Wikipedie

Bojová sestava bitvy u Slavkova

sestava vojsk v bitvě napoleonských válek 2. prosince 1805

Bojová sestava bitvy u Slavkova podrobně popisuje armády napoleonské Francie a třetí protifrancouzské koalice, které se střetly v bitvě u Slavkova dne 2. prosince 1805 (podle juliánského kalendáře užívaného v Rusku 20. listopadu 1805, podle francouzského revolučního kalendáře 11. frimairu roku 14 republiky). Vzhledem k osobní účasti všech tří panovníků – francouzského, rakouského a ruského – bývá nazývána také bitvou tří císařů. Bojová sestava (ordre de bataille) proti sobě staví na jedné straně francouzskou Grande Armée a na druhé straně spojenecké rusko-rakouské síly.

Rozložení armád na bojišti
Mapa slavkovského bojiště s vyznačením pozice vojsk
Situace večer před bitvou
Mapa slavkovského bojiště s vyznačením pozice vojsk
Situace dopoledne za bitvy
(červeně Francie, modře spojenci; dle Aloise Slováka, 1922)

Pozor: Početní údaje u vyšších organizačních celků nemusejí odpovídat prostým součtům počtů u jednotek nižší úrovně v nich zařazených. Údaje v různých zdrojích se rozcházejí a mohou pracovat i s odlišnými výpočty.

Francouzská armáda

editovat

  Armáda Francouzského císařství zvaná Velká (Grande Armée) vznikla v srpnu 1805 přejmenováním z Armády oceánského pobřeží (Armée des côtes de l'Océan), která byla od roku 1803 připravována k vylodění do Anglie, s tím, že určitou samostatnost si původně držela její odloučená část Mohanská armáda (Armée du Main), tvořená prvním a druhým sborem a samostatným sborem Bavorského kurfiřství.[1] Velká armáda představovala vojsko zkušené z předchozích bojů francouzské revoluce (1792–1801) a důkladně připravované na vylodění v Anglii (1803–1805). Její síla spočívala v moderní organizaci vybudované za republiky, velmi schopném velitelském sboru a také v mimořádně efektivním týlovém zabezpečení včetně systému rekvizic.[2]

Vrchním velitelem byl císař Napoleon I.

Celkem zhruba 74 000 mužů.[3][pozn. 1]

Hlavní stan

editovat

  Hlavní stan, přesněji císařský nejvyšší hlavní stan (Grand quartier général impérial) byl tvořen císařovým vojenským domem a hlavním stanem.[4]

1. sbor

editovat

  První sbor (1er Corps) vznikl v srpnu 1805 z francouzských okupačních jednotek v Hannoverském kurfiřtství jako součást Mohanské armády. Zahrnoval dvě pěší divize a Kellermannovu lehkou jízdní divizi, která však byla pro bitvu přidělena Muratovu záložnímu jezdectvu. Celý sbor byl 28. listopadu 1805 narychlo povolán od Jihlavy a Třebíče k Brnu a dělostřelecká záloha s ženisty sboru se proto bitvy neúčastnili.[9][10]

Celkem asi 12 300 mužů a 24 děl:[7] 18 praporů pěchoty (10 861 mužů) a 22 děl (229 mužů)[8]

  • velitel: maršál Jean-Baptiste-Jules Bernadotte
    • náčelník štábu: divizní generál Victor-Léopold Berthier
    • velitel dělostřelectva: divizní generál Jean-Baptiste Eblé
    • velitel ženijního vojska: plukovník Joseph-Antoine Morio
  •   1. pěší divize – 9 praporů pěchoty (5075 mužů) a 10 děl (111 mužů),[8] divizní generál Olivier Rivaud de la Raffinière
    • 1. brigáda – brigádní generál Michel Pacthod
      • 8. řadový pěší pluk – 3 prapory (1858 mužů[10]), plukovník Jean-François-Etienne Autié
      • 45. řadový pěší pluk – 3 prapory (1603 mužů[10]), plukovník Jean-Léonard Barrié
    • 2. brigáda – brigádní generál Pierre-Charles Dumoulin
      • 54. řadový pěší pluk – 3 prapory (1614 mužů[10]), plukovník Armand Philippon
    • divizní dělostřelectvo
      • 2. rota 8. pluku pěšího dělostřelectva
      • 2. rota 3. pluku jízdního dělostřelectva
  •   2. pěší divize – 9 praporů pěchoty (5786 mužů) a 12 děl (118 mužů),[8] divizní generál Jean-Baptiste Drouet
    • 1. brigáda – brigádní generál Bernard-George-François Frére
      • 94. řadový pěší pluk – 3 prapory (1814 mužů[10]), plukovník Jean-Nicolas Razout
      • 95. řadový pěší pluk – 3 prapory (1903 mužů[10]), plukovník Marc-Nicolas-Louis Péchaux
    • 2. brigáda – brigádní generál François-Jean Werlé
      • 27. lehký pěší pluk – 3 prapory (2069 mužů[10]), plukovník Jean-Baptiste Charnotet
    • divizní dělostřelectvo
      • 2. rota 8. pluku pěšího dělostřelectva
      • 3. rota 3. pluku jízdního dělostřelectva

3. sbor

editovat

  Třetí sbor (3e Corps) vznikl v srpnu 1805 z pravokřídelního sboru Armády oceánského pobřeží, původně složený z Bissonovy, Friantovy a Gudinovy pěší divize a Vialannesovy lehké jízdní divize. Bissonova pěchota však byla během tažení převelena k Lannesovu 5. sboru (pod Caffarelliho vedením) a ostatní jednotky krátce před bitvou kontrolovaly prostor mezi Vídní a Prešpurkem (Bratislavou). Odtud byly pěší divize 29. listopadu 1805 urychleně povolány k Brnu a Vialannesovu jízdu, ponechanou k ostraze uherských hranic, měla nahradit Bourcierova dragounská divize odvelená od Muratova záložního jezdectva. Friantovi pěšáci a Bourcierovi jezdci i přes velké množství opozdilců stihli přijít na bojiště včas a rozhodujícím způsobem zasáhli do bojů na jižním křídle, zatímco Gudinova pěší divize dorazila až po bitvě.[11][12]

Celkem asi 6300 mužů a 12 děl:[7] 10 praporů pěchoty (asi 3100 mužů, 21 eskadron dragounů (asi 900 mužů) a 9 děl (190 mužů)[13]

  • velitel: maršál Louis-Nicolas Davout (generálplukovník gardových pěších granátníků)
  •   2. pěší divize – 10 praporů pěchoty (asi 3100 mužů),[13] divizní generál Louis Friant
    • 1. brigáda – asi 800 mužů,[12][pozn. 5] brigádní generál George Kister
      • 15. lehký pěší pluk – 2 prapory, velitel neznámý[12][pozn. 6]
      • 33. řadový pěší pluk – 2 prapory, plukovník Jean Saint-Raymond
    • 2. brigáda – brigádní generál Etienne Heudelet de Bière
      • 108. řadový pěší pluk – 2 prapory (asi 800 mužů[12][pozn. 5]), plukovník Joseph Higonet
      • voltižéři 15. lehkého pěšího pluku – 2 roty
    • 3. brigáda – asi 1500 mužů,[12][pozn. 5] brigádní generál Pierre-Charles Lochet
      • 48. řadový pěší pluk – 2 prapory, plukovník Joseph Barbanègre
      • 111. řadový pěší pluk – 2 prapory, plukovník Jacques-François Gay
    • divizní dělostřelectvo
      • 2. rota 7. pluku pěšího dělostřelectva
  •   4. dragounská divize – 21 eskadron dragounů (asi 900 mužů) a 3 děla (60 mužů),[13] divizní generál François-Antoine-Louis Bourcier
    • 1. brigáda – asi 310 mužů,[12][pozn. 7] brigádní generál Jean-Baptiste-Antoine Laplanche
      • 18. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Charles Lefebvre-Desnoëttes
      • 19. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Auguste-Jean-François Caulaincourt
    • 2. brigáda – asi 210 mužů,[12][pozn. 7] brigádní generál Louis-Michel-Antoine Sahuc
      • 15. dragounský pluk – 3 eskadrony, velitel neznámý[pozn. 8]
      • 17. dragounský pluk – 3 eskadrony, velitel neznámý[pozn. 9]
    • 3. brigáda – asi 190 mužů,[12][pozn. 7] brigádní generál Jean-Antoine Verdier[pozn. 10]
      • 25. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Antoine Rigaud
      • 27. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Denis Terreyre
    • 1. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Jean-Toussaint Arighi de Casanova[pozn. 11]
    • divizní dělostřelectvo
      • 3. rota 2. pluku jízdního dělostřelectva

4. sbor

editovat

  Čtvrtý sbor (4e Corps) vznikl jako nejpočetnější z Armády oceánského pobřeží o čtyřech pěších divizích a Margaronově jízdní divizi, Suchetovu pěší divizi však v říjnu 1805 přenechal Lannesovu 5. sboru. Tvořil jádro Velké armády a po příchodu na Moravu až do konce listopadu zabezpečoval její pravé křídlo u Bučovic. Jednotky sboru byly odpočaté, neboť v prostoru bojiště bivakovaly po dobu čtyř nocí před bitvou.[15][16]

Celkem 31 praporů pěchoty (22 736 mužů), 10 eskadron jezdectva (1018 mužů) a 35 děl (598 mužů)[13]

  • velitel: maršál Jean de Dieu Soult (generálplukovník gardových pěších myslivců)
  •   1. pěší divize – 10 praporů pěchoty (7938 mužů) a 8 děl (120 mužů),[13] divizní generál Louis-Vincent-Joseph Saint-Hilaire
    • 1. brigáda – brigádní generál Charles-Antoine-Louis Morand
      • 10. lehký pěší pluk – 2 prapory (1488 mužů[16]), plukovník Pierre-Charles Pouzet
    • 2. brigáda – brigádní generál Paul-Charles-François-Henri Dieudonné Thiébault
      • 14. řadový pěší pluk – 2 prapory (1551 mužů[16]), plukovník Jacques-François-Marc Mazas
      • 36. řadový pěší pluk – 2 prapory (1643 mužů[16]), plukovník Antoine-Charles Houdard de Lamotte
    • 3. brigáda – brigádní generál Louis-Prix Varé[pozn. 13]
      • 43. řadový pěší pluk – 2 prapory (1598 mužů[16]), plukovník Guillaume-Raymond-Amant Vivies[pozn. 14]
      • 55. řadový pěší pluk – 2 prapory (1658 mužů[16]), plukovník François-Roche Ledru des Essarts
    • divizní dělostřelectvo[13]
      • 12. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva
      • 16. roda 5. pluku pěšího dělostřelectva
  •   2. pěší divize – 10 praporů pěchoty (7641 mužů) a 8 děl (117 mužů),[13] divizní generál Dominique-Joseph-René Vandamme
    • 1. brigáda – brigádní generál Joseph-François-Ignace Schiner[pozn. 15]
      • 24. lehký pěší pluk – 2 prapory (1291 mužů[16]), plukovník Charles-Sébastien Marion
    • 2. brigáda – brigádní generál Claude-François Férey
      • 46. řadový pěší pluk – 2 prapory (1350 mužů[16]), plukovník Guillaume-Latrille de Lorencez
      • 57. řadový pěší pluk – 2 prapory (1743 mužů[16]), plukovník Jean-Pierre-Antoine Rey
    • 3. brigáda – brigádní generál Jacques-Lazare Savettier de Candras
      • 4. řadový pěší pluk – 2 prapory (1658 mužů[16]), major Auguste-Julien Bigarré[pozn. 16][16]
      • 28. řadový pěší pluk – 2 prapory (1599 mužů[16]), plukovník Jean-George Edighoffen
    • divizní dělostřelectvo[13]
      • 13. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva
      • 16. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva
  •   3. pěší divize – 11 praporů pěchoty (7157 mužů) a 8 děl (116 mužů),[13] divizní generál Claude-Juste-Alexandre Legrand
  •   Lehká jezdecká divize[7][13] (někdy uváděná jako brigáda[17][23]) – 10 eskadron jezdectva (1018 mužů) a 5 děl (91 mužů),[13] brigádní generál Pierre Margaron[pozn. 20]
    • 8. husarský pluk – 3 eskadrony (359 mužů[16]), plukovník Jean-Baptiste Franceschi-Delonne
    • 11. pluk jízdních myslivců – 4 eskadrony,[pozn. 21] plukovník Bertrand Bessières
    • 26. pluk jízdních myslivců – 3 eskadrony,[pozn. 21] plukovník Elexandre-Elisabeth-Michel Digeon
    • 4. rota 5. pluku jízdního dělostřelectva
  • dělostřelecká záloha sboru, 6 děl a 154 mužů[13]
    • 17. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva
    • 18. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva
  • ženisté sboru[13]
    • 1. rota 5. sapérského praporu
    • 2. rota 5. sapérského praporu

5. sbor

editovat

  Pátý sbor (5e Corps) vznikl v srpnu 1805 z předvoje Armády oceánského pobřeží a zahrnoval Gazanovu pěší divizi, Oudinotovu granátnickou divizi a Treillardovu lehkou jezdeckou divizi/brigádu. Ke Slavkovu však došel v úplně jiném složení. V říjnu mu Soultův 4. sbor předal Suchetovu divizi, v listopadu byla Gazanova divize převelena k nově vznikajícímu Mortierovu 8. sboru a nahradila ji Caffarelliho divize od Davoutova 3. sboru. Před bitvou byli Oudinotovi granátníci převedeni do zálohy a Treillardovi jezdci podřízeni Muratovu sboru.[24][25][pozn. 22]

Celkem 20 praporů pěchoty (12 818 mužů), a 14 děl (188 mužů)[26]

  • velitel: maršál Jean Lannes
    • náčelník štábu: brigádní generál Jean-Dominique Compans
    • velitel dělostřelectva: brigádní generál Louis-François Foucher
    • velitel ženijního vojska: plukovník François Kirgener
  •   1. pěší divize – 10 praporů pěchoty (6201 mužů) a 6 děl (77 mužů),[26] divizní generál Marie-François-Auguste Caffarelli du Falga
    • 1. brigáda – brigádní generál Jean-Louis Debilly
      • 51. řadový pěší pluk – 2 prapory (1214 mužů[25]), plukovník Joseph-Alphonse-Hyacinthe-Alexandre Bonnet d'Honnières[24][25][27]
      • 61. řadový pěší pluk – 2 prapory (1175 mužů[25]), plukovník Jean Nicolas
    • 2. brigáda – brigádní generál Joseph-Laurent Demont
      • 17. řadový pěší pluk – 2 prapory (1561 mužů[25]), plukovník Nicolas-François Conroux
      • 30. řadový pěší pluk – 2 prapory (1011 mužů[25]), plukovník François Valterre
    • 3. brigáda – brigádní generál George-Henri Eppler
      • 13. lehký pěší pluk – 2 prapory (1240 mužů[25]), plukovník Pierre Castex
    • divizní dělostřelectvo[26]
      • 1. rota 7. pluku pěšího dělostřelectva
  •   2. pěší divize – 10 praporů pěchoty (6617 mužů) a 8 děl (111 mužů),[26] divizní generál Louis-Gabriel Suchet
    • 1. brigáda – brigádní generál Nicolas-Léonard Beker
      • 34. řadový pěší pluk – 2 prapory (1615 mužů[25]), plukovník Pierre Dumoustier
      • 40. řadový pěší pluk – 2 prapory (1149 mužů[25]), plukovník François-Marie-Guillaume Legendre d'Harvesse
    • 2. brigáda – brigádní generál Jean-Marie-Melon-Roger Valhubert
      • 64. řadový pěší pluk – 2 prapor (1052 mužů[25]), velitel neznámý
      • 88. řadový pěší pluk – 2 prapory (1428 mužů[25]), plukovník Philibert-Jean-Baptiste-François Curial
    • 3. brigáda – brigádní generál Michel Claparède
      • 17. lehký pěší pluk – 2 prapory (1373 mužů[25]), plukovník Dominique-Honoré-Antoine-Marie Vedel
    • divizní dělostřelectvo[26][pozn. 23]
      • 15. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva
      • 16. rota 5. pluku pěšího dělostřelectva
  • ženisté sboru[26]
    • 2. rota 2. sapérského praporu
    • 5. rota 2. sapérského praporu
    • 5. minérská rota

Jezdecká záloha

editovat

  Jezdecká záloha[7] nebo též (Muratův[7]/záložní[28]) jezdecký sbor[29] vznik v srpnu 1805 ze zálohy Armády oceánského pobřeží a jeho velitel princ Murat byl současně zástupcem velitele Velké armády. Po kapitulaci rakouské armády u Ulmu postupoval jako předvoj v patách ustupující ruské armády a jeho jednotky se zúčastnily bojů u Amstettenu i u Hollabrunu. Po příchodu na Moravu nejvíce postoupily k Olomouci, sledovaly protivnické akce a svedly boj u Vyškova. Některé původní části sboru byly v průběhu tažení ponechány k ostraze dobytých území a zásobovacích cest. Před bitvou byla Bourcierova dragounská divize přenechána Davoutovu 3. sboru a nahradily ji jednotky lehkého jezdectva od Bernadottova 1. sboru a Lannesova 5. sboru.[29][28]

Celkem 75 eskadron jezdectva (6500 mužů) a 15 děl (cca 200 mužů)[30]

  • velitel: maršál Joachim Murat
    • náčelník štábu: brigádní generál Auguste-Daniel Belliard
    • velitel dělostřelectva: brigádní generál Antoine-Alexandre Hanicque
    • velitel ženijního vojska: plukovník Hayelle
  •   1. těžká jezdecká divize – 18 eskadron jezdectva (1480 mužů) a 3 děla (44 mužů),[30] divizní generál Étienne-Marie-Antoine Champion de Nansouty
    • 1. brigáda – 286 mužů,[28] brigádní generál Joseph Piston
      • 1. karabinický pluk – 3 eskadrony, velitel neznámý[pozn. 24]
      • 2. karabinický pluk – 3 eskadrony, plukovník Pierre-Nicolas Morin
    • 2. brigáda – 584 mužů,[28] brigádní generál Armand-Lebrun La Houssaye
      • 2. kyrysnický pluk – 3 eskadrony, plukovník Jean-Frédéric Yvendorff
      • 9. kyrysnický pluk – 3 eskadrony, plukovník Jean-Pierre Doumerc
    • 3. brigáda – 610 mužů,[28] brigádní generál Antoine-Louis Saint-Germain
      • 3. kyrysnický pluk – 3 eskadrony, plukovník Claude-Antoine-Hippolyte Préval
      • 12. kyrysnický pluk – 3 eskadrony, plukovník Jacques-Renard Belfort
    • divizní dělostřelectvo[30]
      • 4. rota 3. pluku jízdního dělostřelectva
  •   2. těžká jezdecká divize – 12 eskadron jezdectva (1314 mužů) a 3 děla (počet mužů neznám),[30] divizní generál Jean-Joseph-Ange d'Hautpoul-Salette
    • 1. brigáda – 753 mužů,[28] plukovník Jean-Baptiste Noirot (velitel 5. kyrysnického pluku)
      • 1. kyrysnický pluk – 3 eskadrony, plukovník Marie-Adrien-François Guiton
      • 5. kyrysnický pluk – 3 eskadrony, plukovník Jean-Baptiste Noirot
    • 2. brigáda – 561 mužů,[28] brigádní generál Raymond-Gaspard Bonardy Saint-Sulpice
      • 10. kyrysnický pluk – 3 eskadrony, plukovník Pierre-François Lataye
      • 11. kyrysnický pluk – 3 eskadrony, plukovník Albert-Louis-Emanuel Fouler
    • divizní dělostřelectvo[30]
      • 4. rota 3. pluku jízdního dělostřelectva
  •   2. dragounská divize – 24 eskadron jezdectva (1738 mužů) a 3 děla (41 mužů),[30] divizní generál Frédéric-Henri Walther
    • 1. brigáda – 322 mužů,[28] brigádní generál Horace-François-Bastien Sébastiani de la Porta
      • 3. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Edmé-Nicolas Fiteau
      • 6. dragounský pluk – 3 eskadrony, velitel neznámý[pozn. 25][28]
    • 2. brigáda – 403 mužů,[28] brigádní generál Dominique-Mansuy Roget
      • 10. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Jacques-Marie Cavaignac
      • 11. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Jean-Louis-André Bourbier
    • 3. brigáda – 403 mužů,[28] brigádní generál André-Joseph Boussart
      • 13. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Armand-Louis Debroc[pozn. 26]
      • 22. dragounský pluk – 3 eskadrony, plukovník Jean-Augustine Carrié de Boissy
    • divizní dělostřelectvo[30]
      • 2. rota 2. pluku jízdního dělostřelectva
  •   Lehká jezdecká divize – 12 eskadron jezdectva (1267 mužů) a 6 děl (79 mužů),[30] divizní generál François-Étienne Kellermann[pozn. 27]
    • 1. brigáda – 670 mužů,[28] brigádní generál Frédéric-Christoph-Henri-Pierre-Claude de Marisy[pozn. 28]
      • 2. husarský pluk – 3 eskadrony, plukovník Jean-François-Therèse Barbier
      • 5. husarský pluk – 3 eskadrony, plukovník François-Xavier-Nicolas Schwartz
    • 2. brigáda – 597 mužů,[28] brigádní generál Joseph-Denis Picard
      • 4. husarský pluk – 3 eskadrony, plukovník André Burthe
      • 5. pluk jízdních myslivců – 3 eskadrony, plukovník Claude-Louis-Constant-Esprit-Juvénal Corbineau
    • divizní dělostřelectvo[30]
      • 1. rota 3. pluku jízdního dělostřelectva
  •   Lehká jezdecká divize (někdy uváděná jako brigáda[7][33]) – 9 eskadron jezdectva (více než 494 mužů),[30] brigádní generál Anne-François-Charles Treillard (velitel 1. brigády)[pozn. 29]
  •   Lehká jezdecká brigáda – 6 eskadron jezdectva (610 mužů),[28] brigádní generál Edouard-Jean-Baptiste Milhaud[pozn. 33]
    • 16. pluk jízdních myslivců – 3 eskadrony, plukovník Antoine-Jean-Auguste-Henri Durosnel
    • 22. pluk jízdních myslivců – 3 eskadrony, plukovník Marie-Victor-Nicolas de Fay, markýz de Latour-Maubourg
  • ženisté sboru[30]
    • 7. rota 2. sapérského praporu

Záloha

editovat

Záloha k přímé dispozici císaři Napoleonovi:

Císařská garda

editovat

  Císařská garda (Garde Impériale) byla určena k Napoleonově osobní ochraně a jako elitní záložní sbor armády.[37]

Celkem asi 5500 mužů a 24 děl:[7] 6 praporů pěchoty (3885 mužů), 8 eskadron a 1 rota jezdectva (1159 mužů), 2 eskadrony elitního četnictva (cca 200 mužů), 24 děl (660 mužů)[8]

  • velitel: maršál Jean-Baptiste Bessières (generálplukovník gardového jezdectva)
    • náčelník štábu: brigádní generál François-Xavier Roussel
    • velitel dělostřelectva: plukovník Joseph-Christophe Couin
  • gardová pěchota[8][38]
    • pluk pěších granátníků (Régiment de Grenadiers à pied de la Garde Impériale) – 2 prapory[6] (1519 mužů[38]), velící plukovník (colonel commandant) brigádní generál Pierre-Augustin Hulin (nepřítomen, velel plukovník-major [colonel-major] Jean-Marie Dorsenne[6][39][40])
    • pluk pěších myslivců (Régiment de Chasseurs à pied de la Garde Impériale) – 2 prapory[6] (1613 mužů[38]), velící plukovník brigádní generál Jérôme Soulès (major [major] Jean-Louis Gros[6][41])
    • pluk pěchoty Královské (italské) gardy – 2 prapory[6] (753 mužů[38]), velící plukovník Teodoro Lecchi
    • prapor námořníků – 1 prapor, kapitán François-Henri-Eugène Daugier[6][7][42][pozn. 34]
  • gardové jezdectvo[8][38]
    • pluk jízdních granátníků (Régiment de Grenadiers à cheval de la Garde Impériale) – 4 eskadrony[6] (706 mužů[38]), velící plukovník brigádní generál Michel Ordener (plukovník Louis Lepic[6][43][44])
    • pluk jízdních myslivců (Régiment de Chasseurs à cheval de la Garde Impériale) – 4 eskadrony[6] (453 mužů včetně roty mameluků[38]), zastupující velící plukovník (colonel commandant en second) François-Louis de Morland (plukovník Nicolas Dahlmann[6][45])[pozn. 35]
    • rota mameluků (přičleněná k pluku jízdních myslivců) – 1 rota, chef d'escadrons Antoine Charles Bernard Delaître[6][7][46]
    • elitní legie četnictva (Légion d'Elite de Gendarmerie) – 2 eskadrony (asi 200 mužů[38]), zastupující velící plukovník Jean-Baptiste Jacquin[pozn. 36]
  • gardové dělostřelectvo a dělostřelecký trén – 3 eskadrony/roty[6] (asi 660 mužů[38]), velící plukovník Joseph-Christophe Couin[8][38]
    • 2 eskadrony lehkého (jízdního) dělostřelectva
    • 1 rota dělostřelectva italské Královské gardy
    • 4 roty dělostřeleckého trénu

Granátnická divize

editovat

  Záložní granátnická divize (division de grandiers de la réserve[47]), též divize spojených granátníků (grenadiers réunis[7]) nebo jen Oudinotova granátnická divize[48], původně náležela k Lannesovu 5. sboru.[7] Rozkazem z 22. listopadu 1803 byly vytvořeny elitní prapory z 12 pluků řadové a lehké pěchoty, do nichž byli vybíráni nejstatečnější a nejzkušenější vojáci pluku, na podzim 1804 z nich byla sestavena divize, od března 1805 vedená generálem Oudinotem.[47][49][50]

Celkem asi 5000–5500 mužů a 10 děl:[7] 10 praporů pěchoty (4655 mužů), 8 děl (132 mužů)[8]

3. dragounská divize

editovat

  Původně náležela k Muratově jezdecké záloze.[7]

Celkem asi 1300 mužů a 3 děla:[7] 15 eskadron jezdectva (1373 mužů) a 3 děla (42 mužů)[8]

Spojenecká armáda

editovat

  Spojené síly Ruského impéria romanovského cara Alexandra I. a Rakouského císařství habsburského panovníka Františka I., resp. dožívající Svaté říše římské národa německého (Františka II.), spočívaly v bitvě u Slavkova převážně na ruských bedrech. Jádro sestavy tvořila tzv. Podolská armáda (Подольская армия) generála Michaila Kutuzova, kterou car vyslal na podporu Dunajské armády (Donau-Armee) rakouského generála Karla Macka do Bavor, odkud po ulmské kapitulaci ustupovala před Napoleonem až na Moravu. Tam se k ní připojila Volyňská armáda (Волынская армия) ruského generála Friedricha Buxhöwdena a spolu s panovníkem i jeho imperiální garda. Tyto ruské síly doplňovaly za rakouskou stranu jen zbytky Dunajské armády uniknuvší před kapitulací, doplněné Záložním sborem (Reserve-Corps) pod velením Jana Liechtensteina.[67]

Vrchním velitelem spojených sil byl ustanoven ruský generál Kutuzov a náčelníkem generálního štábu, který sestavil bojový plán, rakouský generálmajor Franz Weyrother. Společným velitelem prvních tří kolon, složených výhradně z ruských jednotek, byl generál Buxhöwden.[68][69]

Celkem 96 praporů pěchoty, 92 eskadron a 27 sotní jezdectva.[70] Údaje o početních stavech spojeneckých vojsk se rozcházejí ve větší míře nežli francouzská čísla, nejvíce se pohybují mezi 80 000 a 90 000 muži.[71] Robert Goetz to zužuje na interval 80 000 až 82 500 mužů.[3][pozn. 41]

Hlavní stan

editovat

Spojenecký předvoj

editovat

  Předvoj spojenecké armády,[73] někdy nazývaný Bagrationův sbor,[74] Bagrationův předvoj (Авангард Багратиона)[75] či prostě avantgarda,[76] byl ustaven improvizovaně 25. listopadu 1805 jako součást sloučené spojenecké armády. Zprvu byl umístěn u Brodku a 28. listopadu zahájil postup po císařské silnici na Brno, přičemž vyhnal předsunuté francouzské jednotky z Vyškova. V bitvě pak představoval pravé (severní) křídlo spojenecké sestavy a jeho úkolem bylo dobýt kopec Santon u Tvarožné, z nějž by mohl krýt dělostřelectvem postavení jezdectva.[73][75][pozn. 43]

Celkem 15 praporů pěchoty, 33 eskadron jezdectva, 15 kozáckých sotní, 7 rot dělostřelectva.[73][pozn. 44]

  • velitel: generálporučík kníže Pjotr Ivanovič Bagration
    • velitelé pěchoty:[74] generálmajoři Markov, Ulanius, Kamenskij-2, Engelhardt, generál-adjutant kníže Dolgorukov
    • velitelé jezdectva:[74] generálmajoři Wittgenstein, Czaplic, Voropajskij
  • 5. myslivecký pluk – 3 prapory, šéf pluku: plukovník Fedor Grigorijevič Gogel, plukovník: podplukovník Fedor Ivanovič Pantenius
  • 6. myslivecký pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Karl Karlovič Ulanius, plukovník: plukovník Ivan Petrovič Bělokopytov
  • Archangelgorodský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Nikolaj Michajlovič Kamenskij-2[pozn. 45], plukovník: plukovník Michail Ivanovič Berlizejev
  • Staroingermanlandský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Grigorij Grigorijevič Engelhardt-1, plukovník: neustaven
  • Pskovský muškterýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generál pěchoty Michail Ilarionovič Goleniščev-Kutuzov, plukovník: generálmajor Jevgenij Ivanovič Markov-1
  • kyrysnický pluk Jejího Veličenstva carevny[pozn. 46] – 5 eskadron, šéf pluku: generálmajor Dmitrij Maximovič Jesipov-1 (odeslán s trénem do Ruska), plukovník: plukovník hrabě Jakov Osipovič Vitt[pozn. 47]
  • Tverský dragounský pluk – 5 eskadron, šéf pluku: generálmajor Pius Savelijevič Voropajskij, plukovník: neustaven
  • Petrohradský dragounský pluk[pozn. 48] – 3 eskadron, šéf pluku: generálporučík Vasilij Fedotovič Šepelev, plukovník: neustaven
  • Pavlogradský husarský pluk – 10 eskadron, šéf pluku: generálporučík Karl Fedorovič Bour, plukovník: plukovník Semen Davydovič Pančulidzev-2[pozn. 49]
  • Mariupolský husarský pluk – 10 eskadron, šéf pluku: generálmajor Petr Christoforovič Wittgenstein, plukovník: plukovník Alexej Andrejevič Laskin
  • kozácký pluk Kiselevův – 5 sotní, plukovník: Kiselev[74][pozn. 50]
  • kozácký pluk Sysojevův-1 – 5 sotní, plukovník: Sysojev-1[73][pozn. 51]
  • kozácký pluk Malachovův – 5 sotní, plukovník: Malachov
  • kozácký pluk Chanženkovův-1 – 5 sotní, plukovník: Chanženkov-1[73][pozn. 52]
  • dělostřelectvo[73]
    • 1 a půl lehké dělostřelecké roty (18 děl)
    • 2 baterijní dělostřelecké roty (24 děl)
    • 3 jezdecké dělostřelecké roty (36 děl)

Předvoj 1. kolony

editovat

  Předvoj 1. kolony, někdy nazývaný Kienmayerův předvoj (Kienmayer-Avantgarde)[77] či Kienmayerův sbor[68], vznikl improvizovaně 25. listopadu 1805 jako součást spojené rusko-rakouské armády. V bitvě měl za úkol dobýt vesnici Telnice na jižním okraji fronty podél Zlatého potoka, otevřít tak cestu k postupu 1. kolony do týlu nepřítele a krýt její levé křídlo.[77][pozn. 53]

Celkem cca 6800 mužů a 12 děl:[68] 5 paporů pěchoty, 21 eskadron a 10 sotní jezdectva, 2 dělostřelecké roty a 1 ženijní rota.[77]

1. kolona

editovat

  První kolona (Kolonne Nr. 1, Первая колонна), tvořená výhradně ruskými jednotkami, vznikla při reorganizaci spojenecké armády u Olomouce 25. listopadu 1805. Jejím úkolem v bitvě bylo vyrazit od Újezda, prolomit nepřátelskou linii u Telnice, krýt přechod Zlatého potoka, srovnat se s čelem druhé kolony a poté prudce zaútočit na nepřátelské pravé křídlo.[89][90]

Celkem 22 praporů pěchoty, 2,5 sotně kozáků, 6 dělostřeleckých rot a 1 ženijní rota,[90] souhrnně asi 14 200 mužů a 64 děl.[89]

  • velitel: generálporučík Dmitrij Sergejevič Dochturov (šéf Moskevského pluku)
  • 1. brigáda – generálmajor Fedor Fedorovič Lewis[pozn. 61] (šéf Jaroslavského pluku)
    • 7. myslivecký pluk – 1 prapor, velitel: pravděpodobně plukovník Pavel Petrovič Tolbuchin[90]
    • Novoingermanalndský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálporučík Ivan Karlovič Rozen-1, plukovník: neustaven
    • Jaroslavský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Fedor Fedorovič Lewis, plukovník: podplukovník Osip Karlovič Sokolovskij
  • 2. brigáda[pozn. 62] – generálmajoři Nikolaj Jurijevič Urusov-1 (šéf Vjatského pluku) a Nikolaj Ivanovič Liděrs[pozn. 63] (šéf Brjanského pluku)
    • Kyjevský granátnický pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálporučík Karl Friedrich princ Sachsen-Weimar (tažení se neúčastnil), plukovník: generálmajor Ivan Nikitič Inzov
    • Vladimirský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Sergej Kornelovič Ševljakov, plukovník: Timofej Ivanovič Zbijevskij[pozn. 64]
    • Bjanský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Nikolaj Ivanovič Liděrs, plukovník: podplukovník Nikolaj Kirilovič Rubanov-1
    • Vjatský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor kníže Nikolaj Jurijevič Urusov-1, plukovník: plukovník Bibikov
    • Moskevský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálporučík Dmitrij Sergejevič Dochturov (velitel 1. kolony), plukovník: neustaven
  • kozácký pluk Děnisovův – 2,5 sotně,[pozn. 65] plukovník: Děnisov
  • dělostřelectvo[90]
    • 3 a čtvrt lehké dělostřelecké roty (38 děl)
    • 2 baterijní dělostřelecké roty (24 děl)
  • ženisté[90]
    • 2. rota 2. praporu 2. pionýrského pluku – velitel: Kucevič

2. kolona

editovat

  Druhá kolona (Kolonne Nr. 2, Вторая колонна), tvořená výhradně ruskými jednotkami, vznikla při reorganizaci spojenecké armády 25. listopadu 1805. Zprvu byla umístěna u Olšan a 28. listopadu zahájila postup podél císařské silnice na Brno. Ve slavkovské bitvě bylo jejím úkolem dle dispozice zdolání údolí mezi vesnicemi Sokolnice a Telnice a další postup v linii s čely první a třetí kolony.[91][90]

Celkem 17 praporů pěchoty, 2 eskadrony jezdectva, 1 sotňa kozáků, 1 ženijní rota a dělostřelectvo,[90] souhrnně asi 12 000 mužů a 30 děl.[91]

  • velitel: generálporučík hrabě Louis-Alexandre Andrault de Langeron[pozn. 66]
  • 1. brigáda – generálmajor Zachar Dmitrijevič Olsufjev-3 (šéf Vyborgského pluku)
    • 8. myslivecký pluk – 2 prapory, velitel: pravděpodobně podplukovník Dmitrij Konstantinovič Kolomara
    • Kurský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálporučík Ignacy Przybyszewski (velitel 3. kolony), plukovník: plukovník Vasilij Ivanovič Manjukin
    • Permský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Georgij Fridrichovič Wimpfen, plukovník: neustaven
    • Vyborgský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: Zachar Dmitrijevič Olsufjev-3, plukovník: podplukovník Egon Maximovič Pillar
  • 2. brigáda – generálmajor Sergej Michajlovič Kamenskij-1 (šéf Fanagorijského pluku)
    • Fanagorijský granátnický pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Sergej Michajlovič Kamenskij-1, plukovník: Ivan Lavrentijevič Perepenin
    • Rjazaňský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Ivan Stěpanovič Alexejev, plukovník: podplukovník hrabě Alexandr Ivanovič Benzel
  • Petrohradský dragounský pluk – 2 eskadrony
  • kozácký pluk Isajevův – 1 sotňa, plukovník: Isajev
  • dělostřelectvo[90]
    • 2 a půl lehké dělostřelecké roty (30 děl)
    • 1 baterijní dělostřelecká rota (12 děl)
  • ženisté[90]
    • 1. rota 2. praporu 2. pionýrského pluku – velitel: Berch

3. kolona

editovat

  Třetí kolona (Kolonne Nr. 3, Третья колонна), tvořená výhradně ruskými jednotkami, vznikla při reorganizaci spojenecké armády u Olomouce 25. listopadu 1805. Jejím úkolem v bitvě byl postup z Prateckého návrší k sokolnickému zámku, prolomení nepřátelské linie a následný postup vpravo do týlu francouzských vojsk v prostoru mezi kobylnickými rybníky.[92][93]

Celkem 18 praporů pěchoty, 1 ženijní rota a dělostřelectvo,[93] souhrnně necelých 10 000 mužů a 30 děl.[92][pozn. 67]

  • velitel: generálporučík Ignacy Przybyszewski[pozn. 68] (šéf Kurského pluku)
    • velitelé pěchoty:[94] generálporučík Wimpfen, generálmajoři Müller, Selechov, Strik
  • 7. myslivecký pluk – 2 prapory, velitel: pravděpodobně generálmajor Ivan Ivanovič Miller-3[93][pozn. 69] (šéf pluku)
  • 8. myslivecký pluk – 2 prapory, velitel: neupřesněn[93][pozn. 70]
  • Haličský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Ivan Antonovič Lošakov, plukovník: plukovník Jakov Andrejevič Vojejkov-1
  • Butyrský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Fedor Borisovič Štrik,[pozn. 71] plukovník: podplukovník Michail Lvovič Treskin
  • Podolský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Michail Ivanovič Levickij, plukovník: podplukovník Nečajev
  • Narvský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálporučík Josif Vasilijevič Rothof, plukovník: neustaven
  • Azovský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Alexej Abramovič Selechov, plukovník: podplukovník Otto Vladimirovič Stackelberk
  • dělostřelectvo[93]
    • 2 a půl lehké dělostřelecké roty (30 děl)
  • ženisté[93]
    • 3. rota 1. praporu 1. pionýrského pluku – velitel: Vyrusov

4. kolona

editovat

  Čtvrtá kolona (Kolonne Nr. 4, Четвертая колонна), smíšená rusko-rakouská,[95] vznikla při reorganizaci spojenecké armády u Olomouce 25. listopadu 1805. Jejím velitelem byl sice určen rakouský polní zbrojmistr hrabě Jan Kolowrat, jenže ruské jednotky se odmítaly podřídit rakouskému velení, takže byl do jejich čela postaven generálporučík Michail Miloradovič, což ovšem narušovalo jak důvěru mezi spojenci, tak i koordinaci jejich činnosti. Úkolem kolony v bitvě bylo sestoupit z Prateckého návrší do údolí Zlatého potoka, projít Kobylnicemi, srovnat se do linie s prvními třemi kolonami a obsadit Šlapanice.[96][93]

Celkem 27 praporů pěchoty, 2 eskadrony jezdectva, 6 dělostřeleckých rot, 2 ženijní roty, souhrnně asi 16 200 mužů a 76 děl.[96] Z toho ruské síly: celkem 12 praporů pěchoty a dělostřelectvo.[93]

  • velitel rakouské části: polní zbrojmistr Jan Karel Kolowrat-Krakovský
  • velitel ruské části: generálporučík Michail Andrejevič Miloradovič (šéf Apšeronského pluku)
  • smíšená brigáda (předvoj kolony) – podplukovník Fedor Fedorovič Monachtin (plukovník Novgorodského pluku),[93][97] případně generálmajor Jan Josef Vodňanský z Wildenfeldu[98][99][pozn. 72]
    • Novgorodský mušketýrský pluk – 2 prapory, velitel obou praporů: podplukovník Fedor Fedorovič Monachtin[93]
    • Apšeronský mušketrýský pluk – 1 prapor, velitel praporu: nezjištěn[93]
    • dragounský pluk č. 1 arcivévody Jana (Erzherzog Johann) – 2 eskadrony, majitel: arcivévoda Jan Křtitel, velitel: Ludvík svobodný pán Hentzy[83]
  • ruská pěší brigáda – pravděpodobně generálmajor Grigorij Maximovič Berg (plukovník Maloruského pluku),[93] případně též generálmajor Sergej Jakovlevič Repninskij (šéf Novgorodského pluku)[pozn. 73]
    • Maloruský granátnický pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Karl Ludwig Friedrich Bádenský (tažení se neúčastnil), plukovník: generálmajor Grigorij Maximovič Berg[93]
    • Smolenský mušketýrský pluk – 3 prapory, šéf pluku: generálmajor Petr Michajlovič Kljubakin, plukovník: plukovník baron Leontij Christoforovič Osten-Sacken[93]
    • Novgorodský muškterýrský pluk – 1 prapor, šéf pluku: generálmajor Sergej Jakovlevič Repninskij, plukovník: podplukovník Fedor Fedorovič Monachtin[93]
    • Apšeronský mušketýrský pluk – 2 prapory, šéf pluku: generálporučík Michail Andrejevič Miloradovič, plukovník: neustaven[93]
  • rakouská pěší brigáda – generálmajor Heinrich hrabě von Rottermund[83][100][101]
  • rakouská pěší brigáda – generálmajor František Jirčík[83]
    • řadový pěší pluk č. 1 císaře Františka (Kaiser) – 1 prapor (6. fyzilírský[97]), majitel: římský/rakouský císař František II./I., druhý majitel: Thomas svobodný pán Brady, velitel: plukovník Nikolaus von Kayser, velitel v bitvě: major baron Lesch[97]
    • řadový pěší pluk č. 9 Czartoryski – 1 prapor (2. fyzilírský[97]), majitel: Adam kníže Czartoryski, velitel: plukovník Franz von Wouvermans, velitel v bitvě: setník Delbecutto Orlandini[97]
    • řadový pěší pluk č. 29 Lindenau – 1 prapor (6. fyzilírský[97]), majitel: Karl von Lindenau, velitel: plukovník Anton von Hammer, velitel v bitvě: podplukovník Lorenz von Seauveaud[97]
    • řadový pěší pluk č. 38 Württemberg – 1 prapor (3. fyzilírský[97]), majitel: Ferdinand vévoda württemberský, velitel: plukovník Ferdinand von Reinhardt
    • řadový pěší pluk č. 40 Mitrowski – 1 prapor, majitel: Josef hrabě Mitrovský, velitel: Ignác svobodný pán Buol von Beerenberg[pozn. 76]
    • řadový pěší pluk č. 49 Kerpen – 1 prapor (6. fyzilírský[97]), majitel: Wilhelm svobodný pán Kerpen, velitel: plukovník Josef von Mayer, velitel v bitvě: major Mahlern[97]
    • řadový pěší pluk č. 55 Reuss-Greitz – 1 prapor (6. fyzilírský[97]), majitel: Jindřich XIII. kníže Reuss-Greitz, velitel: plukovník Franz von Koller[83][102]
    • řadový pěší pluk č. 58 Beaulieu – 1 prapor (3. fyzilírský[97]), majitel: Peter von Beaulieu, velitel: plukovník Andreas Lind
    • myslivci vídeňského dobrovolnického praporu – 2 roty, majitel: neustaven, velitel: neznámý[83]
  • dělostřelectvo[93][103][pozn. 77]
    • 2 lehké dělostřelecké roty (24 děl)
    • 1 baterijní dělostřelecká rota (12 děl)
    • další asi 3 roty
  • ženisté[pozn. 78]
    • 2 roty pionýrů[95]
    • 3 roty pionýrů-ženistů se dvěma mostními soupravami[84]

5. kolona

editovat

  Pátá kolona (Kolonne Nr. 5, Пятая колонна), výhradně jezdecká smíšená rusko-rakouská,[104] vznikla při reorganizaci spojenecké armády u Olomouce 25. listopadu 1805. Jejím velitelem byl sice určen rakouský generál jezdectva Jan I. kníže liechtensteinský, jenže ruské jednotky se odmítaly podřídit rakouskému velení, a tak byla kolona fakticky rozdělena na rakouskou a ruskou část: Hoheloheho a Uvarovovu. Úkolem kolony v bitvě bylo krytí prostoru mezi Blažovicemi a Holubicemi a případná podpora Bagrationova útoku na Jiříkovice. Reálně se však vojska při svém přesunu na určené pozice zdržela, když se proplétala mezi pěchotou, a zároveň se rozpadla na menší části provádějící vlastní bojové akce.[105][106]

Celkem 48 eskadron jezdectva, 10 sotní kozáků[pozn. 79] a 3 dělostřelecké roty, souhrnně asi 7000 mužů a 24 děl.[105] Z toho ruské síly: celkem 30 eskadron jezdectva, 11,5 sotně kozáků a dělostřelectvo.[106]

Záloha

editovat

Ruská carská garda

editovat

  Imperátorská garda (Императорская Гвардия) byla ustavena v září 1700, za vlády Alexandrova předchůdce Pavla I. došlo k jejímu výraznému posílení a k postupnému členění jejího velení na pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo. Během válečného tažení roku 1805 garda postupovala spolu s granátnickým plukem osobní stráže od 22. srpna ze Sankt-Petěrburgu k Brestu a dále přes území Rakouského císařství do Olomouce, kam dorazila 24. listopadu. V bitvě u Slavkova měla působit jako záloha.[110]

Celkem 10 parporů pěchoty, 17 eskadron jezdectva a 4 roty dělostřelectva,[111] souhrnně asi 11 200 mužů a 40 děl.[110]

  • velitel: velkokníže Konstantin Pavlovič Romanov, následník trůnu
    • velitelé pěchoty:[112] generálmajoři Maljutin, Depreradovič-1 a Lobanov
    • velitelé jezdectva:[112] generálporučík Kologrivov, generálmajoři Depreradovič-2 a Jankovič
  • gardová pěchota[pozn. 83] – generálporučík Petr Fedorovič Maljutin (plukovník Izmajlovského pluku)
    • Preobraženský gardový pěší pluk – 2 prapory, plukovník: generálporučík hrabě Petr Alexandrovič Tolstoj (nebyl přítomen u pluku), velící důstojník: plukovník Michail Timofejevič Kozlovskij-1
    • Semjonovský gardový pěší pluk[pozn. 84] – 2 prapory, plukovník: generálmajor Leontij Ivanovič Depreradovič-1 (velel brigádě gardové pěchoty), velící důstojník: plukovník Ivan Andrejevič Veljaminov
    • Izmajlovský gardový pěší pluk – 2 prapory, plukovník: generálporučík Petr Fedorovič Maljutin, velící důstojník: Matvěj Jefgrafovič Chrapovickij
    • gardový myslivecký prapor – 1 prapor, šéf pluku: generálporučík kníže Petr Ivanovič Bagration (velel armádnímu předvoji), velící důstojník: plukovník hrabě Emanuel Francevič de Saint Priest
    • granátnický pluk osobní stráže[pozn. 85] – 3 prapory, šéf pluku: Jeho Imperátorské Veličenstvo (J. I. V.) Alexandr I., plukovník: generálmajor Vasilij Michajlovič Lobanov
  • gardové jezdectvo – generálmajor Andrej Semenovič Kologrivov (plukovník gardového husarského pluku)
    • kavalergardský pluk – 5 eskadron, plukovník: generálmajor Nikolaj Ivanovič Dereradovič-2
    • tělesný gardový jezdecký pluk (garde du corps) – 5 eskadron, plukovník: generálmajor Ivan Fedorovič Jankovič de Mirijevo[pozn. 86]
    • gardový husarský pluk – 5 eskadron, plukovník: generálmajor Andrej Semenovič Kologrivov, velící důstojník: plukovník Ilja Michajlovič Duka
    • gardový kozácký pluk – 2 eskadrony, velící důstojník: plukovník Petr Avramovič Černozubov-5[111][pozn. 87]
  • gardové dělostřelectvo
    • gardový dělostřelecký prapor[111]
      • 1 baterijní dělostřelecká rota (10 děl)
      • 2 lehké dělostřelecké roty (20 děl)
      • 1 jezdecká dělostřelecká rota (10 děl)
  • gardoví ženisté[112][pozn. 88]
    • 1 rota pionýrů

Poznámky

editovat
  1. ↑ Robert Goetz reflektuje Bowdenovy odhady i údaje od Rüstowa, které jsou podobné, a blíží se i Colinovu číslu 73 100 mužů. Rovněž další blíže nevysvětlené údaje se pohybují kolem 75 000 mužů.
  2. ↑ Jiří Kovařík uvádí dále ještě brigádního generála Rappa.[6]
  3. ↑ Uváděn též jako Pernety.
  4. ↑ Uváděn jako Daultanne.
  5. ↑ a b c Stav uváděný k začátku bojů. V průběhu bitvy pravděpodobně docházely postupně opožděné oddíly, skupinky i jednotlivci, popoháněné četnickými a jezdeckými hlídkami.
  6. ↑ Voltižérské roty pluku byly přiděleny 2. brigádě, zatímco 3 karabinické a 3 vybrané myslivecké roty (včetně rot doplňovacího praporu) tvořily 2. prapor 5. granátnického pluku Oudinotovy granátnické divize.
  7. ↑ a b c Nízké početní stavy vysvětluje Jakub Samek nedostatkem koní, ztrátami způsobenými nepřítelem, nemocnými a opozdilci. Podobně jako v případě pěchoty 3. sboru je možné, že stavy doplňovaly v průběhu bitvy přicházející opožděné oddíly.
  8. ↑ Plukovník Nicolas-Martin Barthélemy, uváděný Jiřím Kovaříkem,[14] velel podle Jakuba Samka 4. pluku pěších dragounů (divize Louise Baraguey d'Hillierse), zatímco 15. dragounskému pluku v bitvě velel pravděpodobně jeho major.
  9. ↑ Plukovník Joseph-Francois Saint-Dizier, uváděný Jiřím Kovaříkem,[14] podle Jakuba Samka padl 11. října 1805 u Albecku a po zbytek tažení 17. dragounskému pluku velel buď major, nebo velitel jedné z eskadron. Novým plukovníkem byl jmenován Frédéric-Auguste Beurmann až 27. února 1806.
  10. ↑ Uváděný též jako Verdière.
  11. ↑ 1. dragounský pluk náležel ke Kleinově 1. dragounské divizi 8. sboru, v bitvě však bojoval ve svazku Bouricerovy 4. dragounské divize.[7]
  12. ↑ Uváděn též jako de Lariboisière, de La Riboisère či de la Riboisière.
  13. ↑ Varého brigáda byla na začátku bitvy převelena od Saint-Hilairovy 1. divize k Vandammově 2. divizi.[7]
  14. ↑ Uváděn též jako Vivés.
  15. ↑ Uváděn též jako Schinner.
  16. ↑ Plukovník Joseph Bonaparte se tažení neúčastnil.
  17. ↑ a b V českých textech se tirailleurs vyskytují ve variantách tirailleuři (Uhlíř), tirailléři (Kovařík) či tirajéři (Samek), Jiří Fidler používá překladové označení střelci.
  18. ↑ a b Oba tirailleurské prapory dohromady čítaly 859 mužů.
  19. ↑ Dušan Uhlíř uvádí jako velitele 3. brigády brigádního generála Brouarda.[7] Podle Jakuba Samka však brigádní generál Étienne Brouard velel 2. brigádě divize pěších dragounů generála Baraguey d’Hillierse.[20] Divize vznikla původně jako součást Muratova jezdeckého sboru z důvodu nedostatku koní, po vstupu na rakouské území však z něj byla vyčleněna ke krytí zásobovacích tras v Bavorsku a podnikla také diverzní akce v jižních Čechách. Krátce po slavkovské bitvě byla rozpuštěna, neboť byl díky válečné kořisti doplněn stav koní.[21][22]
  20. ↑ Dušan Uhlíř uvádí navíc také 16. pluk jízdních myslivců, výčet pluků v Margaronově brigádě však doplňuje otazníkem. Tomu odpovídá také větší počet jím uváděných jednotek v divizi: 12–16 eskadron.[7]
  21. ↑ a b Margaronovy pluky jízdních myslivců dohromady čítaly 659 mužů.
  22. ↑ Jiří Fidler uvádí Treillardovu lehkou jezdeckou brigádu nadále v rámci pátého sboru, ačkoli Uhlíř, Samek i Kovařík ji řadí k Muratovi.
  23. ↑ Jiří Kovařík uvádí také ještě 5. rotu 1. pluku pěšího dělostřelectva
  24. ↑ Plukovník Antoine-Christophe Cochois, uváděný Jiřím Kovaříkem, byl raněn u Norimberku při pronásledování arcivévody Ferdinanda. U Slavkova podle Jakuba Samka pravděpodobně velel pluku jeho major, zatímco Cochois se k pluku vrátil až den po bitvě.[28][31]
  25. ↑ Plukovník Jacques Lebaron, uváděný Jiřím Kovaříkem, velel podle Jakuba Samka 2. pluku pěších dragounů (divize Louise Baraguey d'Hillierse), zatímco 6. dragounskému pluku v bitvě velel pravděpodobně jeho major.
  26. ↑ Uváděn též jako de Broc.[32]
  27. ↑ Divize byla převelena od Bernadottova 1. sboru.[30]
  28. ↑ Uváděn také jako Van Maritzy.
  29. ↑ Dušan Uhlíř o Treillardově divizi pojednává jako o lehké jezdecké brigádě a uvádí varianty jeho příjmení: Treilhard a Trelliard. Podle něj brigáda, převelená od Lannesova 5. sboru, bojovala ve svazku Kellermannovy divize.[7]
  30. ↑ Jakub Samek uvádí početní stav brigády jako neznámý (s otazníkem) a od toho patrně odvíjí také nejistotu početního stavu celé Treillardovy divize. Snad s ohledem na jeho pochybnosti o účasti 21. pluku jízdních myslivců v bitvě.[34]
  31. ↑ Jiří Kovařík brigádu eviduje jako samostatnou, stejně jako samostatnou brigádu Treillardovu. Dodává k ní však poznámku, že byla detašována na Svitavy.[32]
  32. ↑ Jakub Samek uvádí účast 21. pluku jízdních myslivců v bitvě jako nepravděpodobnou, ačkoli bývá někdy ve výčtech uváděn. Argumentuje jednak takřka nulovými ztrátami pluku, jednak skutečností, že pluk později neměl Slavkov uveden ve výčtu bitev na své standartě, což ostatní pluky z divize měly.[34]
  33. ↑ Dušan Uhlíř uvádí, že Milhaudova brigáda, převelená od Lannesova 5. sboru, bojovala ve svazku Kellermannovy divize.[7] Jakub Samek a po jeho vzoru také Jiří Kovařík ji uvádějí ve svazku Waltherovy 2. dragounské divize.[30][32]
  34. ↑ Jakub Samek hodnotí účast ekvipáže gardových námořníků v bitvě jako nepravděpodobnou, podle něj není zmíněna žádným autorem.[34]
  35. ↑ Nominálním velitelem byl místokrál Itálie divizní generál Eugéne de Beauharnais.
  36. ↑ Nominálním velitelem byl císařův pobočník divizní generál Anne-Jean-Marie-René de Savary.
  37. ↑ Generál Oudinot byl v předchozí bitvě u Hollabrunnu 16. listopadu 1805 zraněn a ve velení divize ho zastoupil velkomaršál paláce generál Duroc. V bitvě u Slavkova už byl Oudinot zpět a fakticky velel 1. a 3. brigádě svojí divize, zatímco 2. brigáda zůstala pod Durocovým velením.
  38. ↑ Velitel divize před bitvou onemocněl, v literatuře však bývá často divize stále označována jeho jménem. Faktické velení však převzal generál Boyé, velitel 1. brigády této divize. V závěru bitvy pak převzal velení císařův pobočník brigádní generál Gardane.
  39. ↑ Plukovník Louis Beckler, uváděný Jiřím Kovaříkem, velel podle Jakuba Samka 3. pluku pěších dragounů (divize Louise Baraguey d'Hillierse), zatímco 8. dragounskému pluku v bitvě velel pravděpodobně jeho major.
  40. ↑ Zatímco Jiří Kovařík uvádí jméno plukovníka Carrié (patrně Jean Augustin Carrié de Boissy),[6] Tony Broughton i Jiří Fidler shodně uvádějí k roku 1805 plukovníka Pagese (Joseph Pages). Carrié byl podle Broughtona i Fidlera plukovníkem 22. dragounského pluku, který bojoval v sestavě Waltherovy dragounské divize.[64]
  41. ↑ Reflektuje přitom i Michajlovského-Danilevského s jeho 80 000, Stutterheimův součet 82 040 nebo Schönhalsův údaj 82 575 mužů. Zároveň však připomíná i Colinovo vyšší číslo 85 700 a naopak Langeronův nižší údaj 77 000 mužů. Přidává ovšem také extrémní údaj asi 93 000 mužů, pocházející z dobových francouzských zdrojů, jemuž se blíží i Duffyho číslo 93 405 mužů. Opačným extrémem je podle Goetze Bowdenův výpočet dospívající k sumě 72 789 mužů. Z českých autorů se např. Jiří Fidler blíží k horní hranici rozpětí s číslem 90 000 mužů a 320 děl.
  42. ↑ Uváděn též jako Dolgorukov.
  43. ↑ Fidler uvádí Bagrationův předvoj na začátku sestavy a člení jej do pěti brigád, přičemž k němu dále přimyká i Kienmayerův předvoj o čtyřech brigádách. Oproti tomu Uhlíř, Kolařík i Klátil řadí Bagrationa až na závěr sestavy před carskou gardu. Vzhledem k povaze slova „předvoj“ si dovolíme uvést jej rovněž na začátku.
  44. ↑ Duffy a patrně po jeho vzoru též Fidler člení sbor do brigád s jednotlivými velícími důstojníky. Goetz a po jeho vzoru Kolařík jej však rozděluje na levé a pravé křídlo, Dolgorukého brigádu a jezdeckou zálohu. Vzhledem k takto značné rozdílnosti se přidržíme Uhlířova a po jeho vzoru i Klátilova modelu, který jen uvádí prostý výčet pluků spadajících pod Bagrationův předvoj.
  45. ↑ V ruských armádních záznamech bývají opakující se příjmení rozlišována číslem v pořadí dle hodnosti.
  46. ↑ Uváděn též jako tělesný-kyrysnický pluk či kyrysnický pluk osobní stráže Jejího Veličenstva (carevny/císařovny).
  47. ↑ Pluk uvádí v sestavě předvoje Uhlíř a po jeho vzoru Klátil, stejně jako Fidler, nikoli však Goetz ani po jeho vzoru Kovařík.
  48. ↑ Uváděn též jako St.-Petěrburský, resp. Sankt-petěrburský dragounský pluk.
  49. ↑ Jiří Kovařík ve shodě s Robertem Goetzem uvádí, že pluku velel generálmajor Jefim Ignatěvič Čaplic, neboť podle Goetze nebyl Bour u pluku během bitvy přítomen.
  50. ↑ Pluk uvádí v sestavě předvoje Uhlíř a Kovařík, ne však Klátil. Fidler uvádí jen celkový počet 3 kozáckých pluků v Bagrationově předvoji.
  51. ↑ Pluk uvádí v sestavě předvoje Klátil a Kovařík, ne však Uhlíř, který jej řadí ke Kienmayerovu předvoji. Fidler uvádí jen celkový počet 3 kozáckých pluků v Bagrationově předvoji.
  52. ↑ Dušan Uhlíř uvádí jméno plukovníka jako Chazněnkov.
  53. ↑ Někteří autoři uváději předvoj 1. kolony jako součást 1. kolony (např. Kovařík), častěji je však uváděn zvlášť jako samostatný sbor (Uhlíř, Schildberger, Fidler ad.).
  54. ↑ Řada autorů uvádí velení generálmajora Carnevilleho. Podle Kudrny však v rakouských službách během napoleonských válek sloužili dva Carnevillové, francouzští emigranti, bratři, shodou okolností oba roku 1801 povýšení do hodnosti generálmajora: starší Franz Karl Adrian Symon de Carneville a mladší Georg Franz Symon de Carneville.[78] Jiří Fidler v sestavě Kienmayerova předvoje jmenuje Carla hraběte Carnevilleho, ovšem v podrobném hesle „Carnevilleova pěchotní brigáda“ celé jméno neuvádí. Mladšího Georga naopak uvádí Tupý a spol. v dodatcích roku 2005.[79] A rovněž Lubomír Uhlíř jej jmenuje v souvislosti se sestavením dobrovolnického pěšího sboru již v období revolučních válek a poté s velením lehké pěchotě až do roku 1801.[80][81] Stephen Millar ve své sestavě spojeneckých vojsk uvádí jméno Karl Folliot de Crenneville,[82] což však bude nejspíše jen mylná záměna podobného jména.
  55. ↑ a b c Uváděn též jako sikulský, vzácněji také szeklerský.
  56. ↑ Pionýry uvádí při Carnevilleho brigádě Dušan Uhlíř a po jeho vzoru Vlastimil Schildberger. Tupý a spol. se původně ženijním vojskem ve svém přehledu vůbec nezabývali, v dodatcích už uvádí 3 setniny pionýrů. Potvrzuje je také původní rakouský zdroj z roku 1846.
  57. ↑ Uhlíř Stutterheima s Nosticem a čtyři jejich pluky uvádí sloučeně, stejně tak Tupý a spol. v původní sestavě (v dodatcích už je rozdělují). Goetz a po jeho vzoru Kovařík je dělí do dvou samostatných brigád, přičemž ke Stutterheimovi řadí pouze švališerský pluk O'Reilly a ostatní pluky k Nosticovi. Schildberger oproti tomu přidává ke Stutterheimovi také hulánský pluk Merveldt a stejně tak činí i Fidler a Tupý a spol. v dodatcích.
  58. ↑ Jiří Fidler jej uvádí jako lehký jezdecký pluk č. 3.
  59. ↑ a b Pluk v sestavě jmenují pouze Uhlíř a po jeho vzoru Schildberger. Fidler uvádí ve svazku Kienmayerova předvoje 2 kozácké pluky, avšak bez bližšího upřesnění. Goetz a po jeho vzoru ani Kovařík žádné kozáky nezmiňují. Tupý rovněž ne, ten se však zabýval výhradně rakouskými jednotkami. Klátil u 1. kolony píše poznámku o zařazení pluků Sysojeva-1 a Melentěva ke Kienmayerovu předvoji.
  60. ↑ Uhlíř uvádí jen přítomnost 12 děl bez dalšího upřesnění, Schildberger a po jeho vzoru i Fidler píší o 2 bateriích (=rotách), zatímco Tupý a spol. dělostřelectvo zcela pomíjí (a to i v dodatcích). Kolařík po Goetzově vzoru zmiňuje jízdní dělostřeleckou brigádu plukovníka Degenfielda, ovšem bez početních údajů, zatímco Goetz jí přisuzuje 4 děla a dalších 8 děl uvádí zvlášť.
  61. ↑ Uváděn též jako Friedrich von Löwis.
  62. ↑ Fidler rozlišuje samostatnou brigádu Urusovovu a brigádu Liděrsovu. Uhlíř, Schildberger, Klátil i Kovařík je však uvádějí dohromady, a to Klátil a Kovařík výhradně pod velením Urusovovým.
  63. ↑ Uváděn (Uhlířem a Schildbergerem) též jako Lieders.
  64. ↑ Klátil jeho jméno uvádí ve formě Zbijevskij Timofej Ivanovič, nejspíš se však jedná jen o „katalogový“ zápis s příjmením na prvním místě.
  65. ↑ Jiří Fidler uvádí v součtu 5 sotní kozáků, Uhlíř, Klátil i Kovařík se však shodují na 2,5 sotně.
  66. ↑ Francouzský emigrant, uváděný též jako Alexandr Fedorovič Langeron.
  67. ↑ Fidler člení kolonu do brigád s jednotlivými velícími důstojníky. Goetz a po jeho vzoru Kolařík ji však rozděluje na předvoj, hlavní uskupení a zálohu. Vzhledem k takovéto rozdílnosti se přidržíme Duffyho, Uhlířova a po jejich vzoru i Klátilova modelu, který jen uvádí prostý výčet pluků spadajících pod třetí kolonu.
  68. ↑ Polský důstojník v ruských službách uváděn jako Ignatij Jakovlevič Przybyszewski, příjmení též jako Przibyszewski nebo Przebyszewski, v přepisech také Prjibyshevskiy, Prebiszenski apod.
  69. ↑ Uváděn (např. Uhlířem) též jako Müller.
  70. ↑ Plukovník hrabě Golovkin byl těžce raněn 31. října 1805.
  71. ↑ Uváděn (např. Uhlířem či Duffym) též jako Strik.
  72. ↑ Zatímco Karel Klátil i Tupý a spol. jmenují v čele předvoje podplukovníka Monachtina, Jiří Kovařík po Goetzově vzoru uvádí generálmajora Vodňanského (Vodňanskij/Wodniansky). Schildberger jej pak uvádí jako velitele rakouské těžké jízdní brigády (Wodnianski), zatímco ve velení předvoje potvrzuje Monachtina. Jiří Fidler zcela pomíjí samostatný předvoj kolony.
  73. ↑ Ondřej Tupý uvádí ve velení společné brigády pouze Berga, zatímco Uhlíř i Schildberger uvádějí bez rozdílu Berga a Repninského. Fidler rozlišuje dvě samostatné brigády a do čela jedné staví Berga, do čela druhé pak Repninského (ovšem v podobě příjmení Rjepinskij), stejně tak Kolařík, který se odkazuje mimo jiné na Goetze.
  74. ↑ Tupý a spol. vyjmenovávají pouze těchto pět praporů, ačkoli Uhlíř, Schildberger i Kovařík uvádějí celkový počet šesti praporů tohoto pluku.
  75. ↑ Později v průběhu bitvy nahradil Sterndahla ve velení podplukovník Hübler.
  76. ↑ Jiří Kovařík tento pluk ve svém výčtu neuvádí, ačkoli figuruje ve výčtech Dušana Uhlíře, Ondřeje Tupého a spol. i Jiřího Fidlera. V dodatcích Tupého a spol. už však také nefiguruje.
  77. ↑ Někteří autoři uvádějí celkové součty děl v koloně (Uhlíř 75, Fiedler 76), přičemž Uhlíř ve výpisu jednotek píše 2 roty, Fidler 6 rot. Schildberger řadí 24 těžkých děl k ruským brigádám a 52 lehkých děl k rakouským brigádám, bez bližšího určení nebo vysvětlení. Goetz uvádí 12 a 24 děl u ruských brigád, čemuž by odpovídaly 2 lehké a 1 baterijní rota, které uvádí Kovařík. Kromě nich však Goetz přidává ještě dalších 8 a 28 děl u rakouských brigád, které Kovařík patrně nereflektuje. To by snad mohlo odpovídat dalším třem rotám do Fidlerova celkového počtu rot.
  78. ↑ Dušan Uhlíř uvádí u 4. kolony pouze 2 roty pionýrů, Vlastimil Schildberger je potvrzuje pro ruskou brigádu Berg a přidává k nim další 3 roty pionýrů-ženistů u rakouské brigády Jirčík. Jiří Kovařík oproti tomu uvádí pouze u předvoje kolony rakouskou pionýrskou kompanii (rotu) Dreier. A zatímco Tupý a spol. v dodatcích uvádějí pionýry u předvoje 1. kolony, pro 4. kolonu žádné pionýry nezmiňují.
  79. ↑ Fidler i Schildberger uvádějí 10 sotní, zatímco Uhlíř a po jeho vzoru i Klátil uvádějí v součtu 11,5 sotně. Kovařík oproti tomu po Goetzově vzoru přidává do sestavy ještě navíc Melentěvův kozácký pluk a s ním další 5 sotní.
  80. ↑ Zatímco Uhlíř i Tupý a spol. řadí pluk Lothringen pod Weberovo velení, Kolařík i Schildberger jej uvádějí v Caramelliho brigádou spolu s 5. plukem Nassau.
  81. ↑ Uváděn též jen jako hulánský pluk velkoknížete Konstantina (Uhlíř).
  82. ↑ Uváděn též jako Izajev (Uhlíř).
  83. ↑ Dušan Uhlíř uvádí názvy pěších pluků ve tvaru (Preobraženský aj.) gardový pěší pluk, zatímco Jiří Fidler dává přednost konstrukci (Preobraženský aj.) gardový pluk osobní střáže a Karel Klátil pak Tělesný-gardový (Preobraženský aj.) pluk, což částečně přebírá i Jiří Kovařík.
  84. ↑ Uváděn též jako Semenovský.
  85. ↑ Granátnický pluk osobní stráže (Fidler), uváděný též jako Tělesný-granátnický pluk (Klátil), poněkud zavádějícím způsobem pak jako Tělesný-gardový granátnický pluk (Kovařík) či jen gardový granátnický pluk (Uhlíř), v té době ještě nebyl formálně gardovým plukem, ačkoli se nacházel v sestavě gardy a prošel s ní válečným tažením roku 1805. Gardovým plukem se stal až v roce 1813.
  86. ↑ Uváděn též jako Jankovič-Demirevo (Klátil), jedná se však o syna srbského školského reformátora Fedora Jankoviče (Theodor Jankovitsch), jemuž rakouská císařovna Marie Terezie udělila titul de Miriewo podle srbské obce Mirijevo (Миријево). Objevuje se proto i varianta jména Jankovič-Mirijevskij.
  87. ↑ Na rozdíl od běžných kozáckých pluků se gardový pluk nedělil na sotně, ale eskadrony. Karel Klátil píše, že pluk neměl nejen majitele, ale v období od 30. prosince 1805 do 21. července 1808 ani plukovníka. Jaký to však má mít vztah k 2. prosinci 1805, kdy došlo k bitvě, autor neuvádí.
  88. ↑ Jednotku pionýrů u ruské gardy uvádí pouze Dušan Uhlíř a po jeho vzoru i Vlastimil Schildberger, ostatní autoři o ženistech mlčí.

Reference

editovat
  1. ↑ FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie. Válka roku 1805 a bitva u Slavkova. 1. vyd. Brno: Jota, 2005. 278 s. ISBN 80-7217-381-2. Hesla Armáda oceánského pobřeží, Mohanská armáda, Velká německá armáda, s. 15, 160, 261. Dále též jen FIDLER (2005). 
  2. ↑ a b SAMEK, Jakub. Napoléonova armáda v roce 1805. In: Třetí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. Dále jen SAMEK (2004). Dostupné online. ISBN 978-80-7268-301-7. S. 139.
  3. ↑ a b GOETZ, Robert. 1805 Austerlitz: Napoleon and the Destruction of the Third Coalition. London: Greenhill books, 2005. 194 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85367-644-4. Kapitola Appendix A. An Assessment of Allied Army Strength Estimates, s. 307. (anglicky) Dále jen GOETZ (2005). 
  4. ↑ SAMEK (2004). S. 140 a 141.
  5. ↑ a b c d e f g h i j SAMEK (2004). S. 188.
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x KOVAŘÍK, Jiří. Slavkov 1805. Napoleonův největší triumf. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2013. 607 s. ISBN 978-80-7268-983-5. Kapitola Přílohy: Ordre de bataille bitvy u Slavkova 2. prosince 1805, s. 596. Dále jen KOVAŘÍK (2013). 
  7. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. 3. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 469 s. ISBN 978-80-7268-777-0. Kapitola Příloha 3. Popis armád u Slavkova 2. prosince 1805 (Ordre de bataille), s. 439–447. Dále jen UHLÍŘ (2010). 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n SAMEK (2004). S. 189.
  9. ↑ FIDLER (2005). Heslo První sbor, s. 227–228.
  10. ↑ a b c d e f g SAMEK (2004). Kapitola I. armádní sbor, s. 194.
  11. ↑ FIDLER (2005). Heslo Třetí sbor, s. 254–255.
  12. ↑ a b c d e f g h SAMEK (2004). Kapitola III. armádní sbor, s. 194–195.
  13. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o SAMEK (2004). S. 190.
  14. ↑ a b KOVAŘÍK (2013). S. 597.
  15. ↑ FIDLER (2005). Heslo Čtvrtý sbor, s. 45–46.
  16. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t SAMEK (2004). Kapitola IV. armádní sbor, s. 196–197.
  17. ↑ a b KOVAŘÍK (2013). S. 598.
  18. ↑ JENSEN, Nathan D. Étienne Hulot (1774-1850) [online]. FrenchEmpire.net: 1789 - 1815 military history, 2020-08 [cit. 2025-01-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ MULLIÉ, Charles. Biographie des célébrités militaires des armées de terre et de mer: de 1789 à 1850. Svazek II. [s.l.]: Poignavant, 1851. 612 s. Dostupné online. Kapitola L'HUILLIER de HOFF, s. 226-227. (francouzsky) 
  20. ↑ SAMEK (2004). Kapitola III.2 Divize pěších dragounů, s. 150–151.
  21. ↑ FIDLER (2005). Heslo Baragueyova dragounská pěchotní divise, s. 24.
  22. ↑ KOVAŘÍK, Jiří; SAMEK, Jakub. Pochod přes Šumavu a přepad Klatov roku 1805 [online]. Austerlitz.org, 2019-04-05 [cit. 2025-01-05]. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. 
  23. ↑ FIDLER (2005). Heslo Margaronova lehká jezdecká brigáda, s. 155.
  24. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo Pátý sbor, s. 182–183.
  25. ↑ a b c d e f g h i j k l SAMEK (2004). Kapitola V. armádní sbor, s. 197.
  26. ↑ a b c d e f SAMEK (2004). S. 191.
  27. ↑ SAMEK, Jakub. Bitva u Slavkova – Napoleonovy pluky (2.12.1805) [online]. Austerlitz.org, 2018-11-12 [cit. 2025-01-05]. Kapitola Řadová pěchota. Dostupné online. 
  28. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p SAMEK (2004). Kapitola Záložní jezdecký sbor, s. 197–199.
  29. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo Jezdecký sbor, s. 118–120.
  30. ↑ a b c d e f g h i j k l m SAMEK (2004). S. 191–192.
  31. ↑ MULLIÉ, Charles. Biographie des célébrités militaires des armées de terre et de mer: de 1789 à 1850. Svazek I. [s.l.]: Poignavant, 1851. 574 s. Dostupné online. Kapitola COCHOIS, s. 312-314. (francouzsky) 
  32. ↑ a b c d e KOVAŘÍK (2013). S. 599.
  33. ↑ FIDLER (2005). Heslo Treillardova lehká jezdecká brigáda, s. 253.
  34. ↑ a b c SAMEK (2004). Kapitola Otazníky, s. 200.
  35. ↑ FIDLER (2005). Heslo Jízdní myslivecký pluk, s. 120–122.
  36. ↑ BROUGHTON, Tony; FINS. French Chasseur-a-Cheval Regiments and the Colonels Who Led Them 1791-1815: 21e - 31e Regiments [online]. The Napoleon Series, 2000-12 [cit. 2025-01-05]. Kapitola 21e Regiment de Chasseurs-a-Cheval. Dostupné online. (anglicky) 
  37. ↑ SAMEK (2004). Kapitola XI. Císařská garda, s. 161–163.
  38. ↑ a b c d e f g h i j SAMEK (2004). Kapitola Císařská garda, s. 192–193.
  39. ↑ SAMEK, Jakub. Stručná historie (1.) pluku pěších granátníků Císařské gardy [online]. Austerlitz.org, 2004-04-04 [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. 
  40. ↑ JENSEN, Nathan D. Jean Marie Pierre François Lepaige Dorsenne (1773-1812) [online]. FrenchEmpire.net: 1789 - 1815 military history, 2023-03 [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ↑ BROUGHTON, Tony; FINS. The Garde Imperiale and Its Commanders during the Period 1804 - 1815: The Infantry Regiments Part Two: Chasseurs-a-Pied de la Garde Imperiale [online]. The Napoleon Series, 2003-04 [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ BROUGHTON, Tony; FINS. The Garde Imperiale and Its Commanders during the Period 1804 - 1815: Bataillon de Marins [online]. The Napoleon Series, 2003-11 [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ JENSEN, Nathan D. Louis Lepic (1765-1827) [online]. FrenchEmpire.net: 1789 - 1815 military history, 2023-03 [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. ↑ SENIOR, Terry J. The Top Twenty French Cavalry Commanders: General Louis Lepic [online]. The Napoleon Series, 2002-08 [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. ↑ JENSEN, Nathan D. Nicolas Dahlmann (1769-1807) [online]. FrenchEmpire.net: 1789 - 1815 military history, 2015-12 [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. ↑ JENSEN, Nathan D. Antoine Charles Bernard Delaître (1776-1838) [online]. FrenchEmpire.net: 1789 - 1815 military history, 2022-02 [cit. 2024-12-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ a b SAMEK (2004). Kapitola II.4 Záložní granátnická divize, s. 148.
  48. ↑ FIDLER (2005). Heslo Oudinotova granátnická divise, s. 179.
  49. ↑ SAMEK (2004). Kapitola Divize záložních granátníků, s. 193–194.
  50. ↑ a b SAMEK, Jakub. Oudinotovi granátníci 1803-1806 v datech [online]. Austerlitz.org, 2008-01-23 [cit. 2025-01-01]. Dostupné online. 
  51. ↑ SAMEK, Jakub. Bitva u Slavkova – Napoleonovy pluky (2.12.1805) [online]. Austerlitz.org, 2018-11-12 [cit. 2025-01-01]. Poznámka č. 9. Dostupné online. 
  52. ↑ a b c d SAMEK, Jakub. Bitva u Slavkova – Napoleonovi maršálové, generálové, štábní důstojníci (2.12.1805) [online]. Austerlitz.org, 2018-10-26 [cit. 2025-01-01]. Dostupné online. 
  53. ↑ JENSEN, Nathan D. Basile Guy Marie Victor Baltus de Pouilly (1766-1845) [online]. FrenchEmpire.net: 1789 - 1815 military history, 2019-06 [cit. 2025-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ Audap & Associés. École française, époque Empire - Lot 131 [online]. Audap & Associés, 2024 [cit. 2025-01-01]. Dostupné online. (francouzsky) 
  55. ↑ AUDAP & Associés. Hôtel Drouot Mardi 28 mai 2024 [PDF online]. AUDAP & Associés [cit. 2025-01-01]. S. 31. Dostupné online. Dostupné také na: [2]. (francouzsky) 
  56. ↑ LEMOINE-BOUCHARD, Nathalie. Presumed portrait of Barailon, captain at the Imperial Engeneers Corps / Portrait présumé du capitaine Barailon, du Corps du Génie, époque Empire. Instagram [online]. 2024-06-10 [cit. 2025-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  57. ↑ a b c SAMEK (2004). Kapitola Divize záložních granátníků, s. 193–194.
  58. ↑ a b c d e f g h i j SAMEK, Jakub. Bitva u Slavkova – Napoleonovy pluky (2.12.1805) [online]. Austerlitz.org, 2018-11-12 [cit. 2025-01-01]. Kapitola Granátnické pluky. Dostupné online. 
  59. ↑ FIDLER (2005). Heslo Beaumontova dragounská divise, s. 26.
  60. ↑ a b c d SAMEK (2004). Kapitola 3. dragounská divize, s. 194.
  61. ↑ a b c BROUGHTON, Tony; FINS. French Dragoons and the Colonels Who Led Them 1792-1815. Part I: 1er - 10e Regiments [online]. The Napoleon Series, 2000-08 [cit. 2025-01-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ FIDLER (2005). Heslo Dragounský pluk č. 5, s. 60.
  63. ↑ FIDLER (2005). Heslo Dragounský pluk č. 9, s. 61.
  64. ↑ BROUGHTON, Tony; FINS. French Dragoons and the Colonels Who Led Them 1792-1815. Part III: 21er - 30e Regiments [online]. The Napoleon Series, 2000-08 [cit. 2025-01-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ a b BROUGHTON, Tony; FINS. French Dragoons and the Colonels Who Led Them 1792-1815. Part II: 11e - 20e Regiments [online]. The Napoleon Series, 2000-08 [cit. 2025-01-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  66. ↑ FIDLER (2005). Heslo Dragounský pluk č. 12, s. 62.
  67. ↑ FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie. Válka roku 1805 a bitva u Slavkova. 1. vyd. Brno: Jota, 2005. 278 s. ISBN 80-7217-381-2. Hesla Dunajská armáda, Podolská armáda, Spojenecká armáda, Volyňská armáda, Záložní sbor, s. 68, 222, 243–245, 267, 274. 
  68. ↑ a b c d e f g h UHLÍŘ (2010). Příloha 3. Popis armád u Slavkova 2. prosince 1805 (Ordre de bataille): Spojenci. S. 442–443.
  69. ↑ KLÁTIL, Karel. Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805. In: Trětí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. Dále jen KLÁTIL (2004). ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Sestava ruských sil v bitvě, s. 234.
  70. ↑ FIDLER (2005). Heslo Spojenecká armáda, s. 243–245.
  71. ↑ SAMEK, Jakub. Koaliční armáda u Slavkova [online]. Austerlitz.org, 2000-10-01 [cit. 2025-01-07]. Dostupné online. 
  72. ↑ a b c d e f KOVAŘÍK (2013). S. 600.
  73. ↑ a b c d e f KLÁTIL (2004). S. 239.
  74. ↑ a b c d UHLÍŘ (2010). S. 446.
  75. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo Bagrationův předvoj, s. 22–23.
  76. ↑ KOVAŘÍK (2013). S. 602.
  77. ↑ a b c FIDLER (2005). Heslo Kienmayerův předvoj. S. 130–131.
  78. ↑ KUDRNA, Leopold; SMITH, Digby. A Biographical Dictionary of all Austrian Generals during the French Revolutionary and Napoleonic Wars. Kapitola C12. Carneville, Franz Karl Adrian Graf Symon de an.. www.napoleon-series.org [online]. The Napoleon Series [cit. 2025-01-07]. Dostupné online. Dostupné také na: [3]. (anglicky) 
  79. ↑ a b c d e f g h i j k TUPÝ, Ondřej; SÁČEK, Karel; UHLÍŘ, Lubomír. Dodatky ke studii Rakouská armáda v roce 1805. In: Bitva u Slavkova a válka roku 1805 ; sborník dokumentů a studií k 200. výročí s předmluvou Olega Sokolova. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2005. Dále jen TUPÝ (2005). ISBN 80-7268-361-6. Kapitola Zúčastněné jednotky a útvary, s. 548–549.
  80. ↑ UHLÍŘ, Lubomír. Lehká pěchota v rakouské armádě za koaličních válek. Prima plana [online]. 2007-04-22 [cit. 2025-01-07]. Dostupné online. 
  81. ↑ UHLÍŘ, Lubomír; SÁČEK, Karel. Velitelé praporů lehké pěchoty v letech 1798 – 1801. Prima plana [online]. 2007-04-23 [cit. 2025-01-07]. Dostupné online. 
  82. ↑ MILLAR, Stephen. Russian-Austrian Order-of-Battle at Austerlitz: 2 December 1805. The Left Wing. www.napoleon-series.org [online]. The Napoleon Series, 2004-09 [cit. 2025-01-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  83. ↑ a b c d e f g h i j k TUPÝ, Ondřej; SÁČEK, Karel; UHLÍŘ, Lubomír. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Zúčastněné jednotky a útvary, s. 355–356.
  84. ↑ a b c SCHILDBERGER, Vlastimil. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. 1. vyd. Brno: [s.n.], 1998. 106 s. Kapitola Popis spojenecké armády u Slavkova (Ordre de bataille), s. 96–99. 
  85. ↑ SÁČEK, Karel; TUPÝ, Ondřej. Bitva u Slavkova v monografiích k dějinám rakouských pluků. In: Bitva u Slavkova a válka roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2005. Dostupné online. Kapitola Szekelská hraničářská pěchota, s. 162.
  86. ↑ FIDLER (2005). Heslo Stutterheimova jezdecká brigáda. S. 249.
  87. ↑ FIDLER (2005). Heslo Nosticova jezdecká brigáda. S. 175–176.
  88. ↑ KUDRNA, Leopold; SMITH, Digby. A Biographical Dictionary of all Austrian Generals during the French Revolutionary and Napoleonic Wars. Kapitola N18. Nostitz-Rieneck, Johann Nepomuk Graf. www.napoleon-series.org [online]. The Napoleon Series [cit. 2025-01-07]. Dostupné online. Dostupné také na: [4]. (anglicky) 
  89. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo První kolona, s. 227.
  90. ↑ a b c d e f g h i KLÁTIL (2004). S. 235.
  91. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo Druhá kolona, s. 67–68.
  92. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo Třetí kolona, s. 253–254.
  93. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q KLÁTIL (2004). S. 236.
  94. ↑ UHLÍŘ (2010). S. 444.
  95. ↑ a b UHLÍŘ (2010). S. 444–445.
  96. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo Čtvrtá kolona, s. 44–45.
  97. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q TUPÝ (2005). S. 549–551.
  98. ↑ KUDRNA, Leopold; SMITH, Digby. A Biographical Dictionary of all Austrian Generals during the French Revolutionary and Napoleonic Wars. Kapitola W41. Wodniansky von Wildenfeld, Johann Joseph Freiherr. www.napoleon-series.org [online]. The Napoleon Series [cit. 2025-01-08]. Dostupné online. Dostupné také na: [5]. (anglicky) 
  99. ↑ WURZBACH, Constantin von. Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. [s.l.]: Österreichische Akademie der Wissenschaften, 1889. 321 s. Heslo Wodniansky-Wildenfeld, s. [6]–[7]. (německy) 
  100. ↑ SÁČEK, Karel. Boj Rottermundovy brigády na Starých vinohradech. Překlad úryvku z Goetzovy knihy 1805: Austerlitz, Napoleon and the Destruction of the Third Coalition s kritickým komentářem. Prima plana [online]. 2008-05-22 [cit. 2025-01-09]. Dostupné online. 
  101. ↑ KUDRNA, Leopold; SMITH, Digby. A Biographical Dictionary of all Austrian Generals during the French Revolutionary and Napoleonic Wars. Kapitola R59. Rottermund, Heinrich Graf von. www.napoleon-series.org [online]. The Napoleon Series [cit. 2025-01-08]. Dostupné online. Dostupné také na: [8]. (anglicky) 
  102. ↑ TURINSKÝ, Jan. Rakouská řadová pěchota 1805 - 1809. Brno, 2010 [cit. 2025-01-09].  69 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce František Čapka. s. 28. Dostupné online.
  103. ↑ KOVAŘÍK (2013). S. 601.
  104. ↑ a b UHLÍŘ (2010). S. 445–446.
  105. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo Pátá kolona, s. 181–182.
  106. ↑ a b c d e f KLÁTIL (2004). S. 236–239.
  107. ↑ a b c d TUPÝ (2005). S. 551–552.
  108. ↑ KUDRNA, Leopold; SMITH, Digby. A Biographical Dictionary of all Austrian Generals during the French Revolutionary and Napoleonic Wars. Kapitola C10. Caramelli, Johann Karl Graf. www.napoleon-series.org [online]. The Napoleon Series [cit. 2025-01-10]. Dostupné online. Dostupné také na: [9]. (anglicky) 
  109. ↑ KUDRNA, Leopold; SMITH, Digby. A Biographical Dictionary of all Austrian Generals during the French Revolutionary and Napoleonic Wars. Kapitola W18. Weeber, Konrad von. www.napoleon-series.org [online]. The Napoleon Series [cit. 2025-01-10]. Dostupné online. Dostupné také na: [10]. (anglicky) 
  110. ↑ a b FIDLER (2005). Heslo Císařská garda, s. 38–39.
  111. ↑ a b c KLÁTIL (2004). S. 239–240.
  112. ↑ a b c UHLÍŘ (2010). S. 446–447.

Literatura

editovat
  • UHLÍŘ, Dušan. Slunce nad Slavkovem. 3. vyd. Třebíč: Akcent, 2010. 469 s. ISBN 978-80-7268-777-0. Kapitola Příloha 3. Popis armád u Slavkova 2. prosince 1805 (Ordre de bataille), s. 439–447. 
  • KOVAŘÍK, Jiří. Slavkov 1805. Napoleonův největší triumf. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2013. 607 s. ISBN 978-80-7268-983-5. Kapitola Přílohy: Ordre de bataille bitvy u Slavkova 2. prosince 1805, s. 596–602. 
  • CASTLE, Ian. Slavkov 1805. Osud císařství. Překlad Ondřej Vévoda. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1895-8. Kapitola Rozložení sil, s. 42–44. 
  • FIDLER, Jiří. Slavkovská encyklopedie. Válka roku 1805 a bitva u Slavkova. 1. vyd. Brno: Jota, 2005. 278 s. ISBN 80-7217-381-2. 
  • SAMEK, Jakub. Napoléonova armáda v roce 1805. In: Třetí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. Dostupné online. ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Bitevní sestava velké armády v bitvě u Slavkova, s. 187–204.
  • KLÁTIL, Karel. Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805. In: Třetí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Sestava ruských sil v bitvě, s. 234–242.
  • TUPÝ, Ondřej; SÁČEK, Karel; UHLÍŘ, Lubomír. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Zúčastněné jednotky a útvary, s. 355–356.
  • TUPÝ, Ondřej; SÁČEK, Karel; UHLÍŘ, Lubomír. Dodatky ke studii Rakouská armáda v roce 1805. In: Bitva u Slavkova a válka roku 1805 ; sborník dokumentů a studií k 200. výročí s předmluvou Olega Sokolova. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2005. ISBN 80-7268-361-6. Kapitola Zúčastněné jednotky a útvary, s. 548–552.
  • TUPÝ, Ondřej; SÁČEK, Karel; UHLÍŘ, Lubomír. Rakouská armáda v roce 1805. In: Třetí koalični válka 1805: Projekt Austerlitz 2005 ; sborník přednášek slavkovské konference "Evropské aliance 18. století - aliance Evropy kolem impéria Velkého národa. Slavkovská bitva a její pozadí" a studií vztažených k událostem roku 1805. 1. vyd. Třebíč: Akcent, 2004. ISBN 978-80-7268-301-7. Kapitola Zúčastněné jednotky a útvary, s. 355–356.
  • SCHILDBERGER, Vlastimil. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. 1. vyd. Brno: [s.n.], 1998. 106 s. Kapitola Popis spojenecké armády u Slavkova (Ordre de bataille). Popis francouzské armády u Slavkova (Ordre de bataille), s. 96–102. 
  • KALÁB, Emil. Bitva tří císařů. Brno: A. Odehnal, 1928. 89 s. Dostupné online. Kapitola Popis vojsk, s. 35–40. 
  • MICHAJLOVSKIJ-DANILEVSKIJ, Aleksandr Ivanovič. Bitva u Slavkova 1805 : první bitva cara Alexandra s Napoleonem. Překlad Vladimír Ustohal. Brno: Moravské zemské muzeum, 1993. 62 s. ISBN 80-7028-052-2. S. 13–14. 
  • BOWDEN, Scott. Napoleon and Austerlitz: An Unprecedentedly Detailed Combat Study of Napoleon's Epic Ulm-Austerlitz Campaigns of 1805. Chicago, Illinois: Emperor's Press, 1997. 528 s. Dostupné online. ISBN 978-0-9626655-7-8. Kapitola Appendix H. Situation of the Grande Armée at the Battle of Austerlitz on 2 December 1805, Appendix I. Situation of the Combined Russian and Austiran Army at the Battle of Austerlitz on December 1805, s. 488, 500. (anglicky) 
  • GOETZ, Robert. 1805 Austerlitz: Napoleon and the Destruction of the Third Coalition. London: Greenhill books, 2005. Dostupné online. ISBN 978-1-85367-644-4. Kapitola Appendix C. Order of Battle of the French Army at Austerlitz, Appendix D. Order of Battle of the Allied Army at Austerlitz, s. 336–345, 345–354. (anglicky) 
  • DUFFY, Christopher. Austerlitz 1805. London: Cassell & Co Limited, 1999. 208 s. Dostupné online. ISBN 0-304-35279-9. Kapitola Appendix. The Forces at Austerlitz, s. 179–185. (anglicky) 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bojová_sestava_bitvy_u_Slavkova&oldid=24563006“