Wikipedie

Vilemína z Milána

italská charismatička žijící ve 13- století
(přesměrováno z Blažena Česká)

Vilemína Česká, též Blažena Přemyslovna, později v Itálii Guglielma Boema, nebo též Vilemína Milánská, případně přezdívkou Felix (asi 1210, Praha - 24. srpna 1281, Milán) byla údajně česká princezna z rodu Přemyslovců. Působila ve 13. století v italském Miláně jako řeholnice, mystička, charismatička. Po své smrti byla pohřbena v opatství Chiaravalle u Milána a začala být uctívána jako světice.[2]

Vilemína Česká
Erb přemyslovské dynastie
Erb přemyslovské dynastie
Narození1216
Praha
Úmrtí24. srpna 1281 (ve věku 64–65 let)
Milán
Povoláníteoložka
RodičePřemysl Otakar I.[1] a Konstancie Uherská[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Na její odkaz navazovala náboženská skupina vilemínitů, která byla později prohlášena za heretickou a stíhána inkvizicí. Zákrok proti tomuto hnutí zasáhl i Vilemíninu památku. Její kult byl zrušen, ostatky vyzdviženy z hrobu a spáleny.[2]

Otázka českého původu

editovat

Vilemína se narodila v Praze kolem roku 1210 jako královská princezna, dcera krále Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie Uherské, sestra českého krále Václava I. (1205–1253) a (později svatořečené) Anežky (1208–1282).

 
Cisterciácké opatství v Chiaravalle

O jejím životě nejsou až do 60. let 13. století zprávy. Mezi lety 1260–1270 přišla se synem do Milána, kde strávila zbytek života. Byla tam známa jako Guglielma Boema (Vilemína z Čech). Žila zprvu ve farnosti San Stefano in Bregonia nebo Borgogna, pak Pusterla Nuova, nakonec ve farnosti San Pietro all’Orto. Po příchodu do Milána navázala kontakt s cisterciáckým opatstvím Santa Maria di Chiaravalle nedaleko Milána, stojícím v místech, kde byli pohřbeni čeští bojovníci padlí při obléhání Milána (1158). Snad byla terciářkou cisterciáků. Proslula moudrostí, ctností a zbožností. Brzy se okolo ní shromáždil kruh ctitelů a věřících obojího pohlaví, laiků i řeholníků, resp. řeholnic, kteří v ní viděli učitelku. Byla jí přičítána zázračná uzdravení, říkalo se o ní, že měla stigmata. Ještě za života byla považována za světici.[3]

Pokud lze odlišit její původní učení od nauky následovníků, kteří rozvíjeli její skutečné nebo domnělé učení po její smrti (jediným pramenem je inkviziční protokol z roku 1300), měly být jeho podstatou teorie o vykoupení nevěřících a o významu ženského pokolení pro spásu lidstva. Již současníky byla považována za ztělesnění svatého Ducha (což prý sama považovala za rouhání). V blíže neznámé době byla předvolána před inkviziční soud, ale nebyla odsouzena.[3]

Na základě inkvizičního protokolu z roku 1300 ji František Palacký zařadil do genealogie Přemyslovců a rekonstruoval její české jméno v podobě Blažena. Spekulovalo se o tom, že Vilemína byla pravděpodobně nucena odejít z českých zemí z důvodu porážky jejího synovce Přemysla Otakara II. habsburským vojskem.[4]

Snaha přívrženců informovat o její smrti českého krále a snad i získat jeho podporu pro jednání o svatořečení byla neúspěšná; poselstvo dorazilo do Prahy pravděpodobně v září nebo říjnu 1281, v době braniborské okupace po bitvě na Moravském poli. Její prozatímně pohřbené tělesné ostatky byly po návratu poselstva přeneseny a znovu slavnostně pohřbeny v opatství Chiaravalle, jemuž odkázala majetek. Na hřbitově byly uloženy do zvláštní hrobky vyzdobené freskou, na níž ji svatý Bernard představuje Panně Marii. Tehdy se začala legenda o jejím učení a svatosti rozvíjet. Cisterciáci v Chiaravalle začali slavit výroční den jejího úmrtí a přenesení ostatků jako svátky a kázali v těchto dnech o nové světici. Zprávy o zázracích přitahovaly poutníky a nemocné očekávající uzdravení. Někteří stoupenci ji dokonce začali považovat přímo za ženské ztělesnění Krista a svatého Ducha, snili o vytvoření ženské církve s papežkou a kardinálkami, která jedině mohla spasit lidstvo.[3]

Pochybnosti o tom, že skutečně byla dcerou českého krále, vyvstaly v historické obci již v 19. století a trvají dodnes. V současné době se většina badatelů (mezi nimi Josef Žemlička) přiklání spíše k mínění, že jde o zbožnou legendu Vilemíniných uctívačů, a Vilemínin skutečný původ pokládá za nejistý. Tvorbě legend kolem jejího původu nasvědčuje i zpráva v Kolmarské kronice z roku 1301: „V předešlém roce přišla z Anglie velmi krásná a stejně tak výřečná žena, která říkala, že je Duchem svatým vtěleným pro spásu žen, a křtila ženy ve jménu Otce, Syna a sebe.“[5]

Život v Miláně

editovat

Vilemína spolu se svým synem, o němž není nic dalšího známo, dorazila do Milána roku 1260–1270 neznámo odkud a usadila se zde. I přesto, že přesvědčení jejích stoupenců vykazuje určité podobnosti s jinými nekonformními skupinami severní Itálie té doby, např. herezi svobodného ducha a valdenskými, její spojitost s těmito skupinami nebyla dokázána. Ve výpovědích z inkvizičního spisu je popisována jako osoba, která žila skromný život v domku poskytnutém jí (patrně výměnou za slib zbožného odkazu) opatstvím Chiaravalle, oblékala se do prostých šatů, věnovala se charitativní činnosti a vždy byla obklopena svými obdivovateli. [6] Pravděpodobným datem jejího úmrtí je 24. srpen 1281.

Vilemínin kult

editovat

Záznamy jsou skrovné, ale uvádí se, že Vilemínin zbožný život započal v roce 1262. Postupně začala přitahovat stoupence z různých, i vyšších společenských vrstev.[7] Někteří její stoupenci, později nazvaní vilemínité, ji vnímali jako ženské vtělení Ducha svatého a přisuzovali ji léčitelské schopnosti. Za nejvýznamnější osobnosti této skupiny jsou považováni Ondřej Saramita a Manfréda z Pirovana, kteří Vilemínu uctívali a kult udržovali i po její smrti.[8] Vilemína o sobě sama jako o vtělení Ducha svatého nemluvila. Byla úzce spjata s cisterciáckým klášterem v Chiaravalle, kam byly poté převezeny její ostatky. [9] Toto místo také sloužilo k pozdější rituální činnosti vilemínitů. Na začátku inkvizičního procesu v roce 1300 byla považována za světici, nicméně na základě výpovědí svědků byla prohlášena za kacířku a její ostatky byly spáleny souběžně s upálením Manfrédy a Ondřeje.

Vilemína v literatuře

editovat

Vilemína se stala jednou z postav historického románu Dítě z Apulie od spisovatelky Ludmily Vaňkové a také románu Bílá voda Kateřiny Tučkové.[10]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Generální heslář Biografického slovníku českých zemí. Dostupné online. [cit. 2021-04-05].
  2. ↑ a b Biografický slovník českých zemí [online]. Praha: Academie věd České republiky, nakladatelství Academia, 2015 [cit. 2022-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-07-08. 
  3. ↑ a b c Biografický slovník českých zemí [online]. Praha: 2006 [cit. 2022-08-02]. S. 558–559. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-07-08. 
  4. ↑ Parati, Graziella, Rebecca J. Italian Feminist Theory and Practice: Equality and Sexual Difference § 43.
  5. ↑ STARÁ, Lenka. Vilemína z Milána a její stoupenci. 2010 [cit. 2024-10-21]. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné online.
  6. ↑ Elliott, Dyan, Female Spirituality and Inquisitorial Culture in the Later Middle Ages § 153.
  7. ↑ Ashe, Geoffrey, Encyclopedia of Prophecy § 96.
  8. ↑ Ashe, Geoffrey, Encyclopedia of Prophecy § 97.
  9. ↑ Elliott, Dyan, Female Spirituality and Inquisitorial Culture in the Later Middle Ages § 153.
  10. ↑ Dr. Massimo Mariani, správce fondu středověkých rukopisů a starých tisků, Bibliotheca Ambrosiana, Milán: Kontextová analýza obsahu inkvizičního spisu takřečené Vilemíny České, odsouzené roku 1300 v Miláně k trestu smrti upálením. Uvedeno v knize Kateřiny Tučkové: bílá Voda. Vyd. Host, Brno 2022, S. 688, s.652–658. ISBN 978-80-275-1057-3

Související články

editovat

Literatura

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vilemína_z_Milána&oldid=24500319“