Wikipedie

Irenej z Lyonu

lyonský biskup
(přesměrováno z Eirénaios)


Svatý Irenej z Lyonu, řecky Εἰρηναῖος Eirénaios, latinsky Irenaeus (mezi 140 a 160 v Malé Asii – asi 202) byl zdaleka nejvýznamnějším křesťanským teologem 2. století. Byl biskupem v galském Lugdunu, dnešním Lyonu. Dne 21. ledna 2022 papež František prohlásil Ireneje z Lyonu učitelem církve; Irenej má být označován jako doctor unitatis, učitel jednoty.[1] Jeho svátek připadá na 23. srpen v pravoslavném juliánském kalendáři[2] a 28. červen v římskokatolickém kalendáři.[3]

Svatý
Irenej z Lyonu
Irenej z Lyonu
Irenej z Lyonu
Učitel církve
Narozeníok. 130
Smyrna
Úmrtíok. 202
Lugdunum
Svátek28. červen (římskokatolická církev, anglikánská církev); 23. srpna (východní katolické církve, pravoslavné církve)
Obdobíraná Římská říše
Státní občanstvíAsie
Uctíván církvemiřímskokatolická církev,
řeckokatolická církev a další církve ve společenství se Svatým stolcem,
pravoslavná církev,
anglikánská církev,
luteráni
Atributykniha, kříž
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Irenej se narodil v některém z maloasijských měst, nejspíše ve Smyrně mezi roky 140 a 160, přesné datum není známo. Z jeho Listu Florinovi vysvítá, že v mládí potkal smyrnenského biskupa Polykarpa a možná patřil mezi jeho žáky. Jeho prostřednictvím byl spojen s dobou apoštolů, zároveň v něm pak vrcholí teologické úsilí poapoštolské doby.

Z neznámých důvodů opustil Irenej Malou Asii a vydal se do Galie. Roku 177/178 byl jako presbyter lugdunské církevní obce vyslán k papeži Eleutherovi do Říma, aby společně s ním koordinoval postup v otázce montanismu. Eusebius z Kaisareie (Hist. eccl. 5,4,2) zaznamenává znění listu, který lugdunské církvi papež poslal, a z něj vyplývá, v jaké vážnosti se Irenej u Eleuthera těšil. Když se Irenej vrátil z Říma, starý lugdunský biskup Photinus zemřel jako mučedník a Irenej se stal jeho nástupcem.

Během pozdějšího sporu o datum slavení Velikonoc naléhal na papeže Viktora, který exkomunikoval asijské církve, aby se s nimi smířil a nastolil znovu vzájemné společenství. Podle Eusebia tak dostál svému jménu coby mírotvorce (εἰρηνοποιός eirénopoios).

Po této události se však ztrácí po Ireneji stopa a neznáme ani přesný rok jeho úmrtí. Teprve Historia Francorum (1,27) Řehoře z Tours jej označuje jako mučedníka. Eusebius se o této události nezmiňuje, je však možné, že Irenej zemřel spolu s dalšími lyonskými mučedníky během pronásledování roku 202. Církev jej slaví jako mučedníka 28. června.

Spisy

editovat

Irenej pojal za svůj úkol kromě správy své diecéze také snahu potlačit gnostická hnutí v rámci církve. Gnostické polemiky se týkají též jeho díla. Význam jeho děl však ve starověku rychle opadl a málokteré Irenejovo dílo se dochovalo.

Proti bludům

editovat
 
Svatý Irenej, ikona, Christos N.Liondas

Nejrozsáhlejším Irenejovým dílem je Ἔλεγχος καὶ ἀνατροπὴ τῆς ψευδονύμου γνώσεως (Elenchos kai anatropé tés pseudonymú gnóseós, Odhalení a odmítnutí předstíraného, avšak falešného poznání), které je však známo mnohem více pod kratším latinským názvem Adversus haereses (Proti bludům). Pod tímto názvem se totiž toto dílo v latinském poměrně doslovném překladu dochovalo vcelku. V řeckém originále se zachovaly pouze fragmenty včetně téměř kompletní první knihy. Z dobových překladů existují ještě arménské a syrské pasáže.[4]

Jak původní název naznačuje, dílo se skládá ze dvou částí. První se zabývá odhalením, resp. analýzou gnostické hereze. Tvoří obsah první z celkem pěti knih a jedná se o neocenitelný materiál pro studium křesťanské gnóze 2. století. Irenej se zde věnuje studiu valentinovců, teprve pak se věnuje samotné gnózi. Pojednává o Šimonu Mágovi, Menandrovi a postupně o všech vůdčích osobnostech gnostických škol: Satornilovi, Basileidovi, Karpokratovi, Kérinthovi, ebionitech, nikolaitech, Kerdónovi, Markiónovi, Taciánovi a enkratitech.

Druhá část, odmítnutí těchto herezí, je obsahem dalších čtyř knih:

  • 2. kniha odmítá valentinovskou a markiónovskou gnózi za pomocí rozumu,
  • 3. kniha z nauky církve o Bohu a Kristu,
  • 4. kniha z výroků Ježíše Krista,
  • 5. kniha se pak zabývá otázkou vzkříšení těla. V této části zastává nauku o vzkříšení těla a „smrtelnosti“ duše (proti gnostikům). Je jedním z raných milenaristů.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Papež prohlásil svatého Ireneje z Lyonu učitelem církve. www.vaticannews.va [online]. 2022-01-21 [cit. 2022-01-24]. Dostupné online. 
  2. ↑ Nástěnný kalendář a diář. pravoslav.or.cz [online]. [cit. 2024-02-07]. Dostupné online. 
  3. ↑ sv. Irenej. catholica.cz [online]. [cit. 2024-02-07]. Dostupné online. 
  4. ↑ RUDOLPH, Kurt. Gnóze. Podstata a dějiny náboženského směru pozdní antiky. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-947-8. S. 16. 

Literatura

editovat
  • Ireneus z Lyonu, Patero kněh proti kacířstvím. Praha 1876, dostupné online
  • Ottův slovník naučný, heslo Irenaeus. Sv. 12, str. 724
  • QUASTEN, J. Patrology. Vol. 1. Allen, Texas: ChristianClassics, 1994. ISBN 0-87061-084-8.
  • BENNET, Rod. ČTYŘI SVĚDKOVÉ; Prvotní církev vlastními slovy. Překlad Daniel Blažke, Lukáš Novák. 1. vyd. Nová Ves pod Pleší: Hesperion, 2020. 247 s. ISBN 978-80-88353-07-2. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
2. biskup lyonský
Předchůdce:
sv. Pothinus z Lyonu 		177–195 ?
Irenej z Lyonu 		Nástupce:
sv. Zachariáš z Lyonu ?
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Irenej_z_Lyonu&oldid=24250441“