France-Soir

francouzský deník

France-Soir (název znamená „Francouzský večerník“) byly francouzské tištěné noviny, které nejvíce prosperovaly v 50. a 60. letech 20. století, kdy náklad přesáhl 1,5 miliónu výtisků. Později večerník pod různými majiteli rychle upadal a v roce 2006 byl obnoven jako populistický bulvární deník. Dne 23. července 2012 však zkrachoval.[1][2] V roce 2016 se znovu objevil jako médium vycházející pouze online, ale podle NewsGuard (2020) toto médium „nedodržuje několik základních novinářských standardů“.[3]

France-Soir
Základní informace
Datum založení1944
Datum zániku2019
Jazykfrancouzština
Formáttabloid
Země původuFrancieFrancie Francie
Sídlo redakcePaříž, Francie
Odkazy
ISSN2612-9337
OCLC2261310
WebOficiální web
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie novin

editovat

Ilegální noviny za okupace Francie

editovat

France-Soir byl založen v roce 1941 mladými odbojáři Robertem Salmonem a Philippem Viannayem na okupované části Francie jako ilegální noviny „Défense de la France“ („Obrana Francie“).[4] První čísla byla tištěna na ofsetovém tiskařském stroji Rotaprint 3 ukrytém ve sklepeních Sorbonny. Défense de la France, distribuovaný odbojovými sítěmi Combat a Témoignage chrétien do Grenoblu, Clermont-Ferrandu, Lyonu a do Británie, se stal nejrozšířenějším podzemním tiskem s nákladem až 450 000 výtisků (leden 1944). Od března 1944, po několikanásobném stěhování, sídlil ve třech patrech průmyslové budovy v ulici Jean-Dolent za věznicí La Santé ve XIV. pařížském obvodu.[5]

Poválečné spojení novin

editovat

Původní deník Paris-Soir (který s ilegálními novinami Défense de la France neměl nic společného), byl předním meziválečným francouzským deníkem, v roce 1936 dosahoval nákladu 1,7 milionu výtisků. Po osvobození Francie ale původní Paris-Soir přišel o svou tiskárnu v Lyonu kvůli problematickému chování za za okupace. Jeho bývalý redaktor Pierre Lazareff se vrátil z USA do Francie a v září 1944 nastoupil do redakce Défense de la France. Za konec Vichistické Francie je považován 25. srpen 1944, kdy byla osvobozena Paříž, i když boje na části území Francie probíhaly ještě poté.

První společné číslo novin nazvaných „France-Soir – Défense de la France“ bylo vytištěno na původních tiskových strojích Paris-Soir 7. listopadu 1944. Složitý název měl naznačit, že tyto noviny již nemají nic společného s meziválečnými, ale naopak evokovat vazbu na francouzský odboj a ilegální noviny, které byly vydávány během okupace. Krátce po druhé světové válce byl tento příliš komplikovaný název zkrácen na France-Soir.[6]

50. a 60. léta

editovat

V tomto období noviny nejvíce prosperovaly. V roce 1955, kdy byl šéfredaktorem výše zmíněný Pierre Lazareff, se noviny zařadily mezi nejrozšířenější v zemi (a na evropském kontinentu) a jejich náklad dosáhl 1,5 milionu výtisků, koncem 50. let byl přes 1,4 milionu výtisků. Zdaleka však nešlo jen o vysoký náklad, pro noviny pracovala řada předních novinářů a spolupracovali s nimi další renomovaní spisovatelé a další osobnosti (viz jejich stručný přehled níže). Články v novinách byly respektované jako kvalitní zdroj informací, ať už šlo o zpravodajství, kulturu nebo třeba sport.[7][8]

Zejména v období prosperity s novinami spolupracovala řad předních novinářů, spisovatelů, ale také odborníci řady dalších profesí, např.: novinář, romanopisec a esejista Joseph Kessel, reportér Lucien Bodard (zaměřující se na Asii), filozof, spisovatel, dramatik, literární kritik Jean-Paul Sartre (v roce 1964 mu byla udělena Nobelova cena, ale odmítl ji), novinář a scenárista Henri de Turenne, historik a novinář Henri Amouroux, historik a spisovatel Jean Lacouture, novinář a spisovatel Philippe Labro (později také úspěšný filmový režisér a scenárista), moderátor rozhlasových a TV programů Philippe Bouvard, herečka a žurnalista Jacqueline Cartier, spisovatel, historik a politik Max Gallo, novinář a spisovatel Roger Grenier, spisovatel Jean Dutourd, spisovatel, životopisec a novinář Gonzague Saint Bris (v roce 2002 získal literární cenu Prix Interallié), spisovatel sci-fi a fantasy (narozený v Belgii) Jacques Sternberg nebo spisovatel a novinář Jean-Pierre Thiollet.

Úpadek novin

editovat

V pozdější letech však náklad postupně klesal, odliv čtenářů se ještě zrychlil s nástupem internetu (čemuž musela čelit většina tradičních novin). Na počátku 21. století klesl náklad pod 90 000. Deník také vystřídal několik majitelů a v roce 2006 byl obnoven jako populistický bulvární deník. Ani přeměna ze seriózních novin na bulvár však pokles nákladu nezastavila a těsně před ukončením vydávání tištěné verze v roce 2011 byl náklad již jen 30 000 výtisků.[9] Dne 23. července 2012 tištěná verze definitivně zkrachovala.[1][2]

Dezinformace a konspirační teorie

editovat

V roce 2013 byl sice deník obnoven jako ryze online placená verze (FranceSoir.fr) s údajně inovativní strategií, ale setkal se se střídavým úspěchem.[10] V srpnu 2019 vstoupili zaměstnanci zajišťující obsah webu do stávky a nakonec byly propuštěni, ale web přesto pokračoval v publikování nějakého obsahu.[11] Navíc deník byl opakovaně kritizován za publikování přinejmenším zavádějících informací nebo vysloveně dezinformací a rozšiřování různých pochybných konspiračních teorií, s cílem přilákat co nejvíce čtenářů.[12][13][14][15]

Noviny Libération proto ve svém článku z roku 2020 konstatují, že „France-Soir“ již nejsou žádné noviny.[16] Společnost NewsGuard, která provozuje systém hodnocení zpravodajských a informačních webových stránek, zabývá se sledováním dezinformací, bezpečností značek pro inzerenty a dalšími službami souvisejícími s důvěryhodností, rovněž v roce 2020 konstatovala, že médium „nedodržuje několik základních novinářských standardů“.[3]

Zajímavost

editovat

Když novinář a spisovatel (později také režisér a scenárista) Philippe Labro pro France-Soir pracoval v první polovině 60. let, napsal pro noviny také sérii článků o atentátu na Johna F. Kennedyho. Při sběru informací pro tyto články se v Dallasu setkal také s Jackem Rubym několik dní předtím, než zastřelil Lee Harveyho Oswalda. Byl proto následně oficiálně vyslechnut Warrenovou komisí, kterou ustanovil prezident Lyndon Johnson a která měla vyšetřit všechny okolnosti atentátu.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku France-Soir na anglické Wikipedii.

  1. a b GREENSLADE, Roy. Au revoir to France Soir. The Guardian. 2012-07-25. Dostupné online [cit. 2019-09-23]. 
  2. a b TERNISIEN, Xavier. France Soir' mis en liquidation. Le Monde. 2012-07-23. Dostupné online. 
  3. a b AGENCE FRANCE-PRESSE. FranceSoir, le complotisme pour moteur? - Stratégies [online]. 2020-11-19 [cit. 2024-06-06]. Dostupné online. (francouzsky) 
  4. GREENSLADE, Roy. Au revoir to France Soir. The Guardian. 2012-07-25. Dostupné online [cit. 2014-12-14]. 
  5. France-Soir est issu d'un journal clandestin sous l'occupation. Archivováno 21. 9. 2009 na Wayback Machine.
  6. HASKI, Pierre. France Soir ne sera plus imprimé, la fin d’un dinosaure de la presse [online]. Rue89, 2011-10-11 [cit. 2012-07-23]. Dostupné online. (francouzština) 
  7. HORN, Pierre L. Handbook of French Popular Culture. [s.l.]: Greenwood Publishing Group, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0-313-26121-3. S. 166. 
  8. Encyclopædia Britannica Online. France-Soir. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  9. CLARKSON, Caroline. France-Soir: death of a newspaper. France 24. 2011-12-14. Dostupné online [cit. 2014-12-14]. 
  10. Anne Sogno, "La rédaction de France-Soir en grève", L'Obs, 2019-08-30.
  11. Le Monde a agentura AFP. Les journalistes de « France-Soir » licenciés pour motif économique, Le Monde [online]. Le Monde, 2019-10-18 [cit. 2024-06-13]. Dostupné online. (francouzština) 
  12. WILLIAM AUDUREAU, Aude Dassonville. " FranceSoir », le nouveau repaire des « Covid-sceptiques " [online]. Le Monde, 2020-11-17 [cit. 2020-11-17]. Dostupné online. (francouzsky) 
  13. FranceSoir, le complotisme pour moteur? [online]. 2020-11-19 [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (francouzsky) 
  14. B., H. Quels sont les sites qui ont publié le plus d'intox sur le coronavirus en France ? [online]. 20 minutes, 2020-12-21 [cit. 2021-05-14]. Dostupné online. (francouzsky) 
  15. À France Soir, la machine à délires s'emballe. Le Canard enchainé. Paris: 2021-01-20, s. 4. (francouzsky) 
  16. COQUAZ, Vincent. " FranceSoir " : ceci n'est plus un journal [online]. Liberation, 2020-11-10 [cit. 2020-12-29]. Dostupné online. (francouzsky) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat