Bjakuren Janagiwara
Bjakuren Janagiwara (japonsky 柳原 白蓮, Janagiwara Bjakuren) rozená Akiko Janagiwara (japonsky 柳原 燁子, Janagiwara Akiko; 15. října 1885 Tokio – 22. února 1967 Tokio) byla japonská básnířka a spisovatelka.[1]
Bjakuren Janagiwara | |
---|---|
Narození | 15. října 1885 Tokio Japonské císařství |
Úmrtí | 22. února 1967 (ve věku 81 let) Tokio Japonsko |
Místo pohřbení | Kenkjódži |
Alma mater | Nižší a vyšší střední škola při Dívčí škole Tójó Eiwa Dívčí škola Tójó Eiwa |
Povolání | básník tanka |
Rodiče | Sakimicu Janagiwara a Rjó Okucu |
Manžel(ka) | Suketake Kitakódži (1900–1906) Denemon Itó (1911–1921) Rjúsuke Mijazaki (1923–1967) |
Děti | Isamicu Kitakódži Fuki Mijazaki |
Příbuzní | Jošimicu Janagiwara (sourozenec) |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Životopis
editovatAkiko Janagiwara se narodila 15. října 1885 v Tokiu[2] jako druhá dcera státníka a diplomata hraběte Sakimicua Janagiwary.[3] Její matka byla jedna z jeho konkubín, Rjó, dcera z padlé samurajské rodiny, která byla gejšou v Janagibaši. Rodina Janagiwara pocházela z rodové linie rodiny Reizei z klanu Fudžiwara. Sakimicu byl starší bratr matky císaře Taišó, Naruko Janagiwary, což z něj činilo bratrance císaře Taišó.
V roce 1894 Akiko adoptoval vzdálený příbuzný, vikomt Jorimicu Kitakódži. V roce 1898 nastoupila na školu pro dívky z rodin Kazoku. V roce 1900 se v patnácti letech provdala za nejstaršího syna rodiny Kitakódži, Suketakeho.[1][2] Poté kvůli těhotenství odešla ze školy. Porodila syna Isamicuho, ale v roce 1905 se rozvedla, zanechala syna u rodiny Kitakódži, a vrátila se do domu svých rodičů.
V tehdejší době si rodiny patřící mezi Kazoku (japonská aristokracie) zakládaly na mravném chování. Rozvedená dcera byla pro rodinu potupou a nesměla vstoupit do hlavního sídla rodiny Janagiwara. V roce 1908 Akiko přestoupila jako internátní studentka do Dívčí školy Tójó Eiwa, kanadské misionářské školy v Azabu v Tokiu, aby pokračovala ve studiu, kterého se předtím musela vzdát kvůli sňatku a těhotenství. Ve škole se seznámila s Hanako Muraokou, o osm let mladší dívkou, která se stala její důvěrnicí, a kterou oslovovala „Hana-chan”. Někdy v této době také vstoupila do Sdružení tanky Takekašikai vedené básníkem Nobucunou Sasakim.[1]
V roce 1910 se Akiko v Kjúšú seznámila s Denemonem Itó,[1][2] uhelným magnátem, který byl o 25 let starší než ona. Následující rok se stala jeho druhou ženou a porodila syna Kaoriho. Oba byli velmi rozdílní věkem, společenským postavením i vzděláním. Jejich manželství vzbudilo veřejnou senzaci jakožto politický sňatek mezi hraběnkou a uhelným magnátem. O skandálním manželství obsáhle informovaly noviny Tókjó Niči Niči Šimbun. Hanako byla těmito zprávami šokována a ukončila svůj vztah s Akiko. V tomto roce Akiko promovala na Dívčí škole Tójó Eiwa.
Poté co se znovu provdala, byla Akiko nazývána „Královnou Cukuši”, ale neměla pocit, že jí tento život naplňuje. Napsala dopis Hanako, v němž vyjádřila své pocity, Hanako jej přijala a obě tím obnovily své přátelství. Akiko napsala báseň tanka o své samotě a trápení, a pokračovala psaním básní do časopisu Kokoro no Hana.[4] Od této doby začala používat svůj literární pseudonym Bjakuren.[1]
V roce 1921 utekla se socialistou Rjúsukem Mijazakim, synem politického aktivisty Tótena Mijazakiho. Tato událost byla nazývána jako „Bjakuren incident”. V tehdejší době bylo cizoložství podle trestního zákona trestným činem, za který hrozily, až dva roky odnětí svobody. Bjakuren oznámila svůj rozchod s manželem rodině Itó v dopise, který zveřejnila v novinách Ósaka Asahi Šimbun. Dva dny poté Denemon Itó vydal protestní prohlášení v novinách Ósaka Mainiči Šimbun, čím z celé události udělal senzaci. Bjakurenin nový tchán měl velké dluhy a jejich život byl těžký. Když Rjúsuke onemocněl tuberkulózou, Bjakuren podporovala rodinu svým psaním. V roce 1925 se jí narodila dcera Fuki. Od roku 1935 řídila časopis poezie Kototama.
V roce 1945, její syn Kaori, který byl vojínem, zemřel během amerického náletu. Bjakuren po této události založila společenství Kokusai Hibo no Kai (Mezinárodní společenství smutných matek) a zahájila mír proklamující aktivity napříč Japonskem. Během a po 2. světové válce se Bjakuren začala stále více zajímat o mírové hnutí a náboženství.
Navzdory ztrátě zraku kvůli zelenému zákalu, strávila zbytek života v poklidu psaním básní. Zemřela v Tokiu dne 22. února 1967 ve věku 81 let.[1][5]
Dílo
editovatDílo Bjakuren Janagiwary obsahuje waka poezii, novely a básnické sbírky.
Waka sbírky
editovatBásnické sbírky
editovat- Kičó no Kage (几帳のかげ)[1]
Novely
editovat- Ibara no Mi (荊棘の実)[2]
Galerie
editovat-
Svatební fotografie Bjakuren a Denemona Itóa (březen 1911)
-
Bjakurem s manželem Rjúsukem s dětmi (1930)
-
Bjakuren v pozdějších letech
-
Pomník Bjakuren Jamagiwary v Nagasakibana, Ibusuki, prefektura Kagošima
-
Bývalé sídlo Denemona Itóa
Odkazy
editovatReference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Byakuren Yanagiwara na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f g ASAHI SHINBUNSHA, Nenkan Jiten Henshūshitsu. Asahi Gendai Yōgo Chiezō. [s.l.]: Asahi Shinbunsha, 2007. OCLC 227543839 S. 柳原白蓮.
- ↑ a b c d UEDA, Masāki. Nihon Jinmei Daijiten. [s.l.]: Kōdansha, 2001. ISBN 4062108003. S. 柳原白蓮.
- ↑ a b c Encyclopedia Nipponica. [s.l.]: Shōgakkan, 2001. ISBN 4095260017. S. 柳原白蓮.
- ↑ MATSUMURA, Akira. Daijisen. [s.l.]: Shōgakkan, 2012. OCLC 1183313624 S. 柳原白蓮.
- ↑ a b c GIBNEY, Frank B. Buritanika Kokusai Daihyakkajiten. [s.l.]: TBS Britannica, 1998. OCLC 55155325 S. 柳原白蓮.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Bjakuren Janagiwara na Wikimedia Commons