Wikipedie

Bitva u Edessy

V bitvě u Edessy se v roce 260 střetlo římské vojsko v čele s císařem Valerianem s perskými Sásánovci vedenými velkokrálem Šápúrem I. Římané utrpěli ponižující porážku a společně s císařem padli do perského zajetí. Valerianus se tak stal prvním římským císařem zajatým nepřáteli.

Bitva u Edessy
konflikt: Římsko-perské války
Císař Valerianus poklekávající před velkokrálem Šápúrem I., sedícím na koni, skalní reléf v Nakš-e Rustamu
Císař Valerianus poklekávající před velkokrálem Šápúrem I., sedícím na koni, skalní reléf v Nakš-e Rustamu
Trvání260
MístoEdessa (dnešní Şanlıurfa v Turecku)
Souřadnice37°9′ s. š., 38°48′ v. d.
Výsledekvítězství Peršanů
Strany
Sásánovská říšeSásánovská říše Sásánovská říše Římská říšeŘímská říše Římská říše
germánští a gótští spojenci
Velitelé
Šápúr I. Valerianus (#)
Successianus (#)
Síla
neznámá 70 000
Ztráty
minimální celé vojsko nebo
více než 60 000
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Předchozí vývoj

editovat

Sásánovský velkokrál Šápúr I. obsadil v roce 251 Arménii a podrobil toto království přímé perské nadvládě.[1] V následujících letech se vypravil s vojskem proti proudu Eufratu, vtáhl do římské provincie Sýrie a uštědřil tamějším silám drtivou porážku u Barbalissu.[2] Peršané po tomto vítězství Sýrii vydrancovali,[3] v roce 253 se zmocnili tamější metropole Antiochie[4] a několika jiných měst a pronikli až do Kappadokie.[5] Jejich útok na Emesu (Homs) odrazil místní velekněz, který se prohlásil za císaře pod jménem Uranius Antoninus.[6] Šápúrovy územní zisky vzaly rychle za své poté, co se s obrovskou kořistí a značným počtem zajatců vrátil zpět do Persie.[7] Římská říše se nedokázala této agresi účinně bránit, protože se v této době zmítala v chaosu vyvolaném řadou uzurpací a občanských válek.[6] Současně musela čelit gótskému nebezpečí v oblasti dolního Dunaje. Na podzim 253 se v Itálii chopil trůnu Valerianus, jenž se podělil o vládu nad impériem se svým synem Gallienem.[8]

Na počátku roku 254 Valerianus opustil Řím a vypravil se přes Balkán a Malou Asii do Antiochie, kam dorazil patrně ještě v závěru téhož roku.[9] Svůj hlavní stan zřídil ve městě Samosata.[10] Uranius Antoninus se po Valerianově příchodu stáhl zpět do Emesy a vzdal se nároku na vládu.[9] Navzdory císařově přítomnosti se situaci na východě nepodařilo plně stabilizovat. Gótové a jejich spojenci Borané podnikli v letech 253 až 256 v Černém moři několik námořních výprav do provincií Pontus a Bithýnie.[11] Vzhledem k trvající perské hrozbě Valerianus nemohl zakročit proti jejich pustošivým nájezdům. V roce 256 se s částí vojska vydal do Kappadokie, což Góty odradilo od dalších útoků.[12] Šápúr využil Valerianova přesunu na sever a napadl kvetoucí obchodní město Dura Európos na středním Eufratu.[11] Peršané tuto předsunutou římskou pohraniční pevnost dobyli a zcela zničili.[13] Valerianus se nato vrátil do Sýrie a dosáhl menšího vítězství u Kirkesia, jeho armádu ale zasáhl mor.[14]

Bitva

editovat

Konflikt mezi Peršany a Římany vyvrcholil v roce 260, kdy Šápúr I. vytáhl podél řeky Tigris do severní Mezopotámie a oblehl města Edessu a Karrhy.[15] Valerianus vyrazil proti němu s hlavní částí svého vojska s úmyslem svést rozhodnou bitvu.[16] Římské a řecké prameny jsou poměrně stručné při líčení dalšího vývoje. Z jejich podání však vyplývá, že došlo k boji, v němž Římané svým protivníkům podlehli a byli obklíčeni.[17] Valerianus se pokusil se Šápúrem dojednat mírové podmínky, nicméně během vyjednávání byl společně s většinou nejvyšších velitelů zrádně zajat.[18] Celé římské vojsko se následně vzdalo Peršanům.[17]

Bitva představovala jeden z největších úspěchů Sásánovců nad jejich západními sousedy.[19] Šápúr nechal svůj velkolepý triumf zvěčnit na skalním reliéfu v Nakš-e Rustamu. Jeho vítězství zaznamenává rovněž nápis u tamější budovy Ka‘ba-je Zardošt: [20]

„Na třetím tažení, když jsme napadli Karrhy a Edessu, přišel na nás císař Valerianus s armádou 70 000 a strhla se nám velká bitva a císaře Valeriana jsme se zmocnili vlastníma rukama i ostatních i náčelníka gardy a senátorů a důstojníků, kteří veleli onomu vojsku, ty všechny jsme zajali a odvedli jsme je do Persie a zemi syrskou, kilickou a kappadockou jsme ohněm vypálili a zpustošili a lidi odvedli do zajetí.“[21]

Důsledky

editovat

Šápúr přikázal odvléct zajaté Římany včetně císaře na východ. Mezi zajatci se nacházelo mnoho techniků a řemeslníků, usazených Peršany v dnešním Chúzistánu a Fársu, aby zde budovali různé stavební projekty, jako byly mosty či vodní díla.[22] Ve městě Šúštar jsou dodnes viditelné zbytky jednoho z těchto děl, nazývaného Band-e Kaisar („císařská přehrada“).[17] Valerianus strávil posledních asi šest let svého života jako perský zajatec.[23] Podle Lactantia Šápúr ponižoval svého přemoženého protivníka tím, že ho využíval jako stupátko při nasedání na koně.[24] Valerianův syn a nástupce Gallienus se zřejmě nepokusil svého otce vysvobodit.[25]

Po Valerianově porážce Šápúr pokračoval ve své výpravě dále na západ, přičemž vtáhl do Sýrie, kde znovu obsadil a vyplenil Antiochii.[26] Sásánovské vojsko postoupilo až do Kilíkie a hluboko do Malé Asie.[27] Jejich výboje měly jen přechodné trvání, neboť římští velitelé Macrianus a Ballista dokázali shromáždit zbývající římské vojenské síly, s nimiž vypudili Peršany za Eufrat.[17] Palmýrský vládce Odaenathus, již dříve nápomocný Valerianovi, získal pro Římany zpět Edessu.[28] Macrianus se mezitím vzbouřil proti Gallienovi a prohlásil své syny Macriana mladšího a Quieta za císaře. Oba Macrianové však zanedlouho padli na Balkáně v boji proti císařovu jezdectvu.[29] Odaenathus, zachovávající loajalitu Gallienovi, oblehl a zabil Quieta v Emese, čímž se domohl pozice nejmocnějšího muže římského Orientu.[26] V roce 262 odčinil římskou porážku, když na Peršanech dobyl Karrhy a Nisibis a postoupil až k perskému hlavnímu městu Ktésifóntu.[30] Gallienus fakticky uznal Odaenathovo výsadní postavení a přiznal mu titul corrector totius Orientis („velitel celého východu“).[31]

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Dignas, Winter (2007), s. 22.
  2. ↑ Southern (2001), s. 236; Dignas, Winter (2007), s. 22; Potter (2004), s. 248-249.
  3. ↑ Potter (2004), s. 252.
  4. ↑ Southern (2001), s. 236; Clauss (2001), s. 223; Christ (1995), s. 664.
  5. ↑ Dignas, Winter (2007), s. 23.
  6. ↑ a b Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 40; Clauss (2001), s. 223.
  7. ↑ Southern (2001), s. 236-237; Clauss (2001), s. 225.
  8. ↑ Clauss (2001), s. 224.
  9. ↑ a b Clauss (2001), s. 225.
  10. ↑ Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 41; Christ (1995), s. 665.
  11. ↑ a b Clauss (2001), s. 226.
  12. ↑ Clauss (2001), s. 226; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 42.
  13. ↑ Christ (1995), s. 666; Dignas, Winter (2007), s. 23.
  14. ↑ Zosimos I.36.
  15. ↑ Potter (2004), s. 255; Southern (2001), s. 238.
  16. ↑ Clauss (2001), s. 228.
  17. ↑ a b c d Potter (2004), s. 256.
  18. ↑ Zosimos I.36; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 42.
  19. ↑ Dignas, Winter (2007), s. 23, 81.
  20. ↑ Klíma (1977), s. 143-144; Dignas, Winter (2007), s. 80.
  21. ↑ Klíma (1977), s. 143.
  22. ↑ Dignas, Winter (2007), s. 23; Potter (2004), s. 256.
  23. ↑ Clauss (2001), s. 228-229.
  24. ↑ Lactantius. De Mortibus Persecutorum V.3.
  25. ↑ Clauss (2001), s. 228; Southern (2001), s. 238.
  26. ↑ a b Christ (1995), s. 667.
  27. ↑ Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 44.
  28. ↑ Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 45.
  29. ↑ Christ (1995), s. 667; Bowman, Garnsey, Cameron (2005), s. 45.
  30. ↑ Christ (1995), s. 668; Southern (2001), s. 238.
  31. ↑ Christ (1995), s. 668.

Literatura

editovat
  • BOWMAN, Alan K.; GARNSEY, Peter; CAMERON, Averil. The Cambridge Ancient History XII: The Crisis of Empire, A.D. 193-337. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ISBN 978-0-521-30199-2
  • CLAUSS, Manfred. Die römischen Kaiser. München: C.H. Beck, 2001. ISBN 3-406-42727-8
  • DIGNAS, Beate; WINTER, Engelbert. Rome and Persia in Late Antiquity. Cambridge: Cambridge University Press, 2007. ISBN 978-0-521-84925-8
  • CHRIST, Karl. Geschichte der römischen Kaiserzeit: Von Augustus bis zu Konstantin. München: C.H. Beck, 1995. ISBN 3-406-36316-4
  • KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977
  • POTTER, David S. The Roman Empire at Bay AD 180-395. London: Routledge, 2004. ISBN 0-203-67387-5
  • SOUTHERN, Pat. The Roman Empire from Severus to Constantine. London: Routledge, 2001. ISBN 0-203-45721-8
  • ZOSIMOS. Stesky posledního Římana. Praha: Odeon, 1983
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bitva_u_Edessy&oldid=24255653“