Edith Ballantyne
Edith Ballantyneová (* 10. prosince 1922, Krnov) je kanadská občanka českého původu, která je od roku 1969 významnou členkou Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu (WILPF). Tehdy se stala výkonnou tajemnicí této mezinárodní organizace se sídlem ve švýcarské Ženevě a tuto funkci vykonávala dvacet tři let. V letech 1992-1998 zastávala funkci mezinárodní prezidentky této organizace. V roce 1995 byla vyznamenána jako nositelka Gándhího mírové ceny.
| Edith Ballantyne | |
|---|---|
,_Annemarie_Gr,_Bestanddeelnr_931-8309.jpg) | |
| Rodné jméno | Edith Müllerová |
| Narození | 10. prosince 1922 (102 let) Krnov |
| Povolání | mírová aktivistka |
| Aktivní roky | 1968–1998 |
| Zaměstnavatel | WILPF Nigeria |
| Ocenění | Gándhího mírová cena (1995) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Raný život
editovatEdith Müllerová se narodila 10. prosince 1922 v Krnově v českém Slezsku manželům Rose a Aloisi Müllerovým. Až do sudetské krize v roce 1938 vyrůstala v Československu. Rodina uprchla nejprve do Anglie a v roce 1939 se dostala do Kanady, kde je společnost Canadian Pacific Railway Company umístila na farmu v Britské Kolumbii. Protože se jim nepodařilo rodinu uživit, přestěhovali se v roce 1941 do Toronta, kde si Alois Müller našel práci jako pomocný dělník. Protože neuměla anglicky, učily ji jazyk dobrovolnice z Mezinárodní ligy žen za mír a svobodu (WILPF), které sledovaly české uprchlíky a snažily se jim pomoci přizpůsobit se životu v Kanadě. Müllerová se připojila k WILPF a jejich poselství pacifismu a lidských práv ji inspirovalo, ale když se v roce 1945 přestěhovala do Montrealu, ztratila s touto skupinou kontakt. V červenci 1948 se Müllerová provdala za Campbella Ballantynea, úředníka Mezinárodní organizace práce, a ještě téhož roku se s ním přestěhovala do Ženevy.[1][2][3]
Kariéra
editovatPo příjezdu do Švýcarska začala Ballantyneová pracovat pro Světovou zdravotnickou organizaci v sekci vydavatelství jako zástupkyně ředitele. Po pěti letech tuto pozici opustila, aby se mohla starat o své čtyři děti. Po dvaceti letech života v Ženevě zjistila, že zde sídlí ústředí WILPF, a v roce 1968 se přihlásila do dobrovolnické služby. Následujícího roku se stala generální tajemnicí organizace[1][2] a získala místo na plný úvazek, aby se mohla věnovat zlepšování spolupráce WILPF s nevládními organizacemi a Organizací spojených národů (OSN).[4] V roce 1970 se zúčastnila osmnáctého kongresu WILPF, který se konal v Dillí a který měl zásadní vliv na její pohled na vyvažování svobody a míru. Poznala, že pokud byly vyčerpány mírové prostředky řešení konfliktu, musí existovat způsob, jak uznat, že utlačovaní se pravděpodobně uchýlí k násilí, a členové mohou podporovat nenásilí, aniž by odsuzovali vykořisťované osoby, které mají pocit, že jiné možnosti neexistují.[5] Debaty, které následovaly po zasedání, vyústily v usnesení, že idealistické úsilí o pacifismus nemůže nahradit uznání, že konečným cílem míru je umožnit lidem dosáhnout osvobození a žít svobodně.[6] V roce 1972 se stala koordinátorkou spolupráce WILPF s OSN.[7] Na její cestu do Indie navázala v roce 1975 skupina pozorovatelů, která cestovala po Blízkém východě, což Ballantyneovou podnítilo k doporučení, aby WILPF vyvíjela tlak na pokračování dialogu mezi stranami konfliktu, ale aby zůstala neutrální v otázkách, jako je násilí a porušování lidských práv, které jsou spíše důsledkem než příčinou konfliktu.[8] Domnívala se, že úlohou WILPF je povzbuzovat obě strany k hledání mírových prostředků k soužití, aniž by se zaměřovala na to, kdo je viníkem situace nebo kdo ji zvýhodňuje.[9][10]
V roce 1976 byla Ballantyneová zvolena do čela Konference nevládních organizací (CONGO) OSN[11] a následujících šest let byla její předsedkyní.[12] Jako první zástupce mírové aktivistické skupiny v této funkci otevřela cestu k prosazování cílů odzbrojení.[11][13] Když se v roce 1980 konala v Kodani Světová konference o ženách, Ballantyneová zastávala funkci předsedkyně pro tvorbu programu Fóra nevládních organizací a zajišťovala, aby byl v diskusích na různých seminářích kladen velký důraz na mír a odzbrojení.[14][15] Vedla dva organizační výbory, jeden v Ženevě a druhý v New Yorku, aby zajistila, že základem konference budou široké příspěvky různých skupin.[16] V následujícím roce pomohla připravit konferenci "Ženy Evropy v akci pro mír", jejímž cílem bylo spojit aktivistky a feministky, aby společně studovaly obavy, které pohánějí závody ve zbrojení, a vypracovaly programy pro sledování vývoje mírových jednání.[17] V roce 1983 byla Ballantyneová mezi 10 000 ženami, které se setkaly s generály v sídle NATO, aby protestovaly proti novému rozmístění raket v Evropě.[18] Rakety byly navzdory protestům rozmístěny a krátce poté Spojené státy napadly Grenadu. V souvislosti s vojenským zapojením USA do Sandinistické revoluce předsedala Ballantyneová v roce 1984 v Lisabonu spolu s Adolfem Pérezem Esquivelem "Mezinárodní konferenci o Nikaragui a míru ve Střední Americe", na níž se diskutovalo o eskalujících závodech ve zbrojení.[19] Její zaměření na sledování jak hlavních strategií k dosažení míru, tak na podporu organizací, které odmítaly přijmout tradiční strategie, se stalo základem politiky WILPF, která přijala dvojí přístup k podpoře mírového aktivismu.[16]
Ballantyne opět působila jako předsedkyně plánovacího výboru fóra nevládních organizací pro Světovou konferenci o ženách, která se konala v roce 1985 v Nairobi. Na trávníku nairobské univerzity byl postaven Stan míru, který se stal ústředním bodem konference. Ve stanu se denně konala zasedání, na nichž ženy diskutovaly o dopadech války na ženy a děti.[20][21][22] V roce 1992 se Ballantyneová stala mezinárodní prezidentkou WILPF a tuto funkci vykonávala následujících šest let.[1][23] V roce 1995 byla vyznamenána jako nositelka Gándhího mírové ceny.[24]
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Edith Ballantyne na anglické Wikipedii.
Citace
editovat- ↑ a b c Cassigneul 2014.
- ↑ a b Ruby 2012.
- ↑ Foster 1989, s. 155–156.
- ↑ Foster 1989, s. 156.
- ↑ Foster 1989, s. 61–63.
- ↑ Foster 1989, s. 64.
- ↑ Foster 1989, s. 104.
- ↑ Foster 1989, s. 79–80.
- ↑ Foster 1989, s. 82.
- ↑ Confortini 2012, s. 106.
- ↑ a b Foster 1989, s. 77–78.
- ↑ Foster 1989, s. 159.
- ↑ Winslow 1995, s. 145.
- ↑ Foster 1989, s. 79.
- ↑ Winslow 1995, s. 144–145.
- ↑ a b Confortini 2012, s. 124.
- ↑ Foster 1989, s. 84–85.
- ↑ Foster 1989, s. 92.
- ↑ Foster 1989, s. 93.
- ↑ Foster 1989, s. 95–97.
- ↑ Winslow 1995, s. 147.
- ↑ Confortini 2012, s. 126–128.
- ↑ Ford 2015.
- ↑ Mathai, John & Joseph 2002, s. 83.
Bibliografie
editovat- Edith Ballantyne [online]. Redakce Cassigneul B.. Paris, France: International Women's League for Peace and Freedom, 27 March 2014 [cit. 2017-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 August 2017. (French)
- CONFORTINI, Catia Cecilia. Intelligent Compassion: Feminist Critical Methodology in the Women's International League for Peace and Freedom. New York City, New York: Oxford University Press USA, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-19-984523-1.
- FOSTER, Catherine. Women for all Seasons: The Story of the Women's International League for Peace and Freedom. Athens, Georgia: University of Georgia Press, 1989. Dostupné online. ISBN 0-8203-1147-2.
- FORD, Liz. Centenary stand: female activists head for The Hague to set a new peace agenda. The Guardian. London, England: 27 April 2015. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 May 2017.
- MATHAI, Mundackal Paulose; JOHN, M. S.; JOSEPH, Siby K. Meditations on Gandhi: A Ravindra Varma Festschrift. New Delhi, India: Concept Publishing Company, 2002. Dostupné online. ISBN 978-81-7022-961-2.
- RUBY, Felicity. Happy Birthday Edith Ballantyne [online]. Geneva, Switzerland: Women's International League for Peace and Freedom, 11 December 2012 [cit. 2017-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 December 2015.
- WINSLOW, Anne. Women, politics, and the United Nations. 1st. vyd. Westport, Connecticut: Greenwood Press, 1995. Dostupné online. ISBN 0-313-29522-0.