Wikipedie

Carlo Porta

italský básník

Carlo Antonio Melchiore Filippo Porta (15. června 1775, Milán – 5. ledna 1821, tamtéž) byl nejvýznamnější italský romantický nářeční básník, píšící v milánském dialektu, vycházejícím z lombardštiny.[1]

Carlo Porta
Narození15. června 1775
Milán
Úmrtí5. ledna 1821 (ve věku 45 let)
Milán
Příčina úmrtídna
Místo pohřbeníhřbitov San Gregorio v Miláně
Povoláníbásník a úředník
Národnostitalská
Literární hnutíromantismus
Manžel(ka)Vincenza Prevostiová (1778–1860)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

editovat

Pocházel z úřednické rodiny, studoval v semináři v Monze a pak v Miláně. Protože byl jeho otec byl velkým příznivcem habsburské monarchie, donutilo ho roku 1798 francouzské tažení do Itálie přerušit studium a přestěhovat se k bratrovi do Benátek, které připadly Rakouskému císařství, a pracoval zde jako úředník finanční správy. Roku 1799 se ale vrátil do Milána a následně zde pracoval jako úředník. Roku 1806 se oženil s Vincenzou Prevostiovou, zámožnou vdovou po bývalém ministrovi Cisalpinské republiky, a měl s ní dva syny a dvě dcery.[2]

 
Carlo Porta

Studium v semináři mu zajistilo kvalitní vzdělání, ale zároveň v něm vyvolalo sklon k antiklerikalismu a silné sociální cítění. První verše začal psát v roce 1790, ale jen málo z nich vyšlo před rokem 1810. Ve svém vrcholném období psal veršované novely s realistickými lidovými typy a ostré satiry na šlechtu a klér.[1] S mimořádnou pozorovatelskou vlohou a biedermeierskou poetikou v nich líčí život aristokracie a jejího služebnictva, drobného kněžstva i prostého lidu a kritizuje pověry a náboženské pokrytectví.[3] Pro jeho dílo si ho vážili a k jeho přátelům patřili mnozí jeho současnicí (například Ugo Foscolo, Alessandro Manzoni, Tommaso Grossi nebo Stendhal).[1]

Zemřel při záchvatu dny a byl pochován na milánském hřbitově San Gregorio. Hrob byl při likvidaci hřitova ztracen, ale jeho náhrobní deska je zachována v kryptě kostela.[2]

Dílo

editovat
 
Básníkova náhrobní deska v kryptě kostela San Gregorio v Miláně
  • Brindes de Meneghin all'Ostaria (1810).
  • Dormiven dò tosann tutt dò attaccaa (1810).
  • La mia povera nonna la gh'aveva (1810).
  • Epitaffi per on can d'ona sciora marchesa (1810).
  • E daj con sto chez-nous, ma sanguanon (1811).
  • Desgrazzi de Giovannin Bongee (1812, Trampoty Giovannina Bongeeho).
  • Quand vedessev on pubblegh funzionari (1812).
  • I paroll d'on lenguagg, car sur Gorell (1812).
  • On Miracol (1813).
  • Fraa Zenever (1813, Bratr Zenever).
  • Fraa Diodatt (1814, Bratr Diodatt).
  • Olter desgrazzi de Giovannin Bongee (1814, Další trampoty Giovannina Bongeeho).
  • Paracar che scappee de Lombardia (1814).
  • Marcanagg i politegh secca ball (1815).
  • La Ninetta del Verzee (1815, Ninetta z Verziere), žalostný příběh prostitutky.
  • El lament del Marchionn di gamb'avert (1816, Nářek Marchionna s křivýma nohama).
  • El viagg de Fraa Condutt (1816, Cesta bratra Condutta), satira.
  • El sarà vera fors quell ch'el dis lu (1817).
  • La nomina del Cappellan (1819, Jmenování kaplana), satira.
  • El Romanticismo (1819, Romantismus), polemická báseň s představiteli klasicismu.
  • La guerra di pret (1820, Válka kněží), satira.
  • Offerta a Dio (1820).
  • Meneghin biroeu di ex monegh (1820).
  • Poesie (1821, Básně), soubormé vydání.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b c Slovník italských spisovatelů, Praha: Libri 2004, S. 595-596.
  2. ↑ a b Biografia di Carlo Porta - Biografieonline
  3. ↑ PELÁN, Jiří. Kapitoly z francouzské, italské a české literatury. Praha: Karolinum 2007. S. 253.

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Carlo_Porta&oldid=21960791“