Wikipedie

Carl Fischer

americký fotograf

Carl Fischer (3. května 1924 – 7. dubna 2023) byl americký umělecký ředitel a fotograf autodidakt. Jeho práce pro obálky a obrázkové příběhy v časopisech Esquire a dalších časopisech byly kontroverzní, jejich originální tisky a publikované kopie jsou uloženy v řadě mezinárodních muzeí.[1]

Carl Fischer
Narození3. května 1924
New York
Úmrtí7. dubna 2023 (ve věku 98 let)
Alma materCooper Union
Central Saint Martins
Povolánífotograf a grafický designér
Webová stránkawww.carlfischerphotography.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Životopis

editovat

Carl Fischer se narodil 3. května 1924 Irmě (Schwerin) a Josephu Fischerovi a vyrůstal v Brooklynu.[2] Studoval malbu na Cooper Union, ale specializoval se na obor grafický design, ze kterého promoval v roce 1948 s medailí Augusta St. Gaudense.[3] Než v roce 1951 získal Fulbrightovo stipendium, pracoval jako umělecký ředitel a odešel do Anglie, kde studoval knižní design a typografii na Central Saint Martins College of Art and Design v Londýně a v jejich temné komoře se učil fotografovat z knih v knihovně.[4]

Esquire

editovat

Fischer začal svou kariéru jako umělecký ředitel reklamní agentury v New Yorku ve spolupráci s Paulem Randem a Herbem Lubalinem, poté začal fotografovat pro časopis Esquire, když se Harold Hayes stal v roce 1963 jeho šéfredaktorem. V průběhu 60. a začátkem 70. let pořizoval fotografie na obálky a fotoreportáže. Ve spolupráci s kreativním konzultantem časopisu Georgem Loisem, který o Fischerovi tvrdil, že byl jedním z mála fotografů, kteří rozuměli jeho myšlenkám, vymysleli to, co se stalo mezi nejslavnějšími a nejprovokativnějšími obálkami Esquire dekády 60. let; Muhammad Ali jako umučený svatý Šebestián,[5][6] obrázek tak populární, že byl použit jako protestní plakát,[7] a montáž Andyho Warhola tonoucího v obří plechovce rajčatové polévky.[8][9] Publikum časopisu, které sláblo, bylo regenerováno těmito obálkami a v roce 1967 Esquire dosahoval zisku 3 miliony dolarů.[10] V roce 1968 všechny obálky toho roku obsahovaly Fischerovy fotografie. Jeho ateliérem byl městský dům na East Eighty-Third Street v New Yorku, kde žil.[11][2]

V roce 1990 Steven Heller, hlavní umělecký ředitel The New York Times, na otázku, jaké ikony amerického grafického designu stojí za to zachovat, prohlásil;

Obálky Esquire od George Loise jsou od poloviny 60. let do začátku 70. let. Většinou šlo o spolupráci s fotografem Carlem Fischerem, jejíž výroba trvala v průměru tři dny; jsou považovány za jedny z nejsilnějších propagandistických snímků v jakémkoli médiu a rozhodně za nejpamátnější obálky magazinů vůbec.[12]

V rozhovoru pro časopis v roce 2015 vzpomínal;

Jedním z prvních úkolů, které mi Hayes dal, byla série portrétů jižanských segregacionistů. Řekl: ‚Podívejte, nechceme být vnímáni jako redakční. Chceme být spravedliví a chceme jim poskytnout jejich úhel pohledu, takže nepoužívejte svůj zatracený širokoúhlý objektiv.“ Myslel si, že kvůli objektivu budou vypadat špatně, takže i když jsem jej nepoužil, udělal jsem pár drobných změn, které podle mě způsobily, že [segregacionisté] vypadali tak ošklivě, jak jsme si všichni mysleli.

V tom případě Fischer překopíroval obrázky na svém zvětšovacím přístroji, aby zvýšil jejich kontrast a tím zdrsnil texturu pokožky s nelichotivými výsledky.[12]

Mezi jeho další témata patřili filmové hvězdy, umělci a sportovci,[13] ale obálky byly často politicky nabité a zahrnovaly například válečného zločince Williama Calleyho obklopeného vietnamskými dětmi[14] nebo během vrcholu hnutí za občanská práva Sonny Liston jako naštvaný černošský Santa Claus.[15] Hayes v článku z roku 1981 v Adweek připomněl reakci na obálku, která stála časopis draho ve ztracených příjmech z reklamy;

Sonny Liston byl špatný černoch, který mlátil dobré černochy, jako Floyd Patterson; nedalo se říct, co by mohl udělat bělochovi. V roce 1963, kdy toto byla možnost, která lovila mysl bílých mužů všude, byla vánoční obálka [Carla Fischera a] George Loise pro čtenáře něčím víc než pobídkou, aby tátovi koupili extra mýdlo na holení. V národním klimatu roku 1963, plném rasového strachu, rozzlobená ikona Lois trvala na několika věcech: rozkol v naší kultuře se projevoval; pojem rasové rovnosti byl špatný vtip; blahopřání této sezóny – dobrá vůle všem mužům atd. – v sobě nesly spíše ironii než sentiment.[12]

Před příchodem digitálního zobrazování vyžadovala velká část Fischerových fotografických ilustrací a reklamních prací složité montáže a retuše,[16] a ironicky zahrnovala obálku z května 1968, na níž byl na obálce zobrazen Richard Nixon se zavřenýma očima, jak se nechává nalíčit pro televizi; „Nixonova poslední šance...“[12]

Poté, co on a Lois spolupracovali v 60. letech 20. století, kdy se hádali, komu by měl být připsáno autorství za obálky, včetně některých falešně prohlašovaných Lois, jako je ten z katedrály sv. Patrika[17], šli na začátku 70. let svou vlastní cestou. Poté, co Hayes opustil Esquire v roce 1973, Fischer postupně přestal pracovat pro časopis, ale pokračoval v reklamní fotografii.[18]

Fischer režíroval televizní reklamy a učil jako mimořádný profesor na Rochester Institute of Technology. Stal se členem sdružení Directors Guild of America a působil také jako prezident Art Directors Club.[19]

Fischer zemřel 7. dubna 2023 ve věku 98 let.[20]

Ocenění

editovat
  • Novinářská cena Marka Twaina[21]
  • Cleo Award[22]
  • Zlaté a stříbrné medaile Art Directors Club[21]
  • Medaile Augusta St. Gaudense[3]

Sbírky

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carl Fischer (photographer) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b GOLYA, Alexander. Carl Fischer [online]. 2022-12-19 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b BROWNE, Turner. Macmillan biographical encyclopedia of photographic artists & innovators. Elaine Partnow. New York: Macmillan, 1983. Dostupné online. ISBN 0-02-517500-9. OCLC 8552746 S. 194. (anglicky) 
  3. ↑ a b Augustus Saint-Gaudens Award Winners [online]. 2014-12-17 [cit. 2023-04-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ BELTH, Alex. How Carl Fischer Helped Define the Esquire Look: The legendary photographer is most famous for his iconic covers, but the breadth of his work goes much deeper.. Esquire. 14 April 2023. Dostupné online. 
  5. ↑ CASTELLI, Elizabeth A. The Ambivalent Legacy of Violence and Victimhood: Using Early Christian Martyrs to Think With. Spiritus. The Johns Hopkins University Press, 2006, s. 1–24. 
  6. ↑ NORD, David Paul; RUBIN, Joan Shelley; SCHUDSON, Michael. A history of the book in America. Volume 5, The enduring book, print culture in postwar America. Chapel Hill: American Antiquarian Society, 2009. Dostupné online. ISBN 978-1-4696-2721-2. OCLC 919252585 S. 111. 
  7. ↑ a b THE MUSEUM OF MODERN ART DEPARTMENT OF COMMUNICATIONS. Press Release: George Lois: The Esquire Covers The Dorothy and Lewis B. Cullman Gallery, The Philip Johnson Architecture and Design Galleries, third floor April 25, 2008-March 31, 2009 [online]. 2008. Dostupné online. 
  8. ↑ LOIS, George. George Lois on His Creation of the Big Idea... [s.l.]: Editions Assouline, 2008. 
  9. ↑ WARHOL, Andy. The Andy Warhol diaries. Pat Hackett. First Twelve trade paperback. vyd. New York: [s.n.], 2022. Dostupné online. ISBN 978-1-5387-3918-1. OCLC 1319743058 
  10. ↑ MEGGS, Philip B.; PURVIS, Alston W. Meggs' history of graphic design. Sixth, ebook. vyd. Hoboken, N.J.: Wiley, 2016. Dostupné online. ISBN 978-1-119-13620-0. OCLC 946992970 S. 437. (anglicky) 
  11. ↑ Carl Fischer. Esquire. October 2015, s. 108. 
  12. ↑ a b c d POLSGROVE, Carol. It wasn't pretty, folks, but didn't we have fun? : surviving the '60s with Esquire's Harold Hayes. Oakland, Calif.: RDR Books, 2001. Dostupné online. ISBN 1-57143-091-1. OCLC 48461270 S. 269. 
  13. ↑ BONANOS, Christopher. Highbrow, lowbrow, brilliant, despicable : 50 years of New York. Chris Cristiano, Aaron Garza, Randy Minor. hardcover. vyd. New York: Simon and Schuster, 2017. Dostupné online. ISBN 1-5011-6684-0. OCLC 975085848 S. 267. 
  14. ↑ BARNETT, Louise. Atrocity and American Military Justice in Southeast Asia: Trial by Army.. ebook. vyd. [s.l.]: Routledge, 2010. ISBN 9781135172367. S. 206. (anglicky) 
  15. ↑ RAIFORD, Leigh. Imprisoned in a luminous glare : photography and the African American freedom struggle. Chapel Hill: University of North Carolina Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-8078-8233-7. OCLC 701719774 S. 142, 174, 175. 
  16. ↑ 68th Art Directors annual and third international exhibition. Art Directors Club. Mies, Switzerland: Roto Vision for the Art Directors Club, 1989. Dostupné online. ISBN 9782880461027. OCLC 1280833989 S. 320. 
  17. ↑ SlamXhype [online]. Dostupné online. 
  18. ↑ The 56th Art Directors Club annual of advertising, editorial and television art and design. New York, N.Y: Watson-Guptill Publications, 1977. ISBN 9780823019090. S. 132. 
  19. ↑ The 74th art directors annual and ninth annual international exhibition. Myrna Davis, Art Directors Club. Mies [Switzerland]: Roto Vision, 1995. Dostupné online. ISBN 2-88046-244-4. OCLC 34822297 
  20. ↑ GENZLINGER, Neil. Carl Fischer, Who Shot Attention-Getting Esquire Covers, Dies at 98. The New York Times. 2023-04-11. Dostupné online [cit. 2023-04-18]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  21. ↑ a b UAL. Carl Fischer in London [online]. 2019-01-08 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ Seven Great American Photo Artists [online]. 16 March 2012 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  23. ↑ The Indomitable Spirit: Photographers and Artists Respond in the Time of AIDS [online]. 2016-02-23 [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ Works of: Carl Fischer [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  25. ↑ Carl Fischer 1924–2023 [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. 
  26. ↑ MUSEUM, Victoria and Albert. Susan Bottomly and Andy Warhol | Fischer, Carl | V&A Explore The Collections [online]. [cit. 2023-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Carl_Fischer&oldid=23138711“