Dvouúrovňová morfologie

Dvouúrovňová morfologie (anglicky Two-level Morphology) je model morfologie přirozených jazyků založený na řetězení morfémů a uplatňování morfologických změn (alternací).[1] Na rozdíl od mnohaúrovňové generativní morfologie pracuje s pouhými dvěma úrovněmi[2] – morfematickou úrovní a s úrovní povrchové reprezentace, kterou může být buď psaná reprezentace (ortografie) nebo výslovnost (fonologie). Model byl původně navržen pro finštinu,[3] ale lze jej použít pro mnoho dalších jazyků včetně češtiny. Umožňuje zachytit nejen flektivní, ale i derivační morfologii jazyka. U jazyků, jejichž pravopis je blízký fonetickému, je použitelná i pro převody mezi psanou podobou jazyka a jeho výslovností.

Dvouúrovňovou morfologii lze technicky realizovat pomocí konečných převodníků (anglicky Finite State Transducer, FSD), které lze používat oboucestně – jak pro analýzu, tak pro syntézu (generování). Správně realizovaná dvouúrovňová morfologie může snížit enormní počty vzorů používaných pro ohýbání slov v počítačových morfologiích na hodnoty blízké počtům prezentovaným ve školních mluvnicích.

Vlastnosti

editovat
  • Metoda pro charakterizaci alternací morfémů při jejich řetězení. Na rozdíl od generativní morfologie předpokládá existenci pouhých dvou úrovní – hloubkové morfologie a její povrchové reprezentace (psané ortografie nebo mluvené fonologické – dvouúrovňovou morfologie lze použít též pro fonologii).
  • Převod mezi oběma úrovněmi se provádí pomocí konečných převodníků (Finite State Transducers – FST), což jsou konečné automaty pracující nad abecedou dvojic symbolů (např. grafémů, fonémů), například  , kde   znamená prázdný symbol, který umožňuje modelovat vznikové a zánikové alternace.[4] Každému elementárnímu morfologickému jevu odpovídá jeden nebo několik málo převodníků. Pro zachycení kompletní morfologie určitého jazyka se jednotlivé převodníky kombinují (spouštějí paralelně).
  • Výhodou dvouúrovňové morfologie je její dvoucestnost – lze ji používat pro syntézu i analýzu.[5]
  • Dvouúrovňová morfologie je velmi vhodný prostředek pro flektivní a aglutinační jazyky. Pro introflexní jazyky a jazyky, jejichž morfologie používá reduplikaci morfémů by mělo být použitelné její rozšíření.[6]

Mechanické realizace počítačových morfologických analyzátorů nebo generátorů slovních tvarů nezřídka narážejí u jazyků s bohatou morfologií na fakt, že křížením různých fonetických jevů a pravopisných pravidel se tradiční vzory skloňování a časování rozpadají na velké množství podvzorů.[7] Výhodou dvouúrovňové morfologie je, že k nárůstu počtu vzorů z uvedených důvodů nedochází, problémy však způsobuje kolísání některých slov mezi vzory.

Symbolický zápis pravidel

editovat

Každý fonetický jev (příp. pravopisné pravidlo) lze v dvouúrovňové morfologii popsat pomocí jednoho nebo několika pravidel, která se oproti zvyklostem obvyklým v matematice píšou zrcadlově obráceně, a mají obecný tvar:

CP op LC - RC

kde

  • CP je correspondence part popisující jádro dané alternace nebo jiného jevu; je zapsáno regulárním výrazem nad abecedou dvojic
  • LC - RC popisuje v jakém kontextu k uvedenému jevu dochází; - symbolizuje místo výskytu jevu, LC je levý kontext (left context), RC je pravý kontext (right context), oba se zapisují regulárním výrazem nad abecedou dvojic
  • op je logická spojka, která vyjadřuje podmíněnost příslušného pravidla:
    • <=>ekvivalenceCP je realizováno právě v kontextu LC - RC a nikde jinde
    • <=implikace – v kontextu LC - RC je realizováno CP
    • => – obrácená implikace – CP je realizováno pouze v kontextu LC - RC
    • /<= – inhibice – v kontextu LC - RC nesmí být realizováno CP

V zápisu dvojic se používají následující speciální symboly:

  • = – zastupuje libovolný jeden symbol (foném nebo grafém); v programech se obvykle místo = používá @
  • 0 – prázdný symbol – používá se pro zápis zánikových nebo vznikových alternací
  • # – symbol hranice slova (začátek nebo konec)

Reference

editovat
  1. Koskenniemi83.
  2. Koskenniemi83, s. 15.
  3. Koskenniemi83, s. 42-88.
  4. Koskenniemi83, s. 17.
  5. Koskenniemi83, s. 9.
  6. Sproat92, s. 145.
  7. Koskenniemi83, s. 82.

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat