Epiktétos

starořecký filozof
(přesměrováno z Epiklétos)

Epiktétos, řecky Επίκτητος, latinsky Epictetus (asi 55 n. l. – asi 135 n. l.) byl řecký stoický filosof, který velkou část svého života strávil v Římě. Odtud musel odejít do exilu do Níkopole v severozápadním Řecku, kde kolem roku 135 n. l. zemřel. O jeho životě víme velmi málo a možná neznáme ani jméno, které dostal od svých rodičů. Slovo epiktétos v řečtině znamená „přidaný“.

Epiktétos
Narození50
Hierapolis
Úmrtí138 (ve věku 87–88 let)
Nikopolis
Povolánífilozof a spisovatel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Epiktétos se patrně narodil kolem roku 55 n. l. v Hierapoli ve Frýgii (dnešní Pamukkale v jihozápadním Turecku). Mládí strávil jako otrok v Římě u bohatého propuštěnce Epafrodita, bývalého tajemníka císaře Nerona, a u známého učitele Musonia Rufa studoval stoickou filosofii. Trpěl nějakým neduhem a kulhal – podle jednoho pramene proto, že mu jeho pán zlomil nohu, podle jiného po nemoci v dětství.

Později byl propuštěn na svobodu a kolem roku 89 n. l. byl – stejně jako mnoho dalších filosofů – vyhoštěn císařem Domitianem z Říma a z Itálie. Usadil se v Níkopoli v Epiru, asi 5 km severně od dnešní Prevezy v severozápadním Řecku, kde založil velmi úspěšnou filozofickou školu. Jeden z jeho žáků, historik Flavius Arrian, později ve službách císaře Hadriana, patrně sepsal někdy mezi roky 104-107 z jeho učení knihu Rozpravy a jakýsi výtah z nich, Rukojeť (Enchiridion). Epiktétos si získal velkou pověst, nikdy se neoženil a dožil se vysokého věku.[1]

Učení a dílo

editovat

Epiktétos se svými žáky patrně četl spisy starých stoiků, zachované spisy však zachycují spíše diskuse po přednáškách, zaměřené téměř úplně na etiku, na vedení dobrého života podle stoických představ, a to v téměř fatalistické podobě. Epiktétos přirovnává svou školu k nemocnici, kam se lidé přicházejí léčit ze svých neduhů.[2] Hledají štěstí, ale marně, protože na nesprávném místě: nevědí, že jen vlastní ctnost (zdatnost) je dobrá a jen neřest že je špatná. Právě tyto věci ale jsou zcela v našich rukou, „na nás“. Všechno ostatní – bohatství, zdraví, pocty – jsou vnější věci, které nemáme v rukou, a z hlediska šťastného života jsou nerozlišené, lhostejné (adiaforon).[3]

Především se nesmíš nechat strhnout intenzitou nějakého dojmu, nýbrž řekneš: „Počkej. Podívám se, co jsi zač a co představuješ. Vyzkouším si tě.“ Pak se nesmíš nechat svést k představám, co by mohlo následovat potom.[4]
Co rozrušuje naši mysl nejsou události, ale naše úsudky o událostech.[5]

Kdo chce dosáhnout šťastného života, musí se cvičit ve třech oblastech. První se týká toho, po čem toužíme a co se nám protiví. Druhá impulsů jednat a nejednat a vůbec správného chování. Ve třetí jde o to, osvobodit se od klamu a unáhlených soudů. Všechny tři máme ve svých rukou.

Nemám být necitelný jako socha, nýbrž hledět si svých přirozených a získaných vztahů jako člověk, který ctí bohy, jako syn, jako bratr, jako otec, jako občan.[6]
„Ale můj otec je zlý.“ – „Máš snad nějaký přirozený nárok na dobrého otce? Ne, jen na otce.“[7]
Veď mne, ó Die, i ty, Osude,
kamkoli chcete.
Poddám se ochotně a bez váhání,
ale i kdybych nechtěl,
já bídný, stejně půjdu.[8]
Když jsi tedy všechno, i sebe sama, dostal od Jiného (tj. Boha), můžeš si snad stěžovat na dárce a žehrat, když si něco vezme zpět?[9]

Této odevzdanosti bohům a osudu říká Epiktétos „žít v souladu s přirozeností“.

Vzdělání znamená naučit se chtít, aby se všechny věci děly tak, jak se dějí. A jak se věci dějí? Jak On to ustanovil, jako léto a zimu, hojnost a nouzi. (...) A svobodný je ten, komu se všechny věci dějí podle jeho vůle a komu žádný člověk nemůže překážet.[10]

Život je to, na čem záleží, a co se děje teď. Epiktétos jej přirovnává jednou k divadelní hře, jednou k zápasu, jednou k vojenské službě.

Pamatuj, že jsi hercem ve hře, která je podle přání jejího autora – dlouhá nebo krátká. Ty máš dobře hrát úlohu, která je ti přidělena, ale vybírat ji patří jemu.[11]

Citáty

editovat
  • „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“
  • „Nepřemožitelný můžeš býti, nepustíš-li se v žádný zápas, v němž zvítěziti není v tvé moci.“
  • „Nikdy o ničem neříkej ztratil jsem, nýbrž vrátil jsem.“
  • „Někdo hodně pije. Neříkej, že špatně činí, nýbrž jen, že hodně pije. Někdo se časně koupá. Neříkej, že špatně činí, nýbrž jen, že se časně koupá.“
  • „Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí a bude ti v životě dobře.“
  • „Každý člověk zaplatí za své zločiny. Ten, kdo má tohle na paměti, se na nikoho nebude zlobit, nikoho nebude nenávidět, nikoho nebude obviňovat, osočovat (pomlouvat) ani urážet.“

Reference

editovat
  1. H. L. Seddon, Epictetus. [1] Archivováno 8. 12. 2004 na Wayback Machine.
  2. Rozpravy 3.23.30.
  3. Rukojeť 1.1.
  4. Rozpravy 2.18.24.
  5. Rukojeť 5.
  6. Rozpravy 3.2.4.
  7. Rukojeť 30.
  8. Rukojeť 53, z Kleantha.
  9. Rozpravy 4.1.103.
  10. Rozpravy 1.12.7 n.
  11. Rukojeť 17.

Literatura

editovat
  • Epiktétos, Rukojeť : Rozpravy. Praha: Svoboda, 1972.
  • Moudrost stoika Epiktéta. Olomouc: Votobia 1996. ISBN 80-7198-047-1.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat