Appeasement

ustupování agresivním stranám

Appeasement (francouzsky apaisement), česká výslovnost [epízment], označuje pacifistickou politiku 30. let 20. století, kterou charakterizovalo ustupování agresivním stranám.

Edouard Daladier a Neville Chamberlain po podepsání Mnichovské dohody. Právě Mnichovská dohoda, na základě které Československo odstoupilo své pohraniční území s nacistickým Německem (později i pohraniční území s Maďarskem a Polskem), je považována za politiku appeasementu

Anglický výraz „appeasement“ lze přeložit jako „uklidnění“, „uklidňování“, „(u)smíření“, „(u)smiřování“, „utišení“, „utišování“, „politika ústupků“, „politika usmíření“ a v politickém smyslu „ústupky“.

Politici, kteří appeasement prosazovali, věřili, že uspokojením potřeb a požadavků nacistického Německa odvrátí druhou světovou válku a zachovají mír. Jejich jednání bylo motivováno snahou vyhnout se hrůzám, které se odehrály za první světové války, a nadějí, že evropské národy v novém uspořádání již další válku nedopustí. Jejich úsilí, které trvalo několik let, bylo marné. Německo bylo těsně před druhou světovou válkou ještě posíleno a demokratické síly oslabeny.

Uplatnění politiky appeasementu

editovat

Janovská konference

editovat

Mezinárodní konference, která probíhala 10. dubna19. května 1922 za účasti 29 států, vedla k neúspěšnému jednání o urovnání hospodářských styků s nově ustaveným RSFSR, neboť Sověti odmítli uhradit dluhy za carský režim a znárodněný cizí majetek. Neúspěch jednání mezinárodní konference vyústil ve dvoustranná jednání mezi německou a sovětskou delegací, která byla úspěšně zakončena podpisem Rapallské smlouvy.

Podrobnější informace naleznete v článku Rapallská smlouva (1922)#Janovská konference.

Tajná ustanovení dokumentu zahrnovala nabídku, na jejímž základě získalo Německo možnost cvičit své ozbrojené síly na sovětském území. Německá armáda, která na základě ustanovení versailleské mírové smlouvy pozbyla možnosti zkoušet nové vojenské teorie na vlastním území, přesunula výcvik do SSSR, kde měla dobré materiální podmínky. Masové nasazení tanků podporovaných letectvem plnícím úlohu létajícího dělostřelectva, princip, na kterém byla později založena strategie bleskové války[zdroj?], byl tehdy již zformulován. Nyní měla být tato teorie vyzkoušena v praxi. Ruské stepi[zdroj?] nabízely teoretikům dostatek příležitosti k ověření a případné korekci představ. V prostoru Kazaně se rychle rozeběhl výcvik budoucích tankistů. Podobně se dělo s leteckým personálem[zdroj?].

V říjnu 1935 vstoupily italské jednotky bez vyhlášení války na území Habeše (Etiopské císařství). Invazi provedla italská armáda pod velením maršála Emilia De Bona ze sousedního Italského Somálska. Do května 1936 byla země ovládnuta a byla vytvořena Italská východní Afrika, kterou tvořila Habeš, Eritrea a Italské Somálsko.[1] Kolonie byla zřízena italskou fašistickou vládou premiéra Benita Mussoliniho.

Španělská občanská válka

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Španělská občanská válka.

Berchtesgadenská schůzka

editovat

Berchtesgadenská schůzka byla předehrou k Mnichovské dohodě. Proběhla 15. září 1938. Účastnili se jí Adolf Hitler a Neville Chamberlain. Hitler zde formuloval požadavky nacistického Německa vůči Československu, mezi které patřilo především odstoupení západní části československého pohraničí (okresy s více než 50 % německých obyvatel) a zrušení československo-sovětské spojenecké smlouvy. Britové s požadavky souhlasili.[zdroj?]

Mnichovská dohoda

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Mnichovská dohoda.

Mnichovská dohoda byla jedním z posledních velkých ústupků politiky appeasmentu. Následná okupace Československa 15. března 1939 v podstatě přiměla britské veřejné mínění k odporu, což donutilo nerozhodnou a přímému konfliktu se vyhýbající vládu jednat. Když Hitler, opět předpokládaje ústupnost, napadl v září téhož roku Polsko, západní státy vyhlásily Německu válku.[2]

Pojem Mnichov

editovat

Pojem „Mnichov“ se (nejen) v západním politickém jazyce stal pro celé generace symbolem a synonymem ústupu autoritářským vládám.[2]

Reference

editovat
  1. MUSIL, Alois. Italie v Africe: Nová Libye, Italská východní Afrika. Praha: Melantrich, 1939. Dostupné online. Kapitola Ústava, s. 275. 
  2. a b HOBSBAWM, Eric J. Věk extrémů: krátké 20. století 1914–1991. Překlad Petr Štěpánek a Jana Pečírková. Praha: Argo, 1998. (Historické myšlení, sv. 4). ISBN 80-7203-184-8. S. 155. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat