Eliška Pešková
Eliška Pešková, rozená Elisabeth Peschke, provdaná Eliška Švandová ze Semčic (1. července 1833 Praha – 23. května 1895 Praha), byla česká divadelní herečka.
| Eliška Pešková | |
|---|---|
 Eliška Pešková (1883) | |
| Narození | 1. července 1833 Praha  Rakouské císařství |
| Úmrtí | 23. května 1895 (ve věku 61 let) Praha  Rakousko-Uhersko |
| Místo pohřbení | Vyšehradský hřbitov |
| Příbuzní | Matylda Pešková (sourozenec) |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatPocházela z dvojjazyčné rodiny hostinského z Platnéřské ulice v Praze. Její otec byl Němec, rodák z Vratislavi, usazený v Praze.[1] Její matka byla Češka. Přes léto měl otec pronajatou restauraci u německého divadla v Karlových Varech. Její mladší sestrou byla pedagožka a překladatelka Matylda Pešková. Ve čtrnácti letech se stala žačkou členky německé zemské činohry Niny Herbstové (ještě jako Elisabeth Peschke),[1] později se stala členkou souboru Divadla sv. Mikuláše. V roce 1849 vystoupila poprvé v Praze v několika rolích, a to s velkým úspěchem. Později byla angažována v Teplicích, ještě téhož roku ji ale pozval do Prahy Josef Kajetán Tyl a osobně ji naučil hrát v češtině. V roce 1849 vystoupila ve své první české roli v nově otevřené Aréně v Pštrosce, již jako Eliška Pešková.[1] Brzy se stala jednou z nejpopulárnějších členek českého zemského (Stavovského) divadla.
V roce 1850 se provdala za známého divadelníka Pavla Švandu ze Semčic a začala vystupovat v jeho divadelní společnosti. Z Prozatímního divadla byla po neshodách s hlavním režisérem Josefem Jiřím Kolárem v roce 1870 propuštěna se zdůvodněním, že zmeškala představení.[1] Vystupovala pak již jen ve Švandově společnosti. Jejím hlavním oborem byly role sentimentálních milovnic v salónních komediích; většina her, v nichž hrála, je již zapomenuta. Ovlivnila mnoho českých hereček své a následující generace. Sama také napsala asi dvacet dramat, z velké části dramatizace jiných literárních děl, údajně na 600 dramat také přeložila z francouzštiny a němčiny.
Citát
editovat"Neznali jste Peškovou? Pak nevíte, co je to veseloherní herečka!", říkávali staří Pražané mladým. A skutečně stěží by se byla našla jí podobná. Vyšplhala se z copatých, prostořekých žabek do salónních subret, v nichž zahrocovala pointy v bodavé šípy, a dospívala v plamennou debatérku. Léta formovala její projev. Získal na jasnosti a ostrosti...Její nejpádnější zbraní byla ovšem bezprostřednost výrazu, tryskající z nevyčerpatelné svěžesti její osobnosti.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c d DEYL, Rudolf. Vavříny s trny. Praha: Československý spisovatel 1973, str. 13 až 17.
- ↑ DEYL, Rudolf . Vavříny s trny. Praha: Československý spisovatel 1973, str. 22–23.
Literatura
editovat- BOLESLAVSKÝ, Josef Mikuláš. Divadelní almanah : 1869. Praha: Mikuláš a Knapp, 1869. Dostupné online. Heslo Pešková Eliška, s. 209.
- ČERNÝ, František. Hana Kvapilová. Praha : Orbis, 1960, str. 53, 56–7, 81, 87, 89, 91, 110, 298, 301, 304
- ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Praha: Academia, 2000, str. 85, ISBN 80-200-0782-2
- ČERNÝ, František. Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci. Praha: Mladá fronta, 1978, str. 59, 89
- DEYL, Rudolf. Vavříny s trny. Praha: Československý spisovatel, 1973, str. 13–34
- NERUDA, Jan. Ve službách českého divadla. Praha: vydal L. Mazáč, 1927, str. 195–6.
- PEŠKOVÁ, Eliška. Zápisky české herečky. Praha: Knapp, 1886. Dostupné online. Vzpomínky významné české herečky Elišky Peškové, manželky Pavla Švandy ze Semčic a zakladatelky smíchovské divadelní arény.
- TEICHMAN, Josef. Postavy českého divadla a hudby. Praha: Orbis, 1941, str. 21–5, 69
- VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha: Melantrich, 1946. Kapitola Stoletá Eliška Pešková, s. 220–223.
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Eliška Pešková na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Eliška Pešková
Encyklopedické heslo Pešková v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích- Eliška Pešková v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
