Citoslovce

slovo nebo výraz používaný k vyjádření emocí nebo sentimentu

Citoslovce (interjekce) jsou neohebným slovním druhem, který vyjadřuje nálady a pocity, vůli mluvčího, označuje hlasy a zvuky. Obyčejně nemá žádnou gramatickou souvislost se zbytkem věty. Citoslovce mohou sloužit také na vyplnění prázdných částí věty. Od ostatních slov (jestliže se cítí jako samostatné) se oddělují čárkou nebo vykřičníkem. Jen některá, zvláště taková, která označují zvuky, někdy nahrazují slovesný přísudek. Taková citoslovce se čárkami neoddělují. Citoslovcím jsou sémanticky i syntaktickou funkcí blízké ideofony, slovní druh, který onomatopoicky vyjadřuje zvuk, pohyb či způsob. Vytváří jakýsi „zvukový obraz“. Ve větě mají funkci přísudku nebo častěji příslovečného určení. Na ideofony je bohatá např. japonština, baskičtina či africké jazyky, v indoevropských jazycích jsou vzácné. Z českých slov lze jako ideofony interpretovat např. slova cik cak, halabala apod. Citoslovce se zřejmě vyskytují ve všech jazycích.[1]

Rozdělení

editovat

Citoslovce dělíme na:

  • subjektivní:
    • impulzivní – vyjadřují projevy citových hnutí: ach, ouvej, fuj
    • imperativní (rozkazovací) – vyjadřují vůli mluvčího: haló, hybaj
  • objektivní (onomatopoická, zvukomalebná) – převádějí zvuky vnějšího světa do artikulované podoby – chacha, haf, buch. Od těchto citoslovcí se tvoří i slova jiná jako chechtat se, břinknout, apod.

Podle původu rozdělujeme citoslovce na:

Příklady

editovat
Ukázky
Nálady a city au, ach, ágh, br, grr, fuj, jé, uí, uf
Vůle mluvčího hej, nuže, no tak, haló, hrome
Označení hlasu a zvuku bum, prásk, haf, kuku, cink, tiktak, vrkú, mňau, vrr, cukrú
Slovesný přísudek Hoši hup do vody.

Související články

editovat

Reference

editovat
  1. ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0. S. 181.  Podle Searla.

Literatura

editovat
  • NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 68–69. 

Externí odkazy

editovat