Grumman F6F Hellcat

F6F Hellcat
Určení	stíhací letoun
Původ	Spojené státy americké
Výrobce	Grumman
První let	26. června 1942
Zařazeno	1943
Vyřazeno	1954 (USN); 1960 (Uruguay)
Uživatel	Americké námořnictvo; Námořní pěchota; Royal Navy; Francouzské námořnictvo
Výroba	1942-45
Vyrobeno kusů	12 275 ks
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Grumman F6F Hellcat byl americký palubní stíhací letoun zkonstruovaný v roce 1942 společností Grumman, která vycházela ze svých zkušeností s typem F4F Wildcat. Původně zamýšlela inovaci tohoto stroje, avšak nakonec se rozhodla pro zcela novou konstrukci letounu.

Vývoj

Prototyp XF6F-1

První prototyp stroje s označením XF6F-1 vzlétl již 26. června 1942. Stroj zalétával pilot Sheldon A. Converse. Ukázalo se, že výkon motoru Wright R-2600 je nedostačující, proto byl nahrazen výkonnějším Pratt & Whitney R-2800. Ještě týž rok začala sériová výroba, která probíhala v masovém měřítku a v roce 1943 začaly být Hellcaty vyzbrojovány americké letadlové lodě. Stroje byly neustále zdokonalovány, byla rovněž postavena verze noční stíhačky s radarem či verze průzkumná s fotografickým přístrojem. Některé letouny byly za Korejské války přestavěny na bezpilotní létající bomby (F6F-5K). Celkem bylo vyrobeno 12 275 strojů.

Bojové nasazení

F6F na USS Yorktown (CV-10)

F6F na letadlové lodi USS Enterprise (CV-6)

Letouny F6F na lodi USS Yorktown, foto: Charles Kerlee, 1943

Letouny Grumman F6F Hellcat se spolu se stroji F4U Corsair získaly v leteckých soubojích na moři dominantní postavení. Hellcatům byly v Tichomoří přiznány 3/4 všech sestřelů nepřátelských letadel (v různých pramenech se udává buď 5 155 až 5 163 sestřelů^[3] japonských letounů), létalo na něm 305 leteckých es a nejúspěšnějším z nich byl David McCampbell, jenž se se svojí "Minsi" a "Minsi III" stal během 5 měsíců nejúspěšnějším stíhačem amerického námořnictva s 34 potvrzenými sestřely. Ačkoliv byl Hellcat dvakrát těžší než Zero, vyrovnával to silnou výzbrojí, robustní konstrukcí, dobrou pasivní ochranou pilota i nádrží a konečně propracovanou taktikou nasazení. Díky Hellcatům se vojenská situace v Tichomoří obrátila. Letouny F6F ničily japonské stroje ve velkém, při 66 530 bojových letech sestřelily až 6 153 letounů při ztrátě 270 ve vzdušných soubojích, poměr sestřelů tak byl 19,1 ku 1 ve prospěch pilotů Hellcatů.^[3] Jedna z bitev v Pacifiku dokonce dostala název „Velké střílení krocanů u Marian“. Díky dobrým zkušenostem si 1100 strojů odebralo Spojené království v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu. Sloužily na letadlových lodích i pozemních základnách Royal Navy. Po druhé světové válce si letouny zakoupila Francie, která je použila v bojích nad Indočínou, Argentina a letectvo Uruguaye, které Hellcaty vyřadilo až v roce 1961.

Uživatelé

(Údaje dle publikace Grumman Aircraft since 1929.^[2])

Argentina Argentina
- Argentinské námořnictvo
Francie
- Aéronavale
- Armée de l'air
Paraguay Paraguay
- Paraguayské námořnictvo
Spojené království Spojené království
- Fleet Air Arm
Spojené státy americké Spojené státy americké
Uruguay Uruguay
- Uruguayské námořnictvo

Specifikace (F6F-5)

Třípohledový nákres.

Údaje dle^[2]

Technické údaje

Rozpětí: 13,06 m
Rozpětí se složeným křídlem: 4,93 m
Délka: 10,24 m
Výška: 3,99 m
Nosná plocha: 31,03 m²
Hmotnost prázdného letounu: 4 190 kg
Vzletová hmotnost: 5 779 kg
Maximální vzletová hmotnost: 6 991 kg
Plošné zatížení: 186 kg/m²^{[pozn. 1]}
Pohonná jednotka: 1 × vzduchem chlazený dvouhvězdicový osmnáctiválec se vstřikováním vody do válců a dvoustupňovým kompresorem Pratt & Whitney R-2800-10W Double Wasp
Výkon pohonné jednotky: 2 000 hp (1 491,4 kW), při injektáži vody až 2 200 hp.
Poměr výkon-hmotnost: 2,9 kg/hp^{[pozn. 2]}

Výkony

Maximální rychlost: 611 km/h ve výši 7 130 m
Cestovní rychlost: 270 km/h
Stoupavost: 15,1 m/s
Dostup: 11 370 m
Dolet: 1 520 km
Maximální dolet: 2 180 km

Výzbroj

6 × kulomet AN/M2 Browning ráže 12,7 mm se zásobu munice 2 400 nábojů (6x400) a přibližně 30 sekundy palby^{[pozn. 3]}
3 × závěsník pro pumu o hmotnosti 1000 liber (454 kg) nebo raketu Tiny Tim^{[pozn. 4]}
6 × závěsník pro rakety HVAR

Odkazy

Poznámky

↑ Údaj platí při standardní vzletové hmotnosti.
↑ Platí při standardní vzletové hmotnosti a maximálním výkonu.
↑ Noční stíhací subvarianta F6F-5N měla v pozdějších sériích vnitřní zbraň v křídle nahrazenu kanónem ráže 20 mm.
↑ Stroje z rané produkce nesly závěsníky pouze pod trupem a pravou polovinou křídla, stejně jako varianta F6F-3. Na podtrupovém závěsníku mohla být alternativně nesena odhazovatelná přídavná nádrž s kapacitou 150 amerických galonů (567,8 l) paliva.

Reference

↑ "Uruguayan Navy." Archivováno 11. 6. 2011 na Wayback Machine. aeroflight. Retrieved: 27 May 2012.
↑ ^a ^b ^c FRANCILLON, René J. Grumman Aircraft since 1929. London: Putnam Aeronautical Books, 1989. ISBN 0-85177-835-6. Kapitola Grumman F6F Hellcat, s. 194–221. (anglicky)
↑ ^a ^b OPNAV-P-23V NO. A129 NAVAL AVIATION COMBAT STATISTICS WORLD WAR II [online]. OFFICE OF NAVAL INTELLIGENCE OFFICE OF THE CHIEF OF NAVAL OPERATIONS NAVY DEPARTMENT WASHINGTON, D. C., 1946-06-17 [cit. 2022-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-13. (anglicky)

Literatura

Grumman F6F Hellcat — Pilot’s Flight Operating Instructions
Charles A. Mendenhall, Gallant Grummans in World War II, ISBN 0-87938-177-9
A. Jarski, W. Pajdosz, F6F Hellcat, Monografie Lotnicze, ISBN 83-86208-05-8
Časopis Letectví & Kosmonautika
VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9.
SCHMID, Jaroslav, Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA, nakl. Fraus Plzeň, 1992 (2. vyd.) ISBN 80-85784-01-7

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Grumman F6F Hellcat na Wikimedia Commons
Grumman F6F-3 Hellcat
The Intel Report: Why the Hellcat Dominated the Zero at the Battle of the Philippine Sea na YouTube (anglicky)

[4] Údaj platí při standardní vzletové hmotnosti.

[5] Platí při standardní vzletové hmotnosti a maximálním výkonu.

[6] Noční stíhací subvarianta F6F-5N měla v pozdějších sériích vnitřní zbraň v křídle nahrazenu kanónem ráže 20 mm.

[7] Stroje z rané produkce nesly závěsníky pouze pod trupem a pravou polovinou křídla, stejně jako varianta F6F-3. Na podtrupovém závěsníku mohla být alternativně nesena odhazovatelná přídavná nádrž s kapacitou 150 amerických galonů (567,8 l) paliva.

[1] "Uruguayan Navy." Archivováno 11. 6. 2011 na Wayback Machine. aeroflight. Retrieved: 27 May 2012.

[Franci-2] FRANCILLON, René J. Grumman Aircraft since 1929. London: Putnam Aeronautical Books, 1989. ISBN 0-85177-835-6. Kapitola Grumman F6F Hellcat, s. 194–221. (anglicky)

[combat_statistics-3] OPNAV-P-23V NO. A129 NAVAL AVIATION COMBAT STATISTICS WORLD WAR II [online]. OFFICE OF NAVAL INTELLIGENCE OFFICE OF THE CHIEF OF NAVAL OPERATIONS NAVY DEPARTMENT WASHINGTON, D. C., 1946-06-17 [cit. 2022-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-13. (anglicky)

[1]

[2]

[3]

[pozn. 1]

[pozn. 2]

[pozn. 3]

[pozn. 4]