jako předák liberální opozice. Po pádu Tiszy byl od 8. dubna 1906 do 17. ledna 1910 uherským ministrem vnitra ve druhé vládě Sándora Wekerleho. Nepodařilo se mu ale prosadit klíčové branné předlohy a návrh volební reformy.[2][3]

Jeho politická kariéra pak vyvrcholila krátce v posledních týdnech existence monarchie. Od 24. října 1918 do 2. listopadu 1918 zastával post ministra zahraničí Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání) a z titulu této funkce byl i formálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska.[4] 27. října 1918 přijal jménem Rakouska-Uherska podmínky příměří požadované Spojenými státy americkými a výslovně uvedl, že vláda souhlasí s americkými postoji ohledně „práv národů rakousko-uherských, zejména práv Čechoslováků a Jihoslovanů“. [5] Zveřejnění textu Andrássyho nóty otevřelo cestu spontánnímu rozpadu státu prostřednictvím jednotlivých etnických hnutí. Právě veřejné publikování nóty stálo na počátku spontánních demonstrací v Praze 28. října, na nichž došlo k vyhlášení samostatnosti.[2][6]

Po restauraci Uherského (či Maďarského) království byl aktivní jako člen nového maďarského parlamentu a roku 1921 se stal předsedou křesťansko-demokratické strany. V říjnu toho roku se podílel na druhém pokusu sesazeného císaře a krále Karla I. o převzetí moci v Maďarsku. Po neúspěchu restaurace Habsburků byl Andrássy vyšetřován. V roce 1926 se stáhl z politického života.[2]

Reference

editovat
  1. Pověřen likvidací ministerstva.
  2. a b c Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 1. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Andrássy, Julius d. J. Gf. (1860-1929), Minister, s. 21. (německy) 
  3. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 595–596. 
  4. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 583. 
  5. PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3, s. 28-30, s.84, s. 131, s. 136, s. 141, s. 166
  6. Urban, Otto: Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 639. 

Externí odkazy

editovat