Derbendžijové

polovojenské uskupení

Derbendžijové (turecky derbentçi) byli kategorií závislého obyvatelstva v zemích pod osmanskou nadvládou, které bylo pověřováno zvláštními povinnostmi střežit horské průsmyky.[1][2] Na oplátku za tuto službu byli derbendžijové osvobozeni od některých forem feudální renty splatné státu, ale byli zahrnuti do timarského systému a platili daň představující 110 zemědělské produkce a některé další poplatky.

Průsmyk Šipka na rytině z roku 1878

Etymologie

editovat

Slovo je odvozeno z perštiny, kde dar-band znamená průsmyk, brána nebo zavírač dveří.[3]

Historie

editovat

Status derbendžijů byl zaveden nebo nakonec i ustálen vládou Sulejmana I. Tato kategorie křesťanského obyvatelstva měla povinnost střežit horské průsmyky před útoky banditů a zajišťovat týlový průchod vojenských jednotek při pochodech a manévrech. Byli organizováni ve vojenské struktuře s vlastními symboly a vlajkami a jejich vůdce, derventci-baş, měl hodnost paši a sídlil v hlavním městě. Derbendžijové požívali zvláštních privilegií a daňových úlev ve srovnání se zbytkem křesťanské populace – neplatili žádné mimořádné daně nad rámec daně z hlavy (džizja).[4] Byli obdařeni zvláštními fermany, platili poloviční tribut a menší daň z obilí a byli osvobozeni od veškerých jiných úmorných povinností.[5][p 1] Derbendžijská povinnost se nejčastěji dědila v rámci jedné rodiny a v případě nepřítomnosti synů mohl funkci zaujmout jiný příbuzný – synovec nebo zeť v matrice uvedeného. V prvních stoletích osmanské nadvlády měly status derbendžijů celé osady.[6] Později se v těchto osadách kvůli privilegiím usadilo mnoho přistěhovalců odjinud, což si vyžádalo omezení derbendžijských privilegií pouze na ty rodiny z domorodého obyvatelstva, které tuto službu tradičně vykonávaly.

Derbendžijští strážci byli rozmístěni na nebezpečných místech, kde si stavěli slaměné chatrče. Když hrozilo nebezpečí z lesa nebo ze silnice, bili na bubny; byli-li lupiči spatřeni, bylo celé okolí upozorňováno nepřetržitým tlučením na buben. Zpočátku nosili pouze lehké zbraně a později i pistole. Významnou část těchto jednotek tvořili křesťané, kterým bylo z důvodu jejich služby dovoleno jezdit na koních a nosit zbraň[7] ale pouze konvenčního typu.[8] V předvečer Trnovského povstání byli derbendžijové u staroplaninských průsmyků vyzbrojeni střelnými zbraněmi.[9]

Vzhledem k hornatému reliéfu se derbendžijové vyskytovali všude na Balkáně, například na území dnešní Severní Makedonie mělo derbendžijský status nejméně 175 vesnic. Nejvíce údajů o jejich činnosti se dochovalo na východě Balkánu. Typickým derbendžijským městem bylo Gabrovo, kde se dochovaly kompletní jmenné rejstříky derbendžijského obyvatelstva s popisem jeho privilegií z let 1515 a 1544.[10][11]

Z přelomu 18. a 19. století existuje svědectví svobodného pána von Hammer-Purgstall:[12]

...ve Vidinském, Silisterském a Nikopolském sandžaku platí derbendžijové ispenče[p 2] 12 asper a nemělo by se jim brát ani seno, ani sláma, ani chléb, ani kuře.

Derbendžijové byli špatně motivováni, a proto se nemohli vyrovnat vycvičeným a lépe vyzbrojeným vojákům, takže zejména od začátku úpadku Osmanské říše na konci 17. století museli Osmané najímat žoldnéře, aby zajistili jejich loajalitu.[13] Postavení derbenžijů bylo ukončeno v roce 1831 zrušením systému timarů.

Poznámky

editovat
  1. V českém vydání z roku 1876 odpovídající text na straně 409 plynule přechází od vojnuků přes armatoly k Pomakům, přičemž se tam zmínka o derbenžijích nevyskytuje.
  2. pozemková daň pro nemuslimy

Reference

editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Дервентджии na bulharské Wikipedii a Dervendjis na anglické Wikipedii.

  1. URSINUS, Michael. Grievance Administration (Sikayet) in an Ottoman Province: The Kaymakam of Rumelia's 'Record Book of Complaints' of 1781-1783. [s.l.]: Routledge, 2012. 264 s. ISBN 978-1-134-24328-0. Kapitola Introduction, heslo derbendci, s. 40. (anglicky) Google-Books-ID: BI5PyOWbkyAC. 
  2. Uyar-Ericksonn, s. 62.
  3. WILIAMS JACKSON, A. B. From Constantinople to the Home of Omar Khayyam. New York: The Macmillan Company, 1911. 545 s. Dostupné online. S. 61. (anglicky) 
  4. РАДУШЕВ, Евгений Радославов. Аграрните институции в Османската империя през XVII-XVIII век. София: Академично издателство "Проф. Марин Дринов", 1995. 267 s. Dostupné online. ISBN 9544303227. (bulharsky) 
  5. JIREČEK, Konstantin Josef. История на българите. [s.l.]: Издателство Наука и изкуство, 1978. 665 s. ГЛАВА XXVII. България под турско иго през XVI—XVIII в., s. 488. (bulharsky) 
  6. ИХЧИЕВ, Д. А. Исторически Принос За войниганите (войнуците) при турската войска от 1374 г. дори до 1839 год. след р.хр. до Танзимата. Периодическо списание на БКД в г.. София: 1905, s. 739-742. Dostupné online. (bulharsky) 
  7. KURSAR, Vjeran. Some Remarks on the Organization of Ottoman Society in the Early Modern Period: The Question of "Legal Dualism" and Societal Structures. In: ČAUŠEVIĆ, Ekrem; MOAČANIN, Nenad; KURSAR, Vjeran. Perspectives on Ottoman Studies: Papers from the 18th Symposium of the International Committee of Pre-Ottoman and Ottoman Studies (CIEPO) at the University of Zagreb. Münster: LIT Verlag, 2010. Dostupné online. ISBN 978-3-643-10851-7. S. 847. (anglicky)
  8. PARRY, Vernon J.; YAPP, Malcolm. War, Technology and Society in the Middle East. [s.l.]: Oxford University Press, 1975. 468 s. (School of Oriental and African Studies). Dostupné online. ISBN 978-0-19-713581-5. S. 197. (anglicky) Google-Books-ID: ip1tAAAAMAAJ. 
  9. ĐORĐEVIĆ, Pavle. Мемоар на Павел Джорджич от 1597г. [online]. [cit. 2024-08-29]. Dostupné online. (bulharsky) 
  10. In: ПЕТРОВ, Цоньо. Сборник „Габрово – 130 г. град. Габрово: Габрово Принт, 1994. (bulharsky)“ (1996 Гб)
  11. СТАНИМИРОВ, Борис. Габрово като селище със специален статут по охраната на планинските проходи XII – XVIII век. Родознание (Genealogia). Институт за исторически изследвания при БАН, 2010, čís. 3-4. Dostupné online. (bulharsky) 
  12. HAMMER-PURGSTALL, Joseph, Freiherr von. Des Osmanischen Reichs Staatsverfassung Und Staatsverwaltung. [s.l.]: Inktank-Publishing Dostupné online. S. 283. (německy) 
  13. Uyar-Ericksonn, s. 62-63.

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat