Bitva o Tábor
Bitva o Tábor se odehrála v brzkých ranních hodinách dne 30. června 1420 v lokalitě mezi Tismenickým potokem a Lužnicí[3] u hradeb nově vznikající husitské obce poblíž Sezimova Ústí současníky nazývané Hradiště na hoře Tábor. Oddíly Oldřicha z Rožmberka a jeho spojenců zde byly zaskočeny a rozprášeny nečekaným útokem 350 jezdců Mikuláše z Husi, které podpořil výpad táborské posádky, jež byla výrazně oslabena odchodem většiny ozbrojených obyvatel města na pomoc Praze. Vítězství jihočeské kališníky vymanilo z téměř týden trvajícího obležení, naproti tomu Oldřich z Rožmberka promarnil možnost eliminovat základnu radikálních husitů v bezprostřední blízkosti svých statků.
| Bitva o Tábor | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Husitské války | |||
 List krále Zikmunda, jímž přikazuje Oldřichovi z Rožmberka, aby zbořil Tábor, a nemůže-li, aby mu přitáhl na pomoc k Praze | |||
| Trvání | 30. června 1420 | ||
| Místo | Tábor, Jihočeský kraj | ||
| Souřadnice | 49°24′40″ s. š., 14°39′16″ v. d. | ||
| Výsledek | Vítězství husitů | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Předehra
editovat1. března 1420 papež Martin V. vyhověl žádosti římskoněmeckého a uherského krále Zikmunda Lucemburského a bulou Omnium plasmatoris domini, vydanou ve Florencii, deklaroval křížovou výpravu proti všem viklefistům a husitům.[4] Dne 17. března byla kruciáta slavnostně vyhlášena ve Vratislavi, kde se právě konal říšský sjezd. Zikmund využil přítomnosti říšských knížat, s nimiž sjednal podmínky výpravy, a koncem dubna jeho armáda, jež se formovala ve slezské Svídnici, překročila hranice Českého království.[5] 3. května před křižáky kapituloval Hradec Králové, načež se vojsko přesunulo ke Kutné Hoře, kde probíhaly přípravy k tažení na Prahu. Česká metropole se nacházela ve svízelné situaci, a jelikož selhaly všechny snahy obce o smírné vyřešení situace, byli Pražané nuceni postavit se křižákům se zbraní v ruce. Mezi jejich první opatření patřila výzva jednotlivým husitským obcím, aby jim přispěchaly na pomoc. 17. května dorazil list i do Hradiště na hoře Tábor. Táboři žádosti neprodleně vyhověli a pomocný odřad, pod velením Mikuláše z Husi, vyrazil k Praze již následujícího dne. Soudobí kronikáři zanechali dva velmi rozdílné údaje o jeho početním stavu. Autor tzv. Kroniky starého pražského kolegiáta informuje o 9000 osobách včetně žen a dětí, naproti tomu Staré letopisy české (rukopis Sa) hovoří o 3000.[6][pozn. 1] Bez ohledu na oficiální čísla, zůstala táborská posádka výrazně oslabená a této skutečnosti se rozhodl využít jihočeský šlechtic Oldřich z Rožmberka. Přestože byl formálně ještě stále kališníkem, válečné podniky táborů napáchaly škody i na jeho zboží a jeho poddaní ve značné míře zbíhali na Hradiště nebo odmítali platit stanovené dávky.[9] Ve věci útoku proti Táboru proto písemně oslovil krále Zikmunda, přičemž mu nabídl své služby. Ten s jeho podnikem souhlasil a jako posilu mu zajistil vojáky rakouského vévody Albrechta a pana Jindřicha z Puchbergu. Sám Oldřich k obléhání poslal své vlastní ozbrojence spolu s rakouskými žoldnéři pod velením českobudějovického hejtmana Lipolta Krajíře z Krajku.[3] Posléze se odebral na hrad Žebrák, kde se před králem a papežským legátem Ferdinandem, biskupem Lucenským, spolu s jinými českými šlechtici, zřekl kalicha. Vzápětí odjel dohlížet na průběh obléhání Tábora, k němuž dorazil 23. června. Kromě toho, že nechal zcela uzavřít obklíčení, vydal příkaz, kterým zapovídal přítomným husitským kněžím a vlastním vojákům přijímat podobojí.[2]
Táboři, kteří se podíleli na přípravách obrany Prahy, se o ohrožení obce dozvěděli 25. června. Ještě téže noci vyrazil hejtman Mikuláš z Husi s 350 jezdci obleženým na pomoc. K Táboru však dorazil teprve 30. června. Je pravděpodobné, že volil cestu oklikami, aby se mu k Hradišti podařilo dorazit nepozorovaně, což se mu také podařilo,[1] případně vyčkával v lesích okolo města, než k němu dorazí pěchota.[10]
Bitva
editovatO střetnutí u Tábora, většinou povrchně, informuje několik písemných pramenů různé výpovědní hodnoty. Mezi nejpodrobnější a nejdůležitější z nich patří svědectví Husitské kroniky literáta Vavřince z Březové, který byl přímým účastníkem husitských válek a z jehož popisu vychází hypotézy většiny starších i současných historiků. Podle tohoto tvrzení je patrné, že Mikuláš z Husi a táborská posádka dokázali v brzkých ranních hodinách zorganizovat koordinovaný útok, který zcela překvapil spícího nepřítele. Nečekaná akce vnesla mezi královy muže naprostý zmatek, přičemž za vysokých ztrát opustili svůj majetek a vyklidili ležení.
| „ | A když se dne 30. června, totiž v neděli po svatém Petru, přibližoval za rozednění k hoře Hradišti se zcela skrovňoučkých lidem a uvědomil o tom bratří na hoře, hned seběhli táborští bratří se silným křikem s hory a s řečeným Mikulášem z Husi prudce udeřili na své nepřátele. A ti, protože jim Pán Bůh nahnal strachu, zděšeni po malém odporu se dali na útěk a prchli, zanechavše mnoho statků, přesto, že jich bylo přes dvacet na jednoho tábora. Táboři, stíhajíce je, mnohé z nich pobili, jiné pak zranili a ostatní zajali. A tak vzdávajíce díky Pánu Bohu, že jim dopřál vítězství nad nepřáteli, pobrali velkou kořist ve zlatě a stříbře, penězích, zbraních, číších a stříbrných pásech, drahocenných rouchách, dělech, stanech, hojných nápojích a potravinách, vjeli s ohromnou radostí na horu Hradiště a rozdělovali z kořisti jednomu každému, jak bylo potřebí. | “ |
| — Vavřinec z Březové[11] | ||
Dále se o bitvě zmiňuje italský humanista Enea Silvio, pozdější papež Pius II., jenž měl své postřehy od přímých účastníků války, včetně Oldřicha z Rožmberka.[12] Ve svém stěžejním díle o českých dějinách s názvem Historie česká, událost u Tábora zmiňuje v jediné větě, která víceméně koresponduje s popisem Vavřince z Březové.[pozn. 2] Chyby se dopustil pouze v úvaze, že Mikuláše z Husi k Táboru vyslal Jan Žižka.[13] V jedné větě střetnutí připomíná i autor Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi, který se spokojil s konstatování, že pán z Rožmberka s jinými Němci byl při obléhání Tábora poražen a utrpěl velikou hanbu i škodu.[14] Ze zahraničních letopisců o vítězství husitů referuje kronika Tomáše Ebendorffera z Haselbachu, který jako jediný poskytuje přesnou informaci o početním stavu oblehatelů. Jím uvedených 4800 jízdních a pěších však ukazuje na to, že převaha dvaceti královských na jednoho husitu, kterou uvádí Vavřinec z Březové, je poměrně nadhodnocená.[1]
Důsledky
editovatVítězství, tak jak jej popisuje Vavřinec z Březové, přineslo táborům nemalý materiální zisk a nezanedbatelně posílilo jejich obranyschopnost.[10] Navíc porážka silnějšího protivníka byla husity vnímána jako důkaz Boží pomoci a vzbudila velký ohlas u široké veřejnosti.[15] Oldřich z Rožmberka nesl svůj neúspěch jako těžkou urážku a rozhodl se ji pomstít na svých poddaných, kteří se hlásili ke kalichu. Do okolí hradů v jeho vlastnictví začaly vyjíždět posádky k trestným výpravám proti ohniskům husitství a mnozí kněží, jež se odmítli zříct přijímání podobojí, skončili v rožmberských žalářích.[16]
Odkazy
editovatPoznámky
editovat- ↑ Historik Josef Macek se přikláněl k verzi Starého pražského kolegiáta, neboť se domníval, že na Táboře musela zůstat pouze nepočetná posádka, když jí později musela na pomoc od Prahy vyjet jízda pod vedením Mikuláše z Husi.[6] Jiný názor zastával historik Josef Pekař, jemuž se tento počet jevil velmi nadhodnocený,[7] neboť Vavřinec z Bezové v Husitské kronice doslova uvádí, že táboři však zanechali mnoho lidu na obranu hory Hradiště blízko Ústí.[8]
- ↑ Zatím páni z Rožmberka a z Krajíř, obléhající Tábor, byli poraženi v bitvě od Mikuláše z Husi, jehož tam poslal Žižka s částí vojska, a ležení bylo jim odňato.[13]
Reference
editovat- ↑ a b c MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl. Praha: Rovnost, 1955. S. 196. [Dále jen: Macek].
- ↑ a b BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. S. 76. [Dále jen: Vavřinec z Březové].
- ↑ a b Macek, s. 195.
- ↑ ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-075-0. S. 36. [Dále jen: Šmahel].
- ↑ Macek, s. 153.
- ↑ a b Macek, s. 180.
- ↑ PEKAŘ, Josef. Žižka a jeho doba – díl IV. Praha: Odeon, 1992. ISBN 80-207-0385-3. S. 38.
- ↑ Vavřinec z Březové, s. 62.
- ↑ Šmahel, s. 43.
- ↑ a b Šmahel, s. 45.
- ↑ Vavřinec z Březové, s. 76 a 77.
- ↑ SILVIO, Enea. Historie česká. Litvínov: Dialog, 2010. ISBN 978-80-7382-136-4. S. 75. [Dále jen: Enea Silvio].
- ↑ a b Enea Silvio, s. 76.
- ↑ Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981. S. 224. [Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi].
- ↑ Macek, s. 197.
- ↑ Vavřinec z Březové, s. 77.
Literatura
editovatPrameny
editovat- BŘEZOVÉ, Vavřinec z. Husitská kronika; Píseň o vítězství u Domažlic. Praha: Svoboda, 1979. 427 s.
- SILVIO, Enea. Historie česká. Litvínov: Dialog, 2010. 160 s. ISBN 978-80-7382-136-4.
- Ze starých letopisů českých. Praha: Svoboda, 1980. 580 s.
- Ze zpráv a kronik doby husitské. Praha: Svoboda, 1981. 491 s. [Kronika velmi pěkná o Janu Žižkovi, družiníku krále Václava].
Sekundární literatura
editovat- MACEK, Josef. Tábor v husitském revolučním hnutí II. díl. Praha: Rovnost, 1955. 430 s.
- PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě. Praha: B. Kočí, 1907. 1279 s.
- ŠMAHEL, František. Jan Žižka z Trocnova. Praha: Melantrich, 1969. 264 s.
- ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0.