Centrovert
Centrovert (též ambivert) (z lat. center, střed, ambo, oba, versus, obrácený) je termín pro osobnost mající jak introvertní, tak extrovertní rysy ve zhruba stejné míře[1]. V odborné literatuře se nicméně tento výraz prakticky nevyskytuje.
Charakteristika
editovatUtváření termínu
editovat
Termín centrovert vychází z analytické teorie osobnosti podle C. G. Junga, který definoval temperamentní dimenzi introverze a extroverze[2]. Ačkoli Jung introverzi a extroverzi neodlišoval striktně a uznával proměnlivost osobnostních rysů vlivem stárnutí[3], tento výraz poprvé definoval až americký sociolog Kimball Young v roce 1927[4]. Na rozšíření termínu centroverze se v polovině 20. století podílel i britsko-německý psycholog Hans Eysenck.
Kontinuum od introverze k extroverzi
editovatK popisu centroverze přispěl také americký profesor psychologie J. D. Higley, který popsal odlišnosti introvertů a extrovertů následujícím citátem: ,,Jsou-li introverti a extroverti „severem a jihem temperamentu“, pak centroverti představují rovník" (Löhken, 2014, s. 75).
Kontinuum samotné je pak definováno pomocí Gaussovy křivky, kdy se v krajních pólech vyskytují na jedné straně introverti a na opačné straně extroverti - většinovou část tvoří méně vyhraněné osobnosti a uprostřed křivky se nachází právě centroverti, kteří mají sklony více či méně inklinovat k introverzi a extroverzi (Löhken, 2014, s. 75). Touto teorií se tudíž Higley shodl s Jungem, neboť oba vylučují vysoký počet silně vyhraněných osobností v lidské populaci.
Psychofyzický základ
editovatStejně jako u introvertů a extrovertů existuje u centrovertů biologický přístup, který popisuje biologické předpoklady pro povahové rysy.[5] Americký profesor psychologie Adam Grant uvádí, že centroverti se přibližují optimálnímu rozmezí vzruchů v mozkové kůře, zatímco u extrovertů velmi často dochází k nedostatečné stimulaci. To je důvod, proč extroverti velmi často vyhledávají zábavu ve společnosti a introverti, u kterých naopak podle Eysencka dochází ke stimulaci velmi snadno, vyhledávají klidnější prostředí s nižším počtem podnětů[6].
Osobnostní rysy centroverta
editovatJednou z nejvýznamnějších výhod centroverta je bezpochyby variabilita jeho osobnostních rysů. Zvládá přizpůsobit svou komunikaci jak extrovertům, tak introvertům. Dochází tedy k lepšímu porozumění než mezi introvertem a extrovertem, kde je pravděpodobnost nesrovnalostí vyšší. (Löhken, 2014, s. 235).
Eysenck v roce 1947 uvedl, že centrovert má nejlepší předpoklady pro emoční stabilitu. Zatímco introverty popsal jako hypersenzitivní jedince a extroverty jako osobnosti těžko ovlivnitelné situací, označil centroverty v této souvislosti za stabilní normu[7].
Vedle univerzality a stability mezi silné vlastnosti centrovertů patří také intuice[8], která je velmi výhodná během komunikace. Intuitivní chování se podle Daniela Pinka projevuje pohotovým přizpůsobením k určité situaci a centroverti tudíž přirozeně vědí, kdy a jak se v určitém prostředí zachovat. Své tvrzení shrnul do citátu: „Vědí, jestli mají promluvit nebo mlčet, vědí, kdy mají zjišťovat nebo odpovídat a kdy je vhodné naléhat a kdy se držet v pozadí.“ (vlastní překlad)[9]
Centrovert na pracovním trhu
editovatNěmecká psycholožka Sylvia Löhken předpokládá, že centrovertní rysy vyjadřují dobrou univerzalitu v komunikaci jak s introverty, tak s extroverty (Löhken, 2014, s. 76). Jejich flexibilita je tudíž výborným předpokladem pro úspěšnost na obchodním trhu. Na základě studie Adama Granta z roku 2013 byly domněnky potvrzeny. Grant na základě osobnostního testu rozdělil účastníky experimentu do tří skupin na introvertní, extrovertní a centrovertní prodejce. Probandi nabízeli zákazníkům zboží a celkový výdělek byl přepočítán na hodinovou tržbu. Výsledek svědčí o tom, že centroverti vydělali o 24% více než extroverti a konkurenty mezi introverty překonali o 32%[10]. Grant výsledek vysvětluje přizpůsobivostí centrovertů v určitých situacích a dokážou tím lépe vyhovět individuálním potřebám zákazníků. Dobrá výchozí pozice tak dělá z centrovertů dobré zaměstnance na trhu práce zejména v oborech vyžadujících komunikaci, např. diplomacie, marketing, psychologie atp.
Reference
editovat- ↑ HARTL, Pavel. Psychologický slovník. Praha: Budka, 1994. S. 12.
- ↑ PLHÁKOVÁ, Alena. Dějiny psychologie. Praha: Grada, 2006. 328 s. S. 194–195.
- ↑ LÖHKEN, Sylvia. Introverti a extroverti. Praha: Grada, 2014. S. 30.
- ↑ YOUNG, Kimball. Source book for Social Psychology. New York: Alfred A. Knopf, 1927. Dostupné online. S. 398.
- ↑ Kniha psychologie. Praha: Universum, 2014. S. 319.
- ↑ EYSENCK, Hans. Readings in Extraversion-Introversion: Bearings on Basic Psychological Processes. New York: Staples Press, 1971. Dostupné online.
- ↑ The Huffington Post [online]. The Huffington Post [cit. 2016-02-20]. Dostupné online.
- ↑ Science of People [online]. Science of People [cit. 2016-02-21]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ „They know when to speak up and when to shut up, when to inspect and when to respond, when to push and when to hold back.“ (Daniel Pink)
- ↑ Forbes [online]. Forbes [cit. 2016-02-20]. Dostupné online.