Wikipedie

František Tkadlík

český malíř

František Xaver Tkadlík, také Franz Kadlík (23. listopadu 1786 Praha-Malá Strana[1] – 16. ledna 1840 Praha), byl český malíř, grafik a pedagog, člen zakladatelské generace českého umění 19. století a od roku 1836 první český ředitel Akademie výtvarných umění v Praze.

František Xaver Tkadlík
Josef Mánes: František Tkadlík na smrtelné posteli (litografie, 1840)
Josef Mánes: František Tkadlík na smrtelné posteli (litografie, 1840)
Narození23. listopadu 1786
Praha-Malá Strana
České královstvíČeské království České království
Úmrtí16. ledna 1840 (ve věku 53 let)
Praha
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Alma materUniverzita Karlova
Povolánímalíř, litograf, pedagog, grafik, kreslíř a učitel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

František Tkadlík se narodil jako prvorozený syn v rodině malostranského měšťana a hostinského Františka Tkadlíka (* 1760) a Terezie, rozené Nádherné (* 1764), v Praze na Malé Straně v Mostecké ulici staré číslo 59[2] a pokřtěn byl u sv. Mikuláše na Malé Straně[3]. Absolvoval novoměstské gymnázium. V letech 1803–1807 studoval malbu a kresbu na nové založené pražské akademii, když tam působili první ředitel Josef Bergler, učitel grafiky Antonín Herzinger a učitel malby Karel Postl. Zároveň studoval filozofii na filozofické fakultě pražské univerzity, patřil například k posluchačům Bernarda Bolzana. Toto vzdělání ho přivedlo k osvícenskému přemýšlení nad náměty obrazů a k písemné formulaci názorů na umění, jež se dochovaly v jeho korespondenci.

Roku 1816 přesídlil do Vídně a stal se dvorním malířem rodiny Černínů. Na přímluvu svého mecenáše Jana Rudolfa Černína (1757–1845), který založil Černínskou sbírku obrazů a rytin a vedl dvorní umělecké sbírky, se Tkadlík roku 1817 stal správcem obrazárny v Černínském paláci ve Vídni. Tam také krátce studoval na Akademii malbu u Heinricha Friedricha Fügera (1751–1818) a jeho nástupce Franze Gauciga (1742–1828), ale vídeňské Akademii v době Tkadlíkova pobytu chyběli kvalitní profesoři.[4] Roku 1824 získal státní stipendium na pobyt v Římě, kde žil a pracoval až do roku 1832. Za svého římského pobytu se silně sblížil s hnutím nazarénů a v tomto stylu pracoval i po návratu do Vídně. V roce 1836 se vrátil zpět do Prahy, kam byl povolán na místo ředitele výtvarné Akademie.[5] Bydlel v Klementinu čp. 190/I, kde tehdy akademie sídlila a byl svobodný.[6]

Mezi jeho žáky patřili Josef Mánes, jehož Tkadlík silně ovlivnil, zejména jako kreslíř, dále František Čermák, Eduard Herold, Karel Javůrek nebo Josef Božetěch Klemens.

Dílo

editovat

Vídeň

editovat

Tkadlíkovo rozsáhlé dílo začíná několika portréty rodin Srdínkovy (s babičkou paní Kautskou) a Černínovy (1817–1823). V roce 1817 vytvořil první českou litografii. Vídeňský pobyt Tkadlík využil ke studiu starých mistrů ve zdejších galeriích. Jeho tvorba se vyznačuje biedermeiersky procítěnými obrazy a kresbami: Kain a Ábel (1818),[7]Modlící se Ježíšek mezi anděly (1820), Madona s přeslicí (1822), Oválná madona a Madona adorující dítě (1823)[8], jejichž lyrismus a zpěvnost Tkadlík vysvětlil jako rys typický pro českou řeč.[9] Do téhož období spadají také první ze série vynikajících portrétů. Je to velkoformátový „modrý“ portrét Josefa Dobrovského (1820, sbírka Národního muzea), podobizna mladého Františka Palackého (1821), který Tkadlíka doporučil do služby u Černínů a s nímž se Tkadlík sblížil i v estetických názorech.[10] Z rodinných Černínských portrétů jsou nejzdařilejší dětské, kreslené podobizny Jaromíra Černína,[11], neurčeného nemluvněte z rodiny Černínů a olejomalba čtrnáctiletého Otakara Černína (1823). Posledním obrazem vídeňského období byl vlastenecky laděný Návrat svatého Vojtěcha do vlasti (1824).

Itálie

editovat

Rozhodující pro léta 1825–1832 byla italská studijní cesta. Vyznačuje se antickými náměty ve stylu klasicismu a empíru. Římským pobytem a styky se silně přiblížil nazarénům, mnohafigurovými moralizujícími kompozicemi, zejména trojicí monumentálních obrazů: protiválečné poselství vyjadřuje Ényo (řecká bohyně války s pochodní v ruce a na kolesce za ní jedoucí voják, symbolizující Napoleonovu armádu),[12] o smyslu života vypovídá starozákonní Potopa (kolem 1826)[13] a závěr pobytu vyjadřuje Apoštol Pavel se loučí s Milétskými (1831). V obraze Potopa chtěl Tkadlík podle svých slov studovat pohyb ve skupinách a více nahého.[14] Naučil se složité kompozice s nahými těly v různých pozicích a vyjadřovat jejich stav a emoce pomocí postojů a gest: zoufalství, panika, sobectví, malicherné lpění na majetku, žal a odevzdanost, jen na vrcholu kompozice sedí vyrovnaný a do sebe uzavřený filozof, který vyjadřuje názor malířův. Obraz v poněkud strnulejších formách zpodobuje totéž, co tragédie trosečníků z voru Medúzy Théodora Géricaulta, vystavená na pařížském Salónu v roce 1819, kterou Tkadlík znal z reprodukce ve vídeňském tisku. Odkazuje také ke stejnojmennému baroknímu obrazu potopy Annibale Carracciho z let 1616-1618 v Louvru.[15] Z cesty po jižní Itálii v letech 1829-1830 se dochoval pozoruhodný skicář s kresbami mnoha míst v oblasti Neapolského zálivu: z Capri, Sorrenta či Amalfi.[16]

Praha

editovat

Jeho dílo se řadí k první generaci moderních českých malířů, která překonala barokní sloh a obrátila se k tématům z českých náboženských dějin. Pro Přijímání sv. Václava (jindy název Sv. Václav a sv. Ludmila při mši; 1837) si vybral lyričtější výjev, kompozici i formu než František Horčička svatým Václavem před pohanskou modlou. Tkadlík a po něm Josef Mánes zakládají nový směr české pozdně klasicistní figurální malby s prvky romantismu. Spojuje mistrovsky zvládnutou plasticitu s výraznou barevností v líbezné měkké formě, kterou směřuje k vytvoření tzv. národního figurálního stylu.[17] Tkadlík až na výjimky (Italská krajina s poutníkem z roku 1835) maloval krajiny pouze na pozadí svých scén, přesto bývá řazen ke krajinářům a srovnáván se svým vrstevníkem Antonínem Mánesem.[18]. Maloval hlavně obrazy s křesťanskými náměty, nejen z českých legend, ale také dobově příznačná a populární témata, jako Smrt svaté Rosalie, Kázání Sv. Jana Křtitele, trojici andělů s krásnými dívčími tvářemi nebo dvě varianty dítěte s andělem strážným [19].

Galerie

editovat
  •  
    Podobizna Františka Palackého (1821)
  •  
    Portrét Otakara Černína (1823) NGP
  •  
    Tři andělé(1822)
  •  
    Portrét Josefa Dobrovského
  •  
    Madona s Ježíškem a Janem Křtitelem (1823)
  •  
    Portrét Victora Louise Meriadeca Rohana (1766–1846)
  •  
    Sv. Václav a Ludmila při mši (1837)
  •  
    Smrt sv. Rosalie(1838)

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ údaj o sňatku rodičů z 21. listopadu 1785 v matrice oddaných u sv. Mikuláše, K přečíslování došlo až k roku 1811
  3. ↑ Fr. Ruth, Kronika královské Prahy III, 1904, s. 1069 uvádí správně dům čp.50-51/III v Mostecké ulici; ale také na straně 1040 chybně staroměstský dům hostinského U Štupartů čp. 647/I
  4. ↑ Vojtěch Volavka, 1968, s. 30
  5. ↑ Ottův slovník naučný, heslo Kadlík.
  6. ↑ Pobytová přihláška pražského magistrátu z roku 1836
  7. ↑ https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.K_43131/zoom
  8. ↑ Oblastní galerie v Liberci
  9. ↑ Eva Petrová in: Eva Petrová in: NEČVU 2, s. 861
  10. ↑ Vzájemnou korespondenci připomíná Jiří KOŘALKA: František Palacký 1798-1876: životopis. Argo Praha 1998, s. 57, 67, 522.
  11. ↑ https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.K_41919
  12. ↑ https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_2627
  13. ↑ https://sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.O_5131
  14. ↑ Eva Petrová in NEČVU 2, 1995 s. 861
  15. ↑ Jak doložil Vojtěch Volavka, 1968, s. 34
  16. ↑ V Národní galerii v Praze
  17. ↑ Leubnerová Š, 2016, s. 63
  18. ↑ Vojtěch Volavka 1968, s. 38, 42–43.
  19. ↑ Sbírka Patrika Šimona

Literatura

editovat
  • Ottův slovník naučný, heslo Kadlík. Sv. 13, str. 735.
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Kadlík, František. Sv. 5, s. 309
  • Vojtěch Volavka, České malířství a sochařství 19. století, SPN Praha, 1968, s. 26–44
  • Eva Petrová, František Tkadlík. Praha, 1960.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění (ed. Anděla Horová), Praha 1995, II., s. 861–862 (heslo Eva Petrová).
  • Almanach Akademie výtvarných umění v Praze, k 180.výočí založení, ed. Jiří Kotalík. Praha 1979.
  • VOTOČEK, Otakar. Tkadlíkův portrét Al. Jüstela. Umění, roč. 5, (1957), č. 2, s- 162-164..
  • Šárka Leubnerová (ed.), Umění 19. století, s. 63-68, 74, Národní galerie v Praze 2016, ISBN 978-80-7035-598-5

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Tkadlík&oldid=24400053“