Wikipedie

Erkinger ze Seinsheimu

německý šlechtic, zakladatel rodu Schwarzenbergů

Erkinger I. ze Seinsheimu, svobodný pán ze Schwarzenbergu, původně Erking VI. ze Seinsheimu (německy Erkinger I. von Seinsheim, Freiherr von Schwarzenberg;[2] 1362 – 11. prosince 1437) byl vrchním nadlovčím Würzburského knížecího biskupství a donátorem. Od roku 1416 nosil titul říšského rady. V roce 1429 byl povýšen do stavu svobodného a korouhevního pána. Byl generálem protihusitského vojska.

Erkinger ze Seinsheimu
Erking I. ze Seinsheimu, svobodný pán ze Schwarzenbergu
Erking I. ze Seinsheimu, svobodný pán ze Schwarzenbergu
Narození1362
Stephansberg
Úmrtí11. prosince 1437 (ve věku 74–75 let)
ChoťBarbora z Abensbergu
DětiMagdalena ze Schwarzenbergu[1]
Michal II. ze Schwarzenbergu[1]
Kunhuta ze Schwarzenbergu
Zikmund ze Schwarzenbergu[1]
Jan I. ze Schwarzenbergu[1]
Heřman ze Seinsheimu
RodičeMichael ze Seinsheimu[1] a Nesa z Bickenbachu[1]
RodSeinsheimové a Schwarzenbergové
PříbuzníJindřich XIII. Reuss z Greize[1], Jindřich XII. Reuss z Plavna, Jindřich XI. Reuss z Plavna[1], Magdalena Reuss[1], Anna Reussová z Plavna-Greize[1] a Heinrich Reuß von Plauen (vnoučata)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Erkinger je považován za předka dnešních knížat ze Schwarzenbergu.

Život

editovat

Erking ze Seinsheimu se narodil v roce 1362 jako první a jediný syn Michaela I. ze Seinsheimu a jeho manželky Markéty z Rožmberka, s níž se otec oženil po smrti své první manželky.[3]

Michael ze Seinsheimu byl purkrabím marienberské pevnosti a jako takový byl podřízen würzburskému knížeti-biskupovi. Erkinger vyrostl na hradě Stephansberg poblíž Haidtu.

Po smrti otce dne 30. července 1399 Erkinger převzal rodový majetek. Rodina byla zámožná a Erkinger rozšiřoval majetek dalšími akvizicemi. V roce 1399 koupil vesnici Astheim a v roce 1406 byl jmenován nejvyšším lovčím Würzburského knížectví.

Dne 2. června 1409 předal ves Astheim kartuziánskému řádu, který zde založil klášter Pons Mariae (Marienbrück) s rodovým pohřebištěm.

 
Nápis v astheimském klášterním kostele potvrzuje založení Erkingem

Jeho blízký vztah s králem Zikmundem Lucemburským vedl v roce 1416 k jeho jmenování císařským radou. O rok dříve, v roce 1415, byla Erkingerova obec Scheinfeld povýšena císařským výnosem na město. Erkinger získal od pánů z Vestenbergu, z Abenbergu a od zadluženého würzburského biskupství zámek Schwarzenberg u Scheinfeldu.

Erkinger přenesl své rodové sídlo do mohutné Steigerwaldské pevnosti a od té doby se psal „Herr zu Schwarzenberg“. V té době také začal poskytovat půjčky okolní pánům. Mezi jeho dlužníky patřilo Würzburské biskupství a norimberský purkrabí. V roce 1417 pak Erkinger cestoval po boku krále na kostnický koncil, kde se poprvé setkal se stoupenci husitské věrouky.[4]

V letech 1420 a 1429 se Erkinger stal královým generálem a vedl v Čechách tažení proti husitům. Po smrti krále Václava IV., navštívil v červnu 1420 král Zikmund Lucemburský hrady Točník a Žebrák a v roce 1421 oba hrady zastavil Erkingerovi. Ten plánoval provdat svou dceru Elišku za Bedřicha z Kolovrat a 14. května 1421 uzavřel předsvatební smlouvu, jejíž součástí bylo převedení zástavy obou hradů na Bedřicha.[5] Už 7. července 1421 vykonávali bratři Bedřich a Hanuš z Kolovrat patronátní právo ke kostelu sv. Martina v Cerhovicích.[6] Roku 1433 se Erkinger ze Seinsheimu se svým synem Heřmanem definitivně rozhodli přenechat Točník a Žebrák Kolovratům. Ačkoliv formálně se tak stalo v roce 1437, skutečné předání proběhlo už 8. června 1430.

Vrcholu své kariéry Erkinger dosáhl v roce 1429, kdy jej král jmenoval svobodným a korouhevním pánem, čímž se zařadil mezi panský stav.[7] Ve téže době byl Erkinger ministeriálem würzburského knížete-biskupa Jana II. z Brunnu, od něhož v roce 1432 odkoupil panství na Marienbergu nad Würzburgem.

V roce 1432 Erkinger získal hrad Hohenlandsberg a úřad soudního vykonavatele.

Jeho synové se stále psali jako páni ze Seinsheimu a svobodní páni ze Schwarzenbergu, jeho vnuci již jméno Seinsheim vypustili a nosili pouze titul Schwarzenberg.

Erking I. ze Seinsheimu, svobodný pán ze Schwarzenbergu, zemřel 11. prosince 1437 a byl pohřben ve své astheimské fundaci.[2]

Manželství a potomci

editovat
  • Michael († 19. března 1469; = v klášteře Astheim)
  • Matern († 1411)
  • Jindřich († 1423)
  • Heřman († 15. září 1448)
  • Markéta († 11. dubna 1468)
  • Anežka

Po smrti své manželky se Erkinger oženil s Barborou z Abensbergu. S ní zplodil dalších osm dětí:

  • Erkinger († 26. září 1503 v Astheimu), kolem roku 1473 kanovník v Eichstätt [8]
  • Bedřich
  • Oldřich († 1456)
  • Jošt
  • Jan (* kolem roku 1428 – pravděpodobně 16. května 1460 poblíž Giengen an der Brenz)
  • Zikmund (* 1430 – 3. července 1502)
  • Kunhuta († 2. září 1469 v Chebu), ⚭ Matyáš Šlik (asi 1400–1487)
  • Magdaléna († po 14. listopadu 1485)[9]

Barbora zemřela 2. listopadu 1448 a byla pohřbena po boku svého manžela v hrobce v Astheimu.

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Erkinger I. von Seinsheim, Freiherr von Schwarzenberg na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ a b Meyer, Herbert: Erkinger von Seinsheim und die Kartause Astheim. S. 146.
  3. ↑ Vgl.: Genealogy.cz: Stammbaum Schwarzenberg 1, abgerufen am 29. August 2016.
  4. ↑ Meyer, Herbert: Erkinger von Seinsheim und die Kartause Astheim. S. 148.
  5. ↑ Sedláček (1889), s. 155.
  6. ↑ Sedláček (1889), s. 156.
  7. ↑ Meyer, Herbert: Ahnherr und Klostergründer. S. 73.
  8. ↑ Max Döllner: Entwicklungsgeschichte der Stadt Neustadt an der Aisch bis 1933. Ph. C. W. Schmidt, Neustadt an der Aisch 1950; Neudruck ebenda 1978, S. 81.
  9. ↑ Genealogy.cz: Stammbaum Schwarzenberg 2, abgerufen am 29. August 2016.

Literatura

editovat
  • Hans Dresch: Die Schwarzacher Miniaturen in der Würzburger Bischofschronik des Lorenz Fries. In: Hans Dresch (Hrsg.): 25 Jahre Markt Schwarzach am Main. Zwei Aufsätze zum Jubiläumsjahr. Stadtschwarzach 1999. S. 1–6.
  • Herbert Meyer: Ahnherr und Klostergründer. In: Ute Feuerbach (Hg.): Unsere Mainschleife. 1993–2007. Volkach 2008. S. 73–76.
  • Herbert Meyer: Erkinger von Seinsheim und die Kartause Astheim. In: Ute Feuerbach (Hg.): Volkach. 906–2006. Volkach 2006. S. 146–148.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Erkinger_ze_Seinsheimu&oldid=23525768“