Bitva u Falkirku

Bitva u Falkirku
	konflikt: První válka Skotů za nezávislost
	Britská ilustrace zachycující anglický útok vedený Antonym Bekem, biskupem z Durhamu
Trvání	22. červenec 1298
Místo	Falkirk, Skotsko
Souřadnice	55°59′15″ s. š., 3°45′36″ z. d.
Výsledek	drtivé vítězství Angličanů
Strany
Anglické království	Skotské království
Velitelé
král Eduard I.; Antony Bek, biskup z Durhamu; Humphrey de Bohun, earl z Herefordu; Roger Bigod, earl z Norfolku; Henry de Lacy, earl z Lincolnu; John de Warenne, earl ze Surrey;	William Wallace (Ochránce Skotska); John de Graham; John Stewart †; Macduff z Fife †; John Comyn;
Síla
15 000 mužů 2 500 jízdy; 12 500 pěchoty;	6 000 mužů 1 000 jízdy; 5 000 pěchoty;
Ztráty
cca 2 000 mužů	cca 2 000 mužů
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Falkirku (anglicky The Battle of Falkirk, gaelsky Blàr na h-Eaglaise Brice), byla bitva, která se odehrála dne 22. července roku 1298. Byla to jedna z hlavních bitev v první válce za skotskou nezávislost. Skotské jednotky vedené Williamem Wallacem zde byly poraženy armádou krále Eduarda I. William Wallace krátce po bitvě rezignoval na post ochránce Skotska.

Průběh

Začátek bitvy

Závěrečná fáze

Když v dubnu 1298 vtáhli Angličané do Skotska, vyhýbal se Wallace bitvě. 22. července 1298 se konečně skotská a anglická armáda střetly v bitvě. Wallace zaujal obranné postavení tvořené čtyřmi čtverci kopiníků tzv. schiltron. Tato obranná hráz kopí měla zastavit anglickou těžkou jízdu a zároveň poskytnout krytí lukostřelcům a lehké jízdě. Ta měla po zastavení Angličanů využít zmatku v jejich řadách a rozehnat je. Tento plán počítal se součinností šlechtické těžké jízdy, která měla napadnout anglický týl a porazit velšské lučištníky. Rytíři ale Wallace zradili a opustili pole. Těžkopádná formace Skotů nemohla za této situace nijak manévrovat. Anglický velitel, král Eduard I., této situace využil a nechal před útokem jízdy lukostřelce, aby „připravili půdu“. Oslabené schiltrony nebyly schopny odolat náporu těžké jízdy a bitva skončila naprostým zničením skotské armády.

Podobný plán použil Robert Bruce v bitvě u Bannockburnu. Zde však díky tomu, že jeho jízda zničila anglické lukostřelce, skončila bitva drtivým vítězstvím Skotů.

Výsledek a důsledky

Pro Anglii byla bitva u Falkirku jasným a drtivým vítězstvím, ovšem se zárodky budoucí porážky. Wallace ztratil některé ze svých nejvěrnějších stoupenců, včetně sira Johna Stewarta a sira Johna Grahama. V boji se to jasně projevilo v schopnosti uplatňovat efektivní velení, což bylo rozhodující. Eduard I. sice uspěl u Falkirku, ale Eduard II. katastrofálně selhal v bitvě u Bannockburnu

Bitva u Falkirku nebyla tak rozhodující jako dřívější bitva u Dunbaru v roce 1296. Ačkoliv věrohodnost Williama Wallace byla oslabena a jeho vojenská pověst poškozena, tak Eduard I. nedokázal navázat na úspěch u Falkirku ke konečné porážce Skotska, také i díky taktice spálené země, kterou Wallace mimo jiné praktikoval. Armáda Eduarda, oslabená nemocemi a hladem, byla tedy v situaci, kdy nemohla pokračovat dále v kampani. Proto Eduard I. nařídil armádě ustoupit do města Carlisle, kde doufal, že celá armáda nabere zpět sílu, to se ovšem nestalo. Celý kontingent z Durhamu opustil armádu. Po dalších sporech neměl Eduard na výběr nic jiného než propustit většinu své armády, on sám ještě zůstal rok na hranici se Skotskem a až poté se vrátil zpět na jih Anglie, kde vinil své barony z neloajality, která ho obrala o plody vítězství v bitvě u Falkirku.

Heraldické zobrazení účastníků

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Falkirku na Wikimedia Commons