Charlotte Brontëová

britská spisovatelka a básnířka

Charlotte Brontëová, nepřechýleně Brontë (21. dubna 1816 Thornton, West Yorkshire, Spojené království31. března 1855 Haworth) byla anglická spisovatelka, třetí nejstarší z pěti sester Brontëových. [2] Její romány se, stejně jako romány jejích dvou mladších sester Emily a Anne, počítají ke stěžejním romantickým dílům anglické literatury.

Charlotte Brontëová
Narození21. dubna 1816
Thornton
Úmrtí31. března 1855 (ve věku 38 let)
Haworth
Příčina úmrtínadměrné těhotenské zvracení
Místo pohřbeníSt Michael and All Angels' Church, Haworth
PseudonymCurrer Bell
Povoláníbásnířka, romanopiskyně, spisovatelka, guvernantka a učitelka
Alma materPensionnat de Demoiselles (1842)
Žánrgotický román a Victorian literature
Tématapoezie, literární fikce a gotický román
Literární hnutírealismus
Významná dílaJana Eyrová
Villette
Shirley
The Professor
Poems by Currer, Ellis, and Acton Bell
Manžel(ka)Arthur Bell Nicholls (1854–1855)
RodičePatrick Brontë[1] a Maria Branwell[1]
PříbuzníEmily Brontëová[1], Anne Brontëová[1], Elizabeth Brontë[1], Maria Brontë[1] a Branwell Brontë[1] (sourozenci)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Narodila se ve vesnici Thornton poblíž Bradfordu v rodině anglikánského kněze irského původu Patricka Brontëho (1777–1861, jeho rodné jméno bylo Brunty). V roce 1820 se rodina přestěhovala do Haworthu, kde byl Patrick Brontë jmenován vikářem. Roku 1824 byla se svými čtyřmi sestrami poslána do dívčí školy v Cowan BridgeLancashire; tuto školu později popsala ve svém nejznámějším románu Jana Eyrová (Jane Eyre). Chudé poměry, v nichž tam žila, ovlivnily její zdraví a psychický vývoj a uspíšily smrt jejích dvou starších sester, Mary a Elizabeth, které obě zemřely v roce 1825 na tuberkulózu. Vrátila se tedy domů na faru v Haworthu, kde začala spolu se sestrami Emily a Anne a bratrem, básníkem Branwellem Brontëm, popisovat životy a potíže obyvatel svých imaginárních království. Charlotte a Branwell psali povídky o své zemi Anglii a Emily a Anne články a básně o své – Gondalu. Příběhy byly velmi propracované a vzájemně spjaté – část rukopisů se dochovala dodnes. Tento zájem je upoutal po dobu jejich dětství a dospívání a připravil je pro jejich pozdější literární život.

Charlotte pokračovala ve studiu na škole v Mirfieldu v letech 1831–1832. Zde potkala mnoho svých celoživotních přátel. V roce 1833 publikovala pod pseudonymem Wellesley relativně bezvýznamnou novelu The Green Dwarf (Zelený skřítek), později se živila jako učitelka a guvernantka v mnoha rodinách po celém Yorkshire. V roce 1842 Charlotte a Emily odcestovaly do Bruselu, kde dostaly zaměstnání v penzionátu – Charlotte učila angličtinu, Emily hudbu. V říjnu 1842 Charlotte odjela zpět do Anglie, nicméně v lednu 1843 se do penzionátu vrátila. Druhý pobyt ale byl velmi nešťastný, stýskalo se jí po domově. V lednu 1844 se tedy vrátila do Haworthu. Zkušenosti z penzionátu zúročila v románech Profesor a Villette.

V květnu 1846 sestry Brontëovy společně publikovaly básnickou sbírku pod mužskými pseudonymy Currer, Ellis a Acton Bellovi. Ačkoliv sbírka byla mimořádně neúspěšná (prodaly se pouze dva výtisky), sestry se rozhodly pokračovat v literární tvorbě psaním románů (které Charlotte publikovala pod jménem Currer Bell, které bylo patrně vypůjčené od jiné – blíže neznámé – osoby, není ani známo, zda je toto jméno míněno jako mužské či ženské). Kritika její romány odsoudila jako brakové.

V září 1848 zemřel její bratr Branwell Brontë, jediný syn rodiny, na tuberkulózu a celkovou sešlost, posílenou drogovou závislostí na opiu s kodeinem a silným alkoholismem. Na tuberkulózu brzy poté zemřely také Emily Brontëová (v prosinci 1848) a Anne Brontëová (v květnu 1849).

Po smrti svých sourozenců Charlotte Brontëová žila sama se svým otcem. Oslněna vidinou nesmírného úspěchu, který měl vzejít z Jany Eyrové, několikrát navštívila Londýn a začala se pohybovat ve vznešenějším prostředí, spřátelila se s lidmi jako Harriet Martineau, Elizabeth Gaskell, William Makepeace Thackeray a George Henry Lewes. Nikdy se už nevrátila do Haworthu na víc než několik týdnů.

V červnu 1854 se Charlotte Brontëová provdala za Arthura Bella Nichollse, pomocného kněze jejího otce – vikáře. Její úmrtní list označuje za příčinu její smrti tuberkulózu, podle pozdějších výzkumů se však jednalo o vysílení následkem nadměrného zvracení v době těhotenství (Hyperemesis gravidarum). Existují také domněnky, že mohla zemřít na tyfus, který mohla dostat od Tabithy Ackroydové, své služebné, která zemřela na tyfus krátce předtím. Byla pohřbena v rodinné hrobce v Haworthu.[3]

Romány

editovat

Všechny romány Charlotte Brontëové byly přeloženy do češtiny, některé dokonce vícekrát.

Ostatní

editovat

Životopisné filmy

editovat
  • Charlotte Brontëová (org. Charlotte Brontë Unmasked) – britský dokument z roku 1999.

Reference

editovat
  1. a b c d e f g Virginia Blainová, Isobel Grundyová, Patricia Clementsová: The Feminist Companion to Literature in English. 1990.
  2. Charlotte Brontë 1816–1855. Poetry Foundation, [1] (anglicky).
  3. Charlotte Bronte (1816-1855) - Find a Grave.... www.findagrave.com [online]. [cit. 2023-02-14]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. BRONTËOVÁ, Charlotte. Villette, sv. 1 [online]. Praha: Jan Laichter, 1907 [cit. 2022-02-11]. Dostupné online. 
  5. BRONTËOVÁ, Charlotte. Villette, sv. 1 [online]. Praha: Jan Laichter, 1928 [cit. 2022-02-11]. Dostupné online. 
  6. BRONTËOVÁ, Charlotte. Villette, sv. 2 [online]. Praha: Jan Laichter, 1908 [cit. 2022-02-11]. Dostupné online. 
  7. BRONTËOVÁ, Charlotte. Villette, sv. 2 [online]. Praha: Jan Laichter, 1928 [cit. 2022-02-11]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • MASNEROVÁ, Eva. heslo Brontë, Charlotte. In: kolektiv autorů pod vedením Martina Procházky. Slovník spisovatelů, anglická literatura…. Praha: Libri, 1996. ISBN 80-85983-04-4. S. 146–147.
  • STŘÍBRNÝ, Zdeněk. Dějiny anglické literatury. Svazek 2. Praha: Academia, 1987. S. 480–484. 

Externí odkazy

editovat