Wikipedie

Blasius von Schemua

Blasius von Schemua (slovinsky Blaž Žemva) (2. ledna 1856 Klagenfurt – 21. listopadu 1920 Klagenfurt) byl rakousko-uherský generál. Jako jediný rodilý Slovinec dosáhl nejvyšších postů v rakousko-uherské armádě. Ve vojsku sloužil od roku 1874, byl mimo jiné štábním důstojníkem, vojenským pedagogem a velitelem různých jednotek pěchoty. V letech 1911–1912 zastával funkci náčelníka generálního štábu a poté velel postupně dvěma armádním sborům. V roce 1913 dosáhl hodnosti generála pěchoty, mezitím byl také povýšen do šlechtického stavu. Na začátku první světové války se na východní frontě zúčastnil bojů v Haliči. Kvůli neúspěchům byl odvolán již v září 1914 a v roce 1915 na vlastní žádost odešel do penze.

Blasius von Schemua
Velitel II. armádního sboru ve Vídni
Ve funkci:
12. února 1914 – 26. září 1914
PředchůdceAlfred von Ziegler
NástupceJohann von Kirchbach
Velitel XVI. armádního sboru v Dubrovníku
Ve funkci:
12. prosince 1912 – 12. února 1914
PředchůdceLothar von Hortstein
NástupceWenzel von Wurm
Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády
Ve funkci:
3. prosince 1911 – 12. prosince 1911
PředchůdceFranz Conrad von Hötzendorf
NástupceFranz Conrad von Hötzendorf
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostgenerál pěchoty (1913), polní podmaršál (1909), generálmajor (1905)
Narození2. ledna 1856
Klagenfurt am Wörthersee
Úmrtí21. listopadu 1920 (ve věku 64 let)
Klagenfurt am Wörthersee
PříbuzníJohann von Schemua (sourozenec)
Alma materTereziánská vojenská akademie
Profesevoják
CommonsBlasius von Schemua
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Pocházel ze slovinské rodiny s historií sahající do 17. století,[1] narodil se jako mladší syn c. k. majora Blaže Žemvy (1808–1871).[2] Studoval nejprve v Mariboru, poté na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě,[3] kde mimo jiné vyučoval jeho otec. V hodnosti poručíka vstoupil do armády k 7. pěšímu pluku v Innsbrucku[4] a v letech 1879–1881 byl přidělen k rakousko-uherskému vyslanectví v Teheránu, kde se mimo jiné začal zabývat okultismem. Po návratu do Rakouska si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni (1881–1884).[5] V hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu (1884) a tři roky strávil u 1. pěší brigády v Pljevlji.[6] Od roku 1887 byl přidělen přímo ke generálnímu štábu, později byl také pedagogem na Válečné škole ve Vídni (1893–1897), kterou sám předtím absolvoval.[7] Mezitím postupoval v hodnostech (kapitán 1887, podplukovník, 1895, plukovník 1898) a v roce 1900 byl spolu se svým bratrem povýšen do šlechtického stavu. Od roku 1902 byl velitelem 66. pěšího pluku v Užhorodě,[8][9] v roce 1905 byl povýšen na generálmajora a velitele 55. pěší brigády v Terstu.[10] V letech 1908–1909 velel 18. pěší divizi v Dubrovníku, poté získal hodnost polního podmaršála (1909) a téhož roku se stal sekčním šéfem na rakousko-uherském ministerstvu války.[11]

Když byl po sporech s císařem Františkem Josefem v roce 1911 odvolán Conrad von Hötzendorf z funkce náčelníka generálního štábu,[12] dočasně jej nahradil Schemua (1911–1912). Ve spolupráci s německým náčelníkem generálního štábu Moltkem pokračoval v intenzívní přípravě na válku. Odvolaný Conrad však nadále využíval svého postavení k různým aktivitám jak v armádě, tak v zahraniční politice. Schemua s jeho jednáním nesouhlasil a během listopadu 1912 nabídl svou rezignaci.[13] Conrad byl nakonec znovu v prosinci 1912 jmenován náčelníkem generálního štábu a Schemua přešel na post velitele 16. armádního sboru v Dubrovníku (1912–1914).[14]

K datu 1. listopadu 1913 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty[15][16] a v dubnu 1914 byl jmenován velitelem 2. armádního sboru ve Vídni, respektive zemským velitelem pro region Dolního Rakouska a jižní Moravy. S tímto sborem byl po vypuknutí první světové války převelen na východní frontu, kde byl zařazen do 2. armády generála Auffenberga.[17] Zúčastnil se bojů o Halič a na přelomu srpna a září 1914 bojoval v bitvě u Komarówa. V následujících bojích u Lvova však zcela selhal a poskytl prostor 5. ruské armádě k rozsáhlé ofenzívě. Ke dni 24. září 1914 byl odvolán z čela II. armádního sboru a převelen zpět do Rakouska, kde byl pověřen obranou linie na Dunaji od Horního Rakouska až k Bratislavě. Na vlastní žádost byl v březnu 1915 penzionován a od té doby žil v soukromí v rodném Klagenfurtu.[18]

Měl řadu intelektuálních zájmů, zabýval se mimo jiné etnografií a filologií, během vojenské služby podnikl řadu vzdělávacích cest. Jako náčelník generálního štábu předložil císaři Františku Josefovi memorandum, ve kterém předpověděl, že celoevropský válečný konflikt nebude jen soubojem mocností, ale především národů a v případě porážky povede k rozpadu mnohonárodnostní rakousko-uherské monarchie.

Jeho starší bratr Johann (Janez) von Schemua (1850–1919) byl také důstojníkem rakousko-uherské armády, dosáhl hodnosti generála pěchoty a aktivní službu zakončil jako velitel XIV. armádního sboru v Innsbrucku. V roce 1917 byl povýšen na barona.[19]

Tituly a ocenění

editovat

Spolu se svým bratrem byl v roce 1900 povýšen do šlechtického stavu. Ve funkci náčelníka generálního štábu obdržel v roce 1912 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[20] Během vojenské služby se stal nositelem řady rakousko-uherských vyznamenání,[21] během krátkého působení na postu náčelníka generálního štábu obdržel i několik ocenění od zahraničních panovníků.[22]

Rakousko-Uhersko

editovat

Zahraničí

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Dějiny rodu Žemva dostupné online
  2. ↑ Rodina Blaže Žemvy staršího dostupné online
  3. ↑ SVOBODA, Johann: Die Theresianische Militär-Akademie zu Wiener-Neustadt; Vídeň, 1894; s. 67 dostupné online
  4. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1875; Vídeň, 1874; s. 216, 232 dostupné online
  5. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1883; Vídeň, 1883; s. 762 dostupné online
  6. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1886; Vídeň, 1885; s. 162 dostupné online
  7. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1897; Vídeň, 1897; s. 261 dostupné online
  8. ↑ Přehled velitelů pěších pluků rakousko-uherské armády 1900–1914 dostupné online
  9. ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1902; Vídeň, 1902; s. 528 dostupné online
  10. ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer 1906; Vídeň, 1906; s. 125 dostupné online
  11. ↑ Schematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1911; Vídeň, 1910; s. 114 dostupné online
  12. ↑ HONZÍK, Miroslav: Říkali si vojevůdci; Praha, 1984; s. 82–83
  13. ↑ SKŘIVAN, Aleš: Císařská politika. Rakousko-Uhersko a Německo v evropské politice 1906–1914; Praha, 2022; s. 360 ISBN 978-80-278-0059-9
  14. ↑ Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  15. ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 115, 130 dostupné online
  16. ↑ Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  17. ↑ Přehled vrchního velení rakousko-uherské armády na východní frontě 1914 na webu austro-hungarian army dostupné online
  18. ↑ Služební postup Blasia Schemuy in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 161 dostupné online
  19. ↑ Povýšení Johanna Schemuy do stavu svobodných pánů dostupné online
  20. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1914; Vídeň, 1914; s. 256 dostupné online
  21. ↑ Generale und Obersten 1914; Vídeň, 1914; s. 3 dostupné online
  22. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Blasiuse Schemuy in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1914; Vídeň, 1914; s. 321 dostupné online

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Blasius_von_Schemua&oldid=24206139“