Champfleury
Jules François Félix Husson (17. září 1821 Laon – 6. prosince 1889 Sèvres), tvořící pod pseudonymem Champfleury, někdy také Jules Fleury, byl francouzský spisovatel, žurnalista a výtvarný, literární a hudební kritik. Psal převážně romány a eseje. Více než svým uměleckým dílem se proslavil jako teoretik a propagátor myšlenek literárního realismu.
Champfleury | |
---|---|
Champfleury kolem roku 1860 na Nadarově fotografii | |
Rodné jméno | Jules François Félix Husson |
Narození | 17. září 1821 Laon Francouzské království |
Úmrtí | 6. prosince 1889 (ve věku 68 let) Sèvres Francouzská republika |
Příčina úmrtí | chřipka |
Místo pohřbení | Cimetière des Bruyères |
Pseudonym | Fleury |
Povolání | spisovatel, literární kritik, výtvarný kritik, hudební kritik |
Národnost | Francouzi |
Stát | Francie |
Žánr | román, esej |
Významná díla | Realismus (manifest), Dobrodružství slečny Mariette, Měšťané molinchartští |
Ocenění | rytíř Řádu čestné legie (1867) |
Příbuzní | Édouard Fleury (sourozenec) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Plné texty děl na Projektu Gutenberg | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život a dílo
editovatChampfleury se narodil 17. září 1821 jako Jules François Félix Husson v pikardském Laonu v maloměstských poměrech. Jeho otec Pierre-Antoine-Frederic Husson, řečený Fleury, pocházel z pekařské rodiny a byl městským úředníkem.[1]
Od mládí se Husson zajímal o malířství, literaturu a hudbu. Zejména hudba pro něj byla od počátku důležitá: dokázal hrát na klavír i žestě, v orchestru laonského divadla měl pozici violoncellisty a zpíval v kostelním sboru. Během života v Paříži hrál několikrát týdně ve smyčcovém kvartetu. Měl v oblibě Josepha Haydna, stal se jedním z prvních obdivovatelů Richarda Wagnera ve Francii a v jeho povídkách a románech často vystupovali hudebníci.[2]
Ve 22 letech, v roce 1843, přišel do Paříže a zhlédl představení v Théâtre des Funambules. Byl okouzlen výkonem Jeana Gasparda Deburaua, tehdy předního evropského mima. Později živě popsal umělcovu smrt, k níž došlo v roce 1846. Pro Duberauovy nástupce (jeho syna Charlese a mima Paula Legranda) začal psát pantomimy, první z nich byl Pierot, služebník smrti (Pierrot, valet de la mort, 1846).[3]
Kromě tvorby pantomimických her Husset spolupracoval s Charlesem Baudelairem na časopisu Le Corsaire-Satan, byl také členem redakce žurnálu L'Artiste a zapojoval se do bohémského života. Již kolem roku 1845 přijal pseudonymem Champfleury.[4] Od roku 1850 začal ve svých článcích používat v souvislosti s malířem Gustavem Courbetem a jeho díly pojem realismus.[5] V roce 1853 uveřejnil otevřený dopis pro George Sandovou, aby kritizovaného malíře hájil.[6]
Krátce poté však vztah kritika a malíře začal upadat. Champfleur nebyl spokojen s tím, jak jej Courbet vyobrazil na portrétu (1854) a v dopise Maxu Buchonovi napsal: „Byl jsem zaražen svým portrétem, vypadám na něm jako generál jezuitů... ta mazanice je obludná!“ Courbet ještě kritika zachytil jako jednu z postav na svém obraze Ateliér (1855), posléze však Champfleury Courbeta kritizoval stále častěji a někdejší spojenci se rozkmotřili.[7]
Od konce roku 1856 do května 1857 vydával Champfleury časopis Gazette de Champfleury.[8] V roce 1857 publikoval společně s Louisem Edmondem Durantym významný manifest Realismus (La Réalisme). V tomto programovém prohlášení, jež je víceméně shrnutím Champfleuryho kritik a předmluv, odmítají jeho autoři všechny dosavadní podoby francouzské románové tvorby, s výjimkou balzacovského románu. Zároveň stanovují, jak by měla vypadat budoucí realistická tvorba. Hlavní pozornost se má soustředit na lidové vrstvy.[9]
Champfleury se podle vlastního návodu průběžně pokoušel sám psát, avšak bez většího vlivu na literaturu. Ke známějším dílům patří Dobrodružství slečny Mariette (Aventures de Mlle Mariette, 1853) a Měšťané molinchartští (Bourgeois de Molinchar, 1855).[10] Tony Williams nazývá Měšťany molinchartské naprostým fiaskem, obzvláště ve srovnání s Flaubertovou Paní Bovaryovou, která vyšla o necelé dva roky později a pracovala s podobným tématem, ženskou nevěrou. Zatímco u Champfleuryho je andělsky nevinná hrdinka jménem Louise Creton du Coche obětí intrik, u Emmy Bovaryové jsou motivace složitější a vyrůstají z její životní nespokojenosti.[11] Sám Flaubert Měšťany molinchartské znal a prohlásil: „Paní Bovaryovou jsem napsal, abych potrápil Champfleuryho. Chtěl jsem ukázat, že měšťácké trapnosti a citové plytkosti snesou vytříbený jazyk.“[12] Dobovou kritikou byl však Champfleury vnímán jako lepší romanopisec než Flaubert.[13]
V roce 1861 vydal Champfleury knihu Velké osobnosti včera a dnes (Grandes Figures D'Hier Et D'Aujourd'hui), soubor esejí věnovaných čtyřem tvůrcům z rozdílných oblastí umění: Honoré de Balzacovi, Gérardu de Nervalovi, Richardu Wagnerovi a Gustavu Courbetovi.[8] Ve 46 letech se oženil s Marií Pierretovou, kmotřenkou a někdejší dětskou modelkou malíře Delacroixe. Svědkem na svatbě, která se konala roku 1867, byl malíř Édouard Manet, Champfleuryho přítel.[14] V roce 1872 byl Champfleury jmenován kurátorem sbírek muzea keramiky v Sèvres a roku 1882 publikoval rozsáhlou bibliografii na téma keramického umění.[8]
Závěr Champfleuryho života byl nicméně poznamenán tragédiemi. 26. července 1874 jeho šestiletý syn Edouard nešťastnou náhodou zapálil šaty své dvouleté sestry Elisabeth, když si v nepřítomnosti rodičů hráli se sirkami. Champfleuryho manželka Marie se přes smrt malé dcery nedokázala přenést a zemřela krátce poté, v roce 1876. Edouard byl postižen demencí a vyžadoval otcovu péči. Champfleury navzdory nepříznivému osudu pokračoval v práci pro muzeum. Zemřel 6. prosince 1889 následkem chřipky.[15]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ UFFENBECK, Lorin A. In Search of Champfleury the Realist. In: FALCONER, Graham; DONALDSON-EVANS. Essays on Nineteenth Century French Literature in Honour of Thomas H. Goetz. Toronto: Centre d'études romantiques Joseph Sablé, St. Michael's College, 1996. ISBN 978-0-7727-8904-4. S. 69.
- ↑ DOLAN, Therese. Manet, Wagner, and the Musical Culture of Their Time. London: Routledge, 2017. 288 s. ISBN 978-1-351-55933-1. S. 107.
- ↑ HASKELL, Francis. In: FINKE, Ulrich. French 19th Century Painting and Literature. Manchester: Manchester University Press, 1972. ISBN 978-80-85778-01-4. S. 10.
- ↑ TAYLOR, Joshua C. Champfleury. In: TAYLOR, Joshua C. Nineteenth-Century Theories of Art. Berkeley: University of California Press, 1987. ISBN 978-0-520-04888-1. S. 563.
- ↑ DETHLOFF, Uwe. Französischer Realismus. Stuttgart: J. B. Metzler, 1997. 179 s. ISBN 978-3-476-10306-2. S. 60.
- ↑ BOIME, Albert. Art in an Age of Civil Struggle, 1848-1871. Chicago: University of Chicago Press, 2008. 784 s. Dostupné online. ISBN 978-0-226-06342-3. S. 219.
- ↑ Dolan (2017), s. 121.
- ↑ a b c Taylor (1987), s. 390.
- ↑ ŠRÁMEK, Jiří. Dějiny francouzské literatury v kostce. Olomouc: Votobia, 1997. 469 s. ISBN 978-80-7198-240-1. S. 180.
- ↑ Šrámek, s. 180.
- ↑ WILLIAMS, Tony. Champfleury, Flaubert and the Novel of Adultery. Nineteenth-Century French Studies. Fall–Winter 1991–1992, roč. 20, čís. 1/2, s. 145–157. Dostupné online. ISSN 0146-7891.
- ↑ BOURDIEU, Pierre. Pravidla umění: vznik a struktura literárního pole. Brno: Host, 2010. 496 s. ISBN 978-80-7294-364-7. S. 130.
- ↑ STARKIE, Enid. Flaubert: the making of the master. London: Weidenfeld & Nicolson, 1967. 403 s. Dostupné online. S. 286.
- ↑ Dolan (2017), s. 105.
- ↑ Dethloff (1997), s. 123.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Champfleury na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Champfleury