Wikipedie

Finančník a příštipkář

opereta Jacquese Offenbacha

Finančník a příštipkář (ve francouzském originále Le Financier et le Savetier) je opereta – autoři ji žánrově označují jako „opérette-bouffe“ – o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Hectora Crémieuxe a Edmonda Abouta z roku 1856. Měla premiéru 23. září 1856 v pařížském Théâtre des Bouffes-Parisiens.

Finančník a příštipkář
Le Financier et le Savetier
Jacques Offenbach
Jacques Offenbach
Základní informace
Žánropereta (opérette-bouffe)
SkladatelJacques Offenbach
LibretistaHector Crémieux a Edmond About
Počet dějství1
Originální jazykfrancouzština
Datum vzniku1856
Premiéra23. září 1856, Paříž, Théâtre des Bouffes-Parisiens (salle Lacaze)
Česká premiéra1. června 1859, Praha, Královské zemské stavovské divadlo – Letní divadlo (německy)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vznik a charakteristika

editovat

V létě roku 1856 řídil Jacques Offenbach již druhým rokem své divadlo Bouffes-Parisiens. Každý večer se hrály zpravidla tři aktovky, a i když řada dřívějších děl byla úspěšně mnohokrát reprízována, přesto bylo třeba repertoár rychle doplňovat. Offenbach proto psal jedno dílo za druhým, přičemž střídal dva hlavní proudy, groteskně-parodický a sentimentálně-komický, přičemž v průběhu každého večera se zpravidla vystřídaly oba typy. Po lyričtějším Čísle 66 (premiéra 31. července[1]) uhodil skladatel ve svém novém díle opět na burleskní notu. Opereta vznikla k příležitosti návratu Offenbachova souboru z letního působiště zpět do svého sídla v Choiseulově pasáži.[2]

Libreto k Finančníkovi a příštipkáři oficiálně napsal jako jediný autor Hector Crémieux, podle záznamů autorských práv se na něm podílel rovněž Edmond About,[3] který si chtěl udržet anonymitu z toho důvodu, že právě prodělal fiasko s jinou svou divadelní hrou.[4] Jedná se o parodii na bajku Příštipkář a finančník Jeana de La Fontaine – kterou Offenbach ostatně spolu s pěti dalšími La Fontainovými bajkami zhudebnil již roku 1842.[2][5] Její ponaučení (totiž že chudý člověk může být veselý, zatímco bohatství přináší starosti) obrací tato opereta naruby, čehož je symbolem již i název převrácený proti La Fontainově verzi.[6][7] Ve Finančníkovi a příštipkáři peníze nepokrytě triumfují, přestože jsou získány ne-li nečestně, tedy přinejmenším hazardně, totiž hrou.[8]

 
Hector Crémieux, libretista Finančníka a příštipkáře
 
Edmond About, libretista Finančníka a příštipkáře

Hudbu jedna z moderních kritik popisuje jako „směs frenezie a fantazie, kterou nepozorovaně zmírňuje nádech melancholie“.[8] Offenbach se ani zde nevyhnul své oblíbené metodě citace, zde konkrétně závěr tercet o hře, kde cituje duet Blondela a Richarda Une fièvre brûlante z druhého jednání Grétryho slavné opery Richard Lví srdce.[3] Kritika i obecenstvo oceňovaly nejvíce rondo shrnující obsah La Fontainovy bajky; získalo stejnou popularitu jako bolero ze Dvou slepců a jazyková hra se slabikami v něm předjímá slavný pochod řeckých králů z Krásné Heleny.[2][6][8]

Obecenstvo přijalo novou operetu zprvu s jistým nepochopením a premiéru bylo možné nazvat neúspěchem. Brzy se však nálada změnila a odstup se postupně změnil v nadšení. Po nesmělých počátcích se tak z Finančníka a příštipkáře stal jeden z nejoblíbenějších kusů Bouffes-Parisiens, také díky vynikajícímu výkonu Étienna Pradeaua v roli Belazora.[2][9][10]

Inscenační historie

editovat

V létě roku 1858 provedlo Thêatre des Bouffes-Parisiens operteu Finančník a příštipkář na své první letní sezóně v mondénních lázních Bad Ems (Emže).[11]

Brzy poté byla aktovka uvedena i ve Vídni, a to v divadle Carltheater pod názvem Schuhflicker und Millionär (Příštipkář a milionář); premiéra se konala 15. ledna 1859.[12][13] Crémieuxovo libreto přitom ve zpracování známého rakouského dramatika a herce Johanna Nepomuka Nestroye doznalo značných změn, mimo jiné v rozšíření počtu postav (protože Carltheater neměl v tomto smyslu omezenou licenci, jako tomu bylo u Bouffes-Parisiens), postavy dostaly i jiná jména a dějiště bylo přesunuto do Vídně. Zcela novou instrumentaci připravil z Offenbachova klavírního výtahu kapelník divadla Carl Binder, avšak především byla již tak nepříliš rozsáhlá Offenbachova partitura citelně redukována. Hlavní role ztělesnila populární trojice Alois Grois, Karl Treumann a Anna Grobeckerová, sám Nestroy hrál jednoho z hostů se jménem „pan von Storch“ (jeho role prý sestávala z jediného slova „saprment“, zato však opakovaného na sto různých způsobů).[14][15][16] Kritika žurnálu Fremden-Blatt zmiňuje zklamání obecenstva z formy takto přepracovaného díla: „Offenbachův singspiel Příštipkář a milionář měl u jednotlivých čísel skvělý, celkově však žádný velký úspěch. Opereta sestává z pouhých dvou hudebních čísel, která jsou obě napsána v příjemném slohu tohoto skladatele a líbila se tak, že bylo bouřlivě vyžadováno jejich opakování. Celkový dojem byl ale právě tímto nedostatkem zpěvu oslaben, a to o to více, že počet účinkujících a skvělá výprava vyvolaly velmi vysoká očekávání.“[14] I pozitivní kritika Die Presse, chválící výkony hlavních představitelů, zmiňuje, že „to celé nemá povahou ani formou nic společného se zde známými Offenbachovými operetami“.[15] Opereta dosáhla v Carltheater 11 představení a dalších dvou roku 1862 ve Franz-Josefs-Kai-Theater (Treumann-Theater), kam velká část personálu Carltheater roku 1860 přešla.[17] Zde také 4. července 1862 mohlo obecenstvo spatřit původní pařížskou inscenaci, kterou soubor Bouffes-Parisiens zařadila na program svého vídeňského turné.[17] Jen se zpožděnim poměrně zřídka přejala Příštipkáře a milionáře další rakouská divadla, například Zemské divadlo v Linci 8. února 1868.[18]

 
Étienne Pradeau, první představitel finančníka Belazora

V roce 1859 vydalo berlínské nakladatelství Bote & Bock skladatelem autorizovanou úpravu Theodora Gassmanna; ta sice přijímá Nestroyův titul, ale je původnímu textu věrnější a zachovává všechna hudební čísla. Hrála ji vzápětí četná německá divadla, například městské divadlo ve Vratislavi.[19] Koncem roku 1859 ji poprvé uvedlo také městské divadlo v Curychu.[20]

Ve Španělsku Finančníka a příštipkáře poprvé uvedlo madridské divadlo Teatro de la Zarzuela v květnu roku 1870 pod názvem Crispín y Don Crispín (později změněným na Crispín y Don Crispinazo), překlad pořídil Juan José Jiménez Delgado.[4][21]

Opereta zůstala živá hlavně v domovské Francii, kde jí uvádějí různá menší a amatérská divadla, zmínit lze například inscenace na Offenbachově festivalu na hradě Bruniquel roku 2001[22], inscenaci pařížské Association Colorature v Théâtre du Tambour Royal roku 2010[23] nebo na festivalu Opéra de Barie roku 2011[24]. Od roku 2005 je navíc dostupná kritická edice díla, kterou připravil Jean-Christophe Keck; ta měla koncertní premiéru 15. října 2005 a byla i nahrána a vydána na CD. Pod názvem Der Bankier und der Schuhflicker byla tato opereta poloscénicky provedena na posledním Festivalu Jacquese Offenbacha v Bad Ems roku 2013.[25]

České země

editovat

Královské zemské divadlo v Praze uvedlo Finančníka a příštipkáře nikoli ve vídeňské Treumannově a Nestroyově podobě, ale v autorizované berlínské verzi, a to poprvé 1. června 1859.[26] I pražští diváci znali dosud především lyričtější část Offenbachovy tvorby a deník Bohemia v operetě s překvapením shledal „prazvláštní směsici skutečně velmi umně sestavených melodií a nepřirozeně vyšroubovaného děje. A pokud je ostatně to, čemu se v běžném životě říká ‚špatné vtipy‛, humorem, tedy ani této ingredience nechybělo.“[27] Velké obliby se toto dílo na pražském jevišti nedočkalo.

Osoby a první obsazení

editovat
osoba hlasový obor světová premiéra (23.9.1856) vídeňská premiéra (15.1.1859)[13] česká premiéra (1.6.1859)[26]
Belazor, finančník [Vídeň: Blasius von Silberberg, milionář] [Praha: Pluster, milionář] tenor buffo Étienne Pradeau Alois Grois Andreas Scutta
Larfaillou [Vídeň: Gregorius Pfriem] [Praha: Franz], příštipkář tenor Gustave Gerpré Carl Treumann August Markwordt
Aubépine [Vídeň: Philippine] [Praha: Fanny], Belazorova dcera soprán Marie(-Denise-Victoire) Dalmont Anna Grobecker Müller
První host [Vídeň: pan von Storch] baryton/bas Davoust Johann Nepomuk Nestroy Karel František Rafael
[Praha: Druhý host] … – – František Karel Kolár
[Praha: Myslivec] … – – Schuster
Hosté (figuranti)
Dirigent: Jacques Offenbach Carl Ferdinand Konradin(?) …

Děj opery

editovat
 
Scénka z Finančníka a příštipkáře – Dalmontová jako Aubépine a Pradeau jako Belazor

(Odehrává se v salonu finančníka Belazora na jeho jmeniny 20. července 1856, v devět hodin večer) Belazor se chystá na příchod hostí, které sezval na oslavu svých jmenin. Čekání mu znepříjemňuje zpěv jeho souseda zezdola, příštipkáře Larfailloua. Finančníka věčné ševcovo prozpěvování připravuje o rozum. A teď navíc sám příštipkář buší na Belazorovy dveře a sděluje mu, že by se rád oženil s jeho dcerou Aubépine. Na námitku užaslého finančníka, že Larfaillou nemá nic a jeho dcera má devadesát tři milionů věna, příštipkář vysvětluje, že to je právě hlavním důvodem jeho žádosti. Belazorovi na nápadníkovi vadí nejen nemajetnost, ale i řeč, způsoby a oděv, takže se ho rychle zbavuje, protože už přicházejí hosté.

 
Karl Treumann, který uvedl Finančníka a příštipkáře poprvé ve Vídni a sám v něm hrál ševce

Těm vykládá o svých starostech se sousedem, jehož zpěv je znovu slyšet. Má bohužel nájemní smlouvu na dobu neurčitou s fixním nájmem, takže se ho nejde zbavit. Finančník se jej dokonce snažil zahubit za pomoci statistických zákonů. Dočetl se totiž, že v Paříži ročně zemřou jeden až dva ševci, a proto skoupil všechny ševcovské dílny a fúzoval je s Larfaillouovým podnikem, aby neoblomná statistika dopadla na něho – ale marně… Aby přišel na lepší myšlenky, představuje hostům svou dceru Aubépine, která mu přichází blahopřát – se švihadlem a holčičí naivností (č. 1 árie-kuplety Je dormais dedans ma chambre). Aubépine byla na slavnost povolána z penzionátu, a aby ukázala, co se naučila, přednáší na otcovu počest La Fontainovu bajku „Příštipkář a finančník“ – na hudbu paní ředitelky a verše paní zástupkyně (č. 2 árie-bajka Trop amoureux de la cadence). Finančník v bajce, který se potřeboval zbavit příštipkářova zpěvu, mu daroval sto dukátů – a chudý švec se tak strachoval o to, že mu je někdo ukradne, že přestal zpívat.

Belazorovi se La Fontainův recept zamlouvá a hodlá ho vyzkoušet. Dává povolat Larfailloua a vnutí překvapenému ševci sto dukátů. Ve vedlejším sále se tančí a společnost se tam odebere, zanechávajíc na místě Larfailloua a Aubépine (která je do obuvníka již nějakou dobu šíleně zamilována). Její bláhovou představu, že je princ z Gerolsteinu přestrojený za ševce, musí Larfaillou vyvrátit, ale i tak jí vyznává lásku. Jen neví, jak si získat jejího otce. Aubépine má jednoduché řešení: ať Larfaillou nehorázně zbohatne, a otec jistě od svých námitek upustí. Za tím účelem mu radí hrát na burze, kterou mu barvitě popisuje (č. 3 duet Mais autant qu'un prince… C'est une ressource a č. 3a kuplet o burze Il est rue Vivienne un grand monument).

Jenže burza je o půlnoci již zavřená, zato se vracejí hosté a začínají hrát karetní hru landsknecht. Larfaillou se zapojí se svým stem dukátů a štěstí mu nesmírně přeje, brzy na hostech vyhraje celý milion – a stále si zpívá. Belazor se dává do hry sám a netrvá dlouho a prohraje se ševcem všechny své miliony, dům a nakonec i svršky (č. 4 tercet J'ai-z-million… Le jeu, fièvre brûlante).

Finančník je nucen se svléknout a přenechat příštipkáři i své brýle; zato si musí obléci jeho usmolený oděv. A výměna šatstva má na oba velký vliv: Larfaillou najednou mluví spisovně a uhlazeně, zato jazyk a způsoby Belazora se změnily notně k horšímu… Belazor chce situaci jetě obrátit a použije příštipkářovi staré zbraně: začne zpívat sám (č. 5 kuplety Frappe sur ton empeigne). Jenže Larfaillouovi se sebefalešnější Belazorův zpěv líbí a s vervou se přidává.

V nouzi volá finančník svou dceru. Ta se baví jeho vzhledem a celkově je situací nadšena: Larfaillou je boháč, jak potřebovala, a otec není ve stavu, aby jí mohl cokoli vážně zakazovat. Larfaillou znovu žádá o její ruku a pod podmínkou, že se nejprve bude jednat o pouhé zásnuby – dívce je přece jen teprve patnáct let – Belazor souhlasí. Na závěr všichni tři zpívají ponaučení, že není radno důvěřovat štěstí ve hře ani literárním klasikům (č. 6 finále Le financier de La Fontaine).

Instrumentace

editovat

Dvě flétny (2. též pikola), hoboj, dva klarinety, dva fagoty; dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun; bicí souprava; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[28]

Diskografie

editovat
  • 195?? (rozhlasová nahrávka, oficiálně nevydaná) Zpívají: (Belazor) Karl Ernst Mercker, (Larfaillou) Donald Grobe, (Aubépine) Gerti Zeumer. Orchester des Frankfurter Rundfunks řídí Kurt Schröder (v němčině).
  • 1972 (rozhlasová nahrávka, oficiálně nevydaná) Zpívají: (Belazor) Joseph Peyron, (Larfaillou) Rémy Corazza, (Aubépine) Patricia Dupont, (první host) Pierre Saugey. Orchestre Lyrique de l'O.R.T.F. řídí Jean Doussard.
  • 2006 (CD 2007 Universal Music Classics France – 442 8964) Zpívají: (Belazor) Franck Thézan, (Larfaillou) Eric Huchet, (Aubépine) Ghyslaine Raphanel, (první host) Frédéric Bialecki. Orchestre des Concerts Pasdeloup řídí Jean-Christophe Keck.[29]

Reference

editovat
  1. ↑ YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 178. (francouzsky) 
  2. ↑ a b c d DE LASALLE, Albert. Histoire des Bouffes-Parisiens. Paris: A. Bourdilliat et Ce, 1860. 124 s. S. 49–50. (francouzsky) 
  3. ↑ a b Yon, s. 181.
  4. ↑ a b KAUFMANN, Jacobo. Jacques Offenbach en España, Italia y Portugal. Zaragoza: Libros Certeza, 2007. 355 s. ISBN 978-84-96219-90-8. S. 87. (španělsky) 
  5. ↑ Yon, s. 55, 181.
  6. ↑ a b JOUVIN, Benoît. Théâtres. Le Figaro. 1856-09-28. Dostupné online [cit. 2016-01-24]. (francouzsky) , citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien.
  7. ↑ KECK, Jean-Christophe. Le Financier et le Savetier, programme de salle [online]. Paris: La Péniche Opéra, Compagnie nationale de Théâtre lyrique et musical, 2015-04 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online. (francouzsky) [nedostupný zdroj]
  8. ↑ a b c RIZOUD, Christophe. Offenbach : Le financier et le savetier et autres délices... Critique. Paris. Forum Opéra, le magazine e l'opéra et du monde lyrique [online]. 2006 [cit. 2016-01-24]. Dostupné online. (francouzsky) 
  9. ↑ Yon, s. 182–183.
  10. ↑ JOUVIN, Benoît. De la fantaisie au théâtre. Le Figaro. 1856-10-02. Dostupné online [cit. 2016-01-24]. (francouzsky) , citováno podle stránky Jacques Offenbach au quotidien.
  11. ↑ Yon, s. 206.
  12. ↑ Yon, s. 216
  13. ↑ a b Theater und Fremdenführer – K. k. priv. Carltheater. Fremden-Blatt. 1859-01-15, roč. 13, čís. 11, s. 8. Dostupné online [cit. 2016-01-24]. (německy) 
  14. ↑ a b Carltheater. Fremden-Blatt. 1859-01-16, roč. 13, čís. 12, s. 5. Dostupné online [cit. 2016-01-24]. (německy) 
  15. ↑ a b Theater. Die Presse. 1859-01-16, roč. 12, čís. 12, s. 4. Dostupné online [cit. 2016-01-24]. (německy) 
  16. ↑ SENELICK, Laurence. Jacques Offenbach and the Making of Modern Culture. Cambridge: Cambridge University Press, 2017. 354 s. ISBN 978-0-521-87180-8. S. 89. (anglicky) 
  17. ↑ a b BRANSCOMBE, Peter. Die frühe Offenbach-Rezeption in Wien und Nestroys Anteil daran. Austriaca. Cahiers universitaires d'information sur l'Autriche. Červen 1998, čís. 46 (L'opérette viennoise), s. 48–49. ISSN 0396-4590. (německy) 
  18. ↑ Zwischenakt – Wochen-Repertoire. Linzer Abendbote. 1868-02-01, roč. 14, čís. 26, s. 3. Dostupné online [cit. 2020-04-12]. (německy) 
  19. ↑ Nachrichten-Breslau. Neue Berliner Musikzeitung. 1859-08-31, roč. 13, čís. 35, s. 277. Dostupné online [cit. 2020-03-18]. (německy) 
  20. ↑ Repertoire. Neue Berliner Musikzeitung. 1859-11-02, roč. 13, čís. 44, s. 351. Dostupné online [cit. 2020-04-12]. (německy) 
  21. ↑ JASSA HARO, Ignacio. Con un vals en la maleta: viaje y aclimatación de la opereta europea en España. Cuadernos de música iberoamericana. Červenec-prosinec 2010, čís. 20, s. 119. ISSN 1136-5536. (španělsky) 
  22. ↑ Festival Bruniquel 2001 – Le Financier et le Savetier [online]. Bruniquel: Festival Lyrique des Châteaux de Bruniquel [cit. 2015-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-06-25. (francouzsky) 
  23. ↑ Le Financier et le Savetier [online]. Montpellier: Les Archives du Spectacle [cit. 2020-02-05]. Dostupné online. (francouzsky) 
  24. ↑ Le Financier et le Savetier [online]. Barie: Opéra de Barie, 2010-12-24 [cit. 2015-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-05-22. (francouzsky) 
  25. ↑ Jacques-Offenbach-Festival - Aufführungsstatistik [online]. Jacques-Offenbach-Gesellschaft [cit. 2015-12-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-01-05. (německy) 
  26. ↑ a b Sommer-Theater. Bohemia. 1859-06-01, roč. 32, čís. 129, s. 7 (1143). Dostupné online [cit. 2016-01-24]. ISSN 1212-6225. (německy) 
  27. ↑ Theater – Sommertheater. Bohemia. 1859-06-04, roč. 32, čís. 132, s. 6 (1166). Dostupné online [cit. 2016-01-24]. ISSN 1212-6225. (německy) 
  28. ↑ Offenbach - Keck Le Financier et le savetier (OEK critical edition) (1856) [online]. Berlin: Boosey and Hawkes [cit. 2015-12-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ Recordings of Le Financier et le savetier by Jacques Offenbach [online]. CLOR (Brian Capon) [cit. 2016-01-24]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Finančník_a_příštipkář&oldid=21243063“