Belgická monarchie

konstituční, dědičná a lidová monarchie

Belgická monarchie je konstituční, dědičná a lidová monarchie, jejíž úřadující panovník má titul krále nebo královny Belgičanů (nizozemsky: Koning(in) der Belgen, francouzsky: Roi / Reine des Belges, německy: König(in) der Belgier) a slouží jako hlava státu země. Od získání nezávislosti v roce 1830 vládlo sedm belgických monarchů.

Úřadující panovník, Filip, nastoupil na trůn 21. července 2013 po abdikaci svého otce.

Když se Belgičané v roce 1830 osamostatnili, zvolil národní kongres jako formu vlády konstituční monarchii. Kongres hlasoval o této otázce dne 22. listopadu 1830 a podpořil monarchii 174 hlasy proti 13. V únoru 1831 Kongres nominoval Ludvíka, vévodu z Nemoursu, syna francouzského krále Ludvíka Filipa, ale mezinárodní úvahy Ludvíka Filipa odradily od přijetí této cti.

Po tomto odmítnutí dne 25. února 1831 národní kongres jmenoval Erasme-Louise, barona Surlet de Chokier belgickým regentem. Následně byl Leopold Sasko-Kobursko-Gothajský národním kongresem jmenován belgickým králem a dne 21. července přísahal věrnost Belgické ústavě před kostelem svatého Jakuba v Coudenberském paláci v Bruselu.[1] Tento den se od té doby stal pro Belgii a její občany státním svátkem.

Dědičná a konstituční

editovat

Jako dědičná konstituční monarchie se role a fungování belgické monarchie řídí ústavou. Královská kancelář krále je určena výhradně pro potomka prvního belgického krále Leopolda I.

Vzhledem k tomu, že je vázán ústavou (především všemi ideologickými a náboženskými hledisky, politickými názory a debatami a ekonomickými zájmy), má král působit jako arbitr a strážce belgické národní jednoty a nezávislosti.

Belgické království nikdy nebylo absolutní monarchií. V roce 1961 nicméně historik Ramon Arango napsal, že belgická monarchie není „skutečně konstituční“.[2]

Leopold I., Leopold II. a Albert I.

editovat

Král Leopold I. byl hlavou zahraničních věcí „jako monarcha ancien régime“, přičemž ministři zahraničí byli oprávněni jednat pouze jako ministři krále.[3] Leopold I. se rychle stal jedním z nejdůležitějších akcionářů Société Générale de Belgique.[4]

Leopoldův syn, král Leopold II., je připomínán především pro založení a kapitalizaci Svobodného státu Kongo jako osobního léna. Když byly zvěrstva ve Svobodném státě Kongo zveřejněny, došlo ke skandálu, což způsobilo převzetí svobodného státu belgickou vládou. Mnoho Konžanů bylo před reformami přímé belgické vlády zabito v důsledku politiky Leopolda v Kongu.[5][6][7] Skandál Svobodného státu je ukazován v Muzeu Konga v Tervurenu v Belgii.[8]

 
Jezdecká socha krále Leopolda II. v Bruselu v Belgii

Při několika příležitostech Leopold II. veřejně vyjádřil nesouhlas s vládnoucí vládou (např. 15. srpna 1887 a v roce 1905 proti premiérovi Auguste Beernaertovi) a byl Yvonem Gouetem obviněn z nedodržování parlamentního systému země.

Protože Leopold II. nezanechal žádné legitimní syny (jeho jediný syn Leopold zemřel v deseti letech), stal se jeho nástupcem jeho synovec Albert I.

Leopold III. a Baudouin

editovat

V roce 1991, na konci vlády krále Baudouina, citoval senátor Yves de Wasseige, bývalý člen belgického ústavního soudu, čtyři body demokracie, které belgické ústavě chybí, protože podle belgické ústavy

  1. král vybírá ministry,
  2. král je schopen ovlivňovatt ministry, když s nimi hovoří o návrzích zákonů, projektech a nominacích,
  3. král navrhuje zákony a
  4. král musí souhlasit s jakoukoli změnou ústavy.

Ústavní, politické a historické důsledky

editovat

Belgická monarchie byla od počátku konstituční monarchií, která byla vytvořena podle vzoru Spojeného království. Raymond Fusilier napsal, že belgický režim z roku 1830 byl také inspirován francouzskou ústavou Francouzského království (1791–1792), Deklarací nezávislosti Spojených států z roku 1776 a starými politickými tradicemi jak valonských, tak vlámských provincií. „Je třeba poznamenat, že všechny monarchie utrpěly období změn, v důsledku čehož byla omezena moc panovníka, ale tato období z větší části nastala před vývojem systému konstituční monarchie a byly kroky vedoucími k jejímu založení."

Seznam králů Belgičanů

editovat

Hlavní článek: Seznam představitelů Belgie

Belgičtí monarchové původně patřili k rodu Sasko-Kobursko-Gothajských. Příjmení změnil Albert I. v roce 1920 na rod Belgičanů v důsledku protiněmeckého sentimentu.

Správný titul belgického panovníka je spíše král Belgičanů než belgický král. Titul indikuje lidovou monarchii spojenou s obyvateli Belgie (tj. dědičnou hlavou státu; přesto ratifikovanou lidovou vůlí), spíše než s územím nebo státem. Latinský překlad belgického krále by byl Rex Belgii, což bylo od roku 1815 jméno nizozemského krále. Proto si separatisté, kteří založili Belgii, vybrali Rexa Belgaruma.

Belgie je jedinou existující evropskou monarchií, v níž následník trůnu nenastoupí na trůn bezprostředně po smrti nebo abdikaci svého předchůdce. Podle článku 91 belgické ústavy nastoupí dědic na trůn až složením ústavní přísahy před společným zasedáním obou komor parlamentu. Společné zasedání se musí konat do deseti dnů od smrti nebo abdikace předchozího panovníka. Nový belgický monarcha je povinen složit belgickou ústavní přísahu: „Přísahám, že budu dodržovat ústavu a zákony belgického lidu, zachovávat národní nezávislost a integritu území,“ která je vyslovena ve třech úředních jazycích: francouzsky, nizozemsky a německy.

Členové belgické královské rodiny jsou často známí pod dvěma jmény: nizozemským a francouzským. Například současný monarcha se nazývá „Philippe“ ve francouzštině a „Filip“ v nizozemštině; pátým králem Belgičanů byl „Baudouin“ ve francouzštině a „Boudewijn“ v nizozemštině.

Na rozdíl od titulu krále Filipa „král Belgičanů“ se princezna Elisabeth nazývá „belgická princezna“, protože titul „princ/ezna Belgičanů“ neexistuje. Je také vévodkyní brabantskou, což je tradiční titul dědice belgického trůnu. Tento titul předchází titulu „belgická princezna“.

V dalším úředním jazyce, němčině, jsou monarchové obvykle označováni svými francouzskými jmény. Totéž platí pro angličtinu a češtinu, s výjimkou Leopolda, kde je pro jednoduchost odstraněn přízvuk.

Kvůli první světové válce a výslednému silnému protiněmeckému sentimentu bylo příjmení v roce 1920 změněno ze Sasko-Kobursko-Gothajský na van België, de Belgique nebo von Belgien (dále jen „Belgický“), podle toho, který ze tří oficiálních jazyků země se zrovna používá (nizozemština, francouzština a němčina).

Ústavní role

editovat
 
Busty prvních pěti králů Belgičanů

Belgická monarchie symbolizuje a udržuje pocit národní jednoty tím, že zastupuje zemi ve veřejných funkcích a na mezinárodních setkáních.

Článek 37 belgické ústavy svěřuje monarchovi „federální výkonnou moc“. Podle oddílu III tato pravomoc zahrnuje jmenování a odvolávání ministrů, provádění zákonů přijatých federálním parlamentem, předkládání návrhů zákonů federálnímu parlamentu a řízení mezinárodních vztahů. Panovník schvaluje a vyhlašuje všechny zákony přijaté parlamentem. V souladu s článkem 106 belgické ústavy je monarcha povinen vykonávat své pravomoci prostřednictvím ministrů. Jeho činy nejsou platné bez spolupodpisu odpovědného ministra, který tím přebírá politickou odpovědnost za dotyčný čin. To znamená, že federální výkonnou moc v praxi vykonává federální vláda, která je odpovědná Komoře zástupců v souladu s článkem 101 Ústavy.

Monarcha přijímá předsedu vlády v bruselském paláci nejméně jednou týdně a do paláce rovněž pravidelně svolává další členy vlády za účelem projednávání politických záležitostí. Během těchto setkání má monarcha právo být informován o navrhovaných vládních krocích, právo radit a právo varovat v jakékoli záležitosti, jak to bude považovat za vhodné. Monarcha také pořádá setkání s vůdci všech hlavních politických stran a řádnými členy parlamentu. Všechna tato setkání organizuje osobní politický kabinet panovníka, který je součástí Královské domácnosti.

Monarcha je také v souladu s belgickou ústavou jednou ze tří složek federální zákonodárné moci, společně se dvěma komorami federálního parlamentu: sněmovnou a senátem. Všechny zákony přijaté federálním parlamentem musí být podepsány a vyhlášeny panovníkem.

 
Bazilika Sacré-Cœur v Bruselu je národní bazilika Belgie.

Dříve měly děti krále od 18 let nárok na místo v senátu. Toto právo bylo zrušeno v roce 2014 v rámci šesté belgické státní reformy.

Nedotknutelnost

editovat

Článek 88 belgické ústavy stanovuje, že „osoba krále je nedotknutelná, odpovědní jsou jeho ministři“. To znamená, že krále nelze stíhat, zatknout ani odsoudit za trestné činy, nelze ho předvolat k občanskému soudu a není odpovědný federálnímu parlamentu. Tato nedotknutelnost však byla považována za neslučitelnou s článkem 27 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, který stanovuje, že úřední způsobilost nezbavuje osobu trestní odpovědnosti.[9]

Tradice

editovat

Dvůr stále zachovává některé staré tradice, nejznámější je tradice, že vládnoucí král Belgičanů se stává kmotrem sedmého syna a královna kmotrou sedmé dcery.[10] Dítě potom dostane jméno panovníka a dostane dar od paláce a městského purkmistra.[11] Podobné tradice se váží s ruským carem a prezidentem Argentiny.[12]

Lidová podpora

editovat

Belgická monarchie má nižší míru podpory než jiné evropské monarchie a je často zpochybňována.[13] Lidová podpora monarchie byla historicky vyšší ve Flandrech a nižší ve Valonsku. Ve Flandrech dominovala obecně pro-monarchistická katolická strana a později křesťanská socialistická strana, zatímco průmyslovější Valonsko více podporovalo belgickou dělnickou stranu a později socialistickou stranu. Například v referendu v roce 1950 Flandry většinově hlasovaly pro krále Leopolda III., zatímco Valonsko bylo do značné míry proti. V posledních desetiletích se však tyto role obrátily, protože se snížila religiozita ve Flandrech a král se považuje za ochranu země před (vlámským) separatismem a rozdělením země.[14]

Členové belgické královské rodiny

editovat
 
Belgická královská rodina

Král Albert II.
Královna Paola


Členové královské rodiny mají titul belgického prince (princezny) s oslovením Královská Výsost. Před první světovou válkou používali jako členové rodu Wettinů další tituly: princ (princezna) ze Sasko-Kobursko-Gothajska a vévoda (vévodkyně) ze Saska.

Titul princ nebo princezna Belgický/á je specifický šlechtický titul v rámci belgické šlechty vyhrazený pro členy belgické královské rodiny. Původně královský výnos ze dne 14. března 1891 rezervoval tento titul pro všechny osoby pocházející z přímé mužské linie krále Leopolda I. Královský výnos také automaticky udělil titul princeznám, které se k belgické královské rodině připojily sňatkem s belgickým princem. Tato královská vyhláška byla pozměněna královskou vyhláškou ze dne 2. prosince 1991, která vyhradila titul přímým mužským a ženským potomkům Alberta II. Královská vyhláška ze dne 12. listopadu 2015 zveřejněná v belgickém úředním věstníku dne 24. listopadu 2015 zrušila výše zmíněnou královskou vyhlášku z roku 1991 a omezuje nové udělení tohoto titulu na děti a vnoučata vládnoucího panovníka a na děti a vnoučata korunního prince nebo princezny. Manželovi nebo manželce belgického prince nebo princezny již není automaticky udělen titul, ale stále mu může být udělen titul královským výnosem na individuálním základě.[15] Před tím měli všichni potomci Alberta II. nárok na titul prince nebo princezny.[16]

JV král Filip (narozený 15. dubna 1960) je král Belgičanů. Oženil se 4. prosince 1999 s Jonkvrouwe Mathilde d'Udekem d'Acoz, které byl den před svatbou udělen titul a oslovení JkV princezna Mathilde Belgická, poté také, jako manželka vévody z Brabantu, dostala titul vévodkyně z Brabantu, a od 21. července 2013 se stala královnou Belgičanů. Je dcerou zesnulého Patricka d'Udekem d'Acoz (před svatbou udělen titul hraběte) a jeho manželky hraběnky Anny Marie Komorowské. Mají čtyři děti:

Ostatní členové královské rodiny

editovat

Ostatní potomci Leopolda III.

editovat
  • JkV Henri, velkovévoda Lucemburský (narozen 16. dubna 1955). Je nejstarším synem velkovévody Jeana a belgické princezny Josefíny Šarloty Belgické, sestry králů Baudouina a Alberta II. a tety krále Filipa.
  • JkV princezna Marie-Christine, paní Gourgues (narozená 6. února 1951). Je nejstarší dcerou Leopolda III. a Lilian, princezny z Réthy, nevlastní sestra králů Baudouina a Alberta II. a nevlastní teta krále Filipa. Její první manželství s Paulem Druckerem (Toronto, Ontario, 1. listopadu 1937 – 1. dubna 2008) v Coral Gables v okrese Miami-Dade na Floridě, 23. května 1981, trvalo 40 dní (ačkoli do roku 1985 nebyli formálně rozvedeni); následně se dne 28. září 1989 provdala za Jean-Paul Gourgese v Los Angeles v Kalifornii.
  • JkV princezna Marie-Esméralda, lady Moncada (narozená 30. září 1956). Je nejmladší dcerou Leopolda III. a Lilian, princezny z Réthy, nevlastní sestra králů Baudouina a Alberta II. a nevlastní teta krále Filipa. Princezna Marie-Esméralda je novinářka, píše pod jménem Esméralda de Réthy. Vdala se za sira Salvadora Moncadu, hondurasko-britského farmakologa, v Londýně dne 4. dubna 1998. Mají dceru Alexandru Leopoldine (narozenou v Londýně dne 4. srpna 1998) a syna Leopolda Daniela (narozeného v Londýně dne 21. května 2001).
     
    Král Albert a královna Alžběta v modlitbě za Naší Paní z Laekenu, obraz zobrazující katolickou víru královského domu.

Zemřelí členové

editovat

Královské choti

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Monarchy of Belgium na anglické Wikipedii.

  1. The Belgian Monarchy. The Belgian Monarchy [online]. [cit. 2021-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ARANGO, Ergasto Ramón. Leopold III and the Belgian Royal Question. [s.l.]: Johns Hopkins University Press 251 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8018-0040-5. (anglicky) Google-Books-ID: yLzkugAACAAJ. 
  3. KALKEN, Frans van. La Belgique contemporaine (1780-1949): histoire d'une évolution politique. [s.l.]: Colin 224 s. Dostupné online. (francouzsky) Google-Books-ID: ai_XjgEACAAJ. 
  4. LEBRUN, Pierre. Essai sur la révolution industrielle en Belgique, 1770-1847. [s.l.]: Palais des Académies 770 s. Dostupné online. (francouzsky) Google-Books-ID: FcQ1AQAAIAAJ. 
  5. FORBATH, Peter. The River Congo: The Discovery, Exploration and Exploitation of the World's Most Dramatic River. [s.l.]: Harper & Row 424 s. Dostupné online. ISBN 978-0-06-122490-4. (anglicky) Google-Books-ID: UtgwAQAAIAAJ. 
  6. WERTHAM, Fredric. A Sign for Cain: An Exploration of Human Violence. [s.l.]: Macmillan 408 s. Dostupné online. (anglicky) Google-Books-ID: A0VuPQAACAAJ. 
  7. ADAM HOCHSCHILD. King Leopold's ghost. [s.l.]: Houghton Mifflin 406 s. Dostupné online. ISBN 978-0-618-00190-3. 
  8. NIARCHOS, Nicolas. A Belgian Visit to “Kongo”. The New Yorker [online]. [cit. 2021-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. 3-87. www.senate.be [online]. [cit. 2021-05-01]. Dostupné online. 
  10. Zevende zoon zorgt voor zevende viergeslacht en peterschap van koning Filip: “Ze noemen ons Sneeuwwitje en de zeven dwergen”. www.gva.be [online]. [cit. 2021-05-01]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  11. NEWMEDIA, R. T. L. Voici la nouvelle filleule de la reine Mathilde (photos). RTL People [online]. 2017-04-14 [cit. 2021-05-01]. Dostupné online. (francouzsky) 
  12. No, Argentina's president did not adopt a Jewish child to stop him turning into a werewolf. the Guardian [online]. 2014-12-29 [cit. 2021-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Many Belgians Less Than Thrilled For New King. HuffPost [online]. 2013-07-18 [cit. 2021-05-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. NWS, VRT. Walen zijn veel koningsgezinder dan Vlamingen. vrtnws.be [online]. 2016-11-15 [cit. 2021-05-02]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  15. LOI - WET. www.ejustice.just.fgov.be [online]. [cit. 2021-05-02]. Dostupné online. 
  16. LIBRE.BE, La. Le Roi limite l’octroi du titre de "prince de Belgique". LaLibre.be [online]. 2015-11-25 [cit. 2021-05-02]. Dostupné online. (francouzsky) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat