Gen’ičiró Takahaši
Gen’ičiró Takahaši (japonsky 高橋 源一郎, * 1. ledna 1951) je japonský spisovatel, literární kritik a emeritní profesor. Vyznačuje se svým avantgardním postmoderním stylem, kdy ve svých dílech referencemi propojuje popkulturu a vysokou kulturu. Jeho nejvýznamnějším dílem je román Sbohem, Gangsteři.
| Gen’ičiró Takahaši | |
|---|---|
| Narození | 1. ledna 1951 (74 let) Onomiči |
| Povolání | romanopisec, spisovatel, vysokoškolský učitel, literární kritik a esejista |
| Témata | próza a literární kritika |
| Významná díla | Sbohem, gangsteři |
| Ocenění | Cena Jukia Mišimy (1988) Cena Itóa Seie (2002) |
| Manžel(ka) | Naoko Tanigawa Juzuki Muroi |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Život
editovatTakahaši se narodil roku 1951 ve městě Onomiči v hirošimské prefektuře, rodného města jeho matky. Jeho otec byl bohatý vlastník železáren v Ósace, když byl ale Takahaši ve druhé třídě základní školy, železárny zkrachovaly a rodina se přestěhovala do tokijského Ikebukura, aby jeho otec unikl jakuze. Zde rodinu živila matka, která si přivydělávala prací v Ginze.[1]
Vystudoval střední školu v kóbské čtvrti Nada, kde se seznámil s dobovou poezií od básníků jako Nóbuo Ajukawa či Gan Tanigawa. Po střední škole se roku 1969 přihlásil na Tokijskou univerzitu, přijímací zkoušky byly nicméně z rozhodnutí kabinetu tehdejšího premiéra Eisaku Satóa odřeknuty kvůli probíhajícím studentským bouřím. Poté se neúspěšně přihlásil na univerzitu v Kjótu, nakonec byl přijat do Jokohamské univerzity. Studentské bouře ale měly na Takahašiho život vliv i nadále – část výuky byla kvůli nim přerušena, navíc on sám se účastnil studentských demonstrací, kvůli čemuž byl třikrát zatčen. Ve vězení strávil 10 měsíců, během kterých měl velice omezený kontakt se světem – každý den jej směla navštívit pouze jediná vizita na pět minut, během které byl neustále přítomný dozorce. Kvůli těmto podmínkám se u něj vyvinula afázie, kvůli které nedokázal slovy formulovat své myšlenky. Jako terapeutická metoda mu pomáhalo psaní. Po propuštění z vězení pracoval od roku 1972 na částečný úvazek jako silniční dělník, v březnu 1977 byl vyloučen ze studia na univerzitě.[2]
Literární kariéra
editovatNa začátku roku 1979 se vrátil ke svému zájmu o literaturu po poslechu rozhlasového pořadu. Po šesti měsících psaní předložil před porotu ceny Gunzó pro začátečnické romanopisce dílo s názvem Poslední vzdor léta (夏の最後の砦, Nacu no saigo no toride), nicméně dílo bylo porotou zamítnuto. O rok později přihlásil do další ceny magazínu pro začátečnické spisovatele román Válka skvělého Japonska (すばらしい日本の戦争, Subaraši Nihon no sensó). Tentokrát se dostal až do konečného výběru, nicméně ocenění nezískal. Válka skvělého Japonska obdržela až na jednu porotkyni negativní hodnocení.[3] Na popud svého korektora začal psát Takahaši román Sbohem, Gangsteři, který roku 1981 přihlásil opět do soutěže pro romanopisce. Ten je vyprávěn z pohledu učitele poezie, žijícího ve světě bezejmenných lidí terorizovaným Gangstery a vyskytují se v něm dobové paralely i autobiografické prvky. Dílo se dostalo do konečného výběru, nicméně kvůli neshodám poroty nebylo v onom ročníku vyhlášeno žádné dílo vítězem. Takahašiho román ovšem obdržel speciální cenu Vynikající dílo. Román celkově sklidil pozitivní kritiku, například literární kritik a básník Takaaki Jošimoto jeho významnost srovnává s románem Hon na ovci od Haruki Murakamiho.[4]
Roku 1984 vydal Takahaši další román Over the Rainbow (虹の彼方に, Nidži no kanata ni). V roce 1985 vydal román John Lennon vs. Marťani (ジョン・レノン対火星人, Džon Renon tai kaseidžin), který je opětovným zpracováním jeho románu Válka skvělého Japonska. V letech 1985–1987 postupně vychází v magazínu Bungei serializovaně román Japonský baseball: Elegantní a sentimentální (優雅で感傷的な日本野球, Júga de kanšóteki na Nihon jakjú), který po revizi vydal jako knihu roku 1988. Za tento román získal ve stejný rok vůbec první Mišimovu cenu. Po románu Tajemství planety P-13 (惑星P-13の秘密, Wakusei pí džúsan no himicu) nevydal do roku 1997 žádný další román, psal zejména literární kritiku a různé eseje. V letech 1997–2001 vydal serializovaně v magazínu Gunzó a následně roku 2001 jako knihu román Dějiny vzestupu a pádu japonské literatury (日本文学盛衰史, Nihon bungaku seisuiši). Kniha svým názvem a stylem evokuje odborný text (titul je zapsán v tradiční kaligrafii), nicméně dílo využívá typické znaky postmoderny – nesouvislá dějová linie, která se mnohdy navzájem protíná či různé až bizarní slohové postupy jako přepis záznamníku hovorů, BBS, nebo dokonce i Takahašiho vlastní fotografie pořízené endoskopem. Za toto dílo byl oceněn cenou Itóa Seie za rok 2002. Čtvrtou významnou literární cenou, kterou získal, je Tanizakiho cena za rok 2012 pro román Sbohem, Kryštůfku Robine (さよならクリストファー・ロビン, Sajonara Kurisutofá Robin).
V letech 2005–2019 působil jako profesor na fakultě mezinárodních studií univerzity Meidži Gakuin, kde vedl přednášky o jazykových vyjadřovacích schopnostech.[5]
Mimo tvorbu románů je Takahaši literárním kritikem a sám se stal porotcem několika literárních cen (cena Subaru, cena Noma, cena Čúji Nakahary, cena Sakutaróa Hagiwary). Je aktivním přispěvatelem do médií, například publikuje články do deníku Asahi šimbun (esejistický cyklus 歩きながら、考える, Myslím, když chodím)[6], má svůj vlastní rozhlasový pořad na stanici Radio NHK 1.[7]
Osobní život
editovatGen’ičiró Takahaši je čtyřikrát rozveden a pětkrát ženatý, z toho dvě jeho ženy byly také spisovatelky.[8] Jeho nejstarší dcera je freelancer spisovatelka.[9]
Dílo
editovatVšechna díla jsou romány, není-li uvedeno jinak.
- Sajónara, Gjangutači (1982, さようなら、ギャングたち, Sbohem, Gangsteři, česky 2021)
- Nidži no ačira ni: óvá za reinbou (1984, 虹の彼方に - オーヴァー・ザ・レインボウ, Over the Rainbow)
- Džon Renon tai kaseidžin (1985, ジョン・レノン対火星人, John Lennon versus Marťani)
- Júga de kanšóteki na Nihon jakjú (1988, 優雅で感傷的な日本野球, Japonský baseball: Elegantní a sentimentální)
- Pengin mura ni hi wa očite (1989, ペンギン村に陽は落ちて, Slunce zapadá nad vesnicí tučňáků)
- Wakusei pí džúsan no himicu (1990, 惑星P-13の秘密, Tajemství planety P-13)
- Gósutobasutázu (1997, ゴーストバスターズ, Krotitelé duchů)
- Nihon bungaku seisui ši (2001, 日本文学盛衰史, Dějiny vzestupu a pádu japonské literatury)
- Kimi ga jo wa čijo ni hačijo ni (2002, 君が代は千代に八千代に, Nechť vládne panovník tisíce, tisíce let), sbírka povídek
- Icuka Souru turein ni noru hi made (2008, いつかソウル・トレインに乗る日まで, Než nasedneme na vlak do Soulu)
- Koisuru genpatsu (2011, 恋する原発, Zamilovaný nukleární reaktor)
- Sajonara Kurisutofá Robin (2012, さよならクリストファー・ロビン, Sbohem, Kryštůfku Robine), sbírka příběhů
- Konja wa hitoribočči kai? Nihon bungaku seisui ši: Sengo bungaku hen (2018, 今夜はひとりぼっちかい？ 日本文学盛衰史 戦後文学篇, Jsi dnes večer sama? Dějiny vzestupu a pádu japonské literatury: Poválečná edice)
- Dí džei Hirohito (2024, DJ Hirohito)
České překlady
editovat- Sbohem, Gangsteři. Praha: Argo, 2021. 372 s. ISBN 978-80-257-3414-8. Přeložili Anna Cima, Igor Cima.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ 読むダイエット 高橋源一郎 第13回 | 集英社学芸部 - 学芸・ノンフィクション. gakugei.shueisha.co.jp [online]. [cit. 2024-11-10]. Dostupné online.
- ↑ SIMONE, Gianni. Literature and life are like gambling [online]. 2013-04-10 [cit. 2024-11-10]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ 『ラジオの街で逢いましょう』 第23回「人気作家のユニークな遍歴」. ラジオ・デイズ [online]. 2007-09-05 [cit. 2024-11-10]. Dostupné online.
- ↑ 吉本隆明の183講演. ほぼ日刊イトイ新聞 [online]. [cit. 2024-11-10]. Dostupné online. (japonsky)
- ↑ 高橋, 源一郎. 公開セミナー「さらば大学」報告. 明治学院大学国際学部付属研究所研究所年報 = Annual report of the Institute for International Studies. 2019-10-01, roč. 22, s. 41–43. Dostupné online [cit. 2024-11-10]. ISSN 1344-3976. (japonsky)
- ↑ COMPANY, The Asahi Shimbun. 高橋源一郎の最新ニュース：朝日新聞デジタル. 朝日新聞デジタル [online]. [cit. 2024-11-10]. Dostupné online. (japonsky)
- ↑ 日本放送協会. 高橋源一郎の飛ぶ教室. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (japonsky)
- ↑ 高橋源一郎の歴代嫁は合計5人！離婚を繰り返し結婚歴が多い理由は不倫！？｜NOAKO STYLE. NOAKO STYLE [online]. 2021-05-12 [cit. 2024-11-10]. Dostupné online. (japonsky)
- ↑ 高橋源一郎と橋本麻里が選ぶ、恋愛・結婚の「果て」を描いた小説3冊。愛の果てに見えるもの | ブルータス. BRUTUS.jp [online]. 2024-11-11 [cit. 2024-11-10]. Dostupné online. (japonsky)
