Antonio Paglia
Antonio Paglia (Brescia, Itálie, 1680 – Brescia, 1747) byl italský malíř.
| Antonio Paglia | |
|---|---|
| Narození | 1680 Brescia |
| Úmrtí | 9. února 1747 (ve věku 66–67 let) Brescia |
| Povolání | malíř |
| Rodiče | Francesco Paglia |
| Významná díla | Madonna and child with Saint Anthony Annunciation |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Biografie
editovatDatum narození není zcela jasné vzhledem k tomu, že v dokumentech objevených v roce 1964 Camillem Bosellim v archivu kostela svatého Jana, kolísá mezi roky 1680 a 1685. Avšak z těchto dvou je běžně uváděn ten první. Také úmrtní list s rokem 1747 byl objeven Bosellim za stejných okolností. Byl pokřtěn jménem Carlo Antonio, zřídka užívaným.
Antonio je syn proslulého Francesca Paglii, spisovatele a jednoho z nejvýraznějších představitelů barokního malířství v Brescii a vyučil se malířskému umění v dílně svého otce spolu s bratrem Angelem. Právě s bratrem, což ještě není zcela prozkoumáno, určitě úzce spolupracoval po mnoho let; první dílo Antoniem signované a datované je z roku 1710, kdy už bylo malíři třicet let. Stejně tak chybí jeho jméno v průvodci o umění v Brescii od Giulia Antonia Averoldiho Giardino della Pittura (Zahrada malířství) z roku 1700, a překvapivě i jméno jeho otce v posledním vydání datovaného do let 1708-13. Antonio, stejně jako bratr Angelo, jsou uvedeni poprvé ve vydání Giardino v souvislosti s brescianským teritoriem z let 1692-94, ale jedná se asi o následné úpravy textu provedené Francescem, nebo samotnými syny, aby rukopis aktualizovali.
Od roku 1710, jak bylo řečeno, se objevila první signovaná díla, kterých během několika málo let skokově přibylo, zvláště v oblasti, kde pracuje. Což může být způsobeno faktem, že když ve městě působila otcova dílna, bylo nutné uvádět v Brescii jeho jméno při obchodních transakcích. Giovanni Battista Carboni (1776) uvádí, že po smrti Francesca v roce 1714 se Antonio vydal do Benátek do školy Bastiana Ricciho, aby se odtrhl od rodiny a města, a aby se už skoro čtyřicetiletý stal součástí skutečného uměleckého života tehdejších Benátek.
Není známo, na jak dlouho se protáhl jeho pobyt v Benátkách, ale rovněž podle Carboniho se odtamtud vrátil poučen a dokonce s několika mistrovými díly (alcuni Modelli), kterých se vždy držel. Vzhledem k tomu, že poslední dílo v Brescii, které vytvořil jako mladý, Odsouzení svatého Jakuba ve farním kostele v Ospitalettu, je datováno 1718, a prvním, které vykazuje nové vlivy je Svatý Jan z roku 1726 vytvořený pro kostel Svaté Marie milosrdné v Brescii, je benátský pobyt vymezen těmito dvěma daty.
Úcty a uznání ze strany klientů se Pagliovi dostává mezi lety 1726 a 1727, kdy je malíř ve farním kostele v Chiari pověřen vytvořením celého cyklu fresek a pláten. Následně se Antonio podle Carboniho učil u sochaře Antonia Calegariho tvořit malé oblečené hliněné modely, které následně nasvítí, čímž jeho díla získávají „velkou dávku jasu a šera“ (una gran massa di chiaro e scuro). Malíř se mohl naučit u sochaře také využití zubaté drapérie s hlubokými a živými stíny, které charakterizují jeho styl zhruba od roku 1730.[1] Antonio se stal velkým obdivovatelem Francesca Bassana, protože podle něj dělá kopie „které ty, kteří nebyli dostatečně zkušení, dokázaly oklamat“. Carboni také tvrdí, že Antonio se „těšil napodobováním antických a speciálně Bassaniových maleb“, což se zdá být potvrzeno existencí několika kopií s ním spojovaných. Malíř zemřel 9. února 1747, zavražděn svým zrádným sluhou.
Styl a dílo
editovatJeho vzdělání souviselo určitě s otcem, jehož styl napodobuje v dílech z mládí natolik, že je někdy nemožné odlišit práci jeho rukou, což také svědčí o úzké spolupráci. Zvláštní význam v této fázi má malá Madona se stehlíkem z kostela v Lepranu di Serina, datovaná 1704 a připisovaná Antoniovi da Pagnoni, a především Sv. Kajetán z Thiene, který uzdravuje paralytika ve Sv. Kajetánovi v Brescii, signovaný a datovaný 1705. Z těchto let jsou oltář ve Sv. Biagiovi v Rivoltelle di Desenzano, oltář oratoře sv. Františka v Basse di Sotto, u Calvagese della Riviera a dvě plátna s antonínským námětem v Gazzolu di Lumezzane (1710) a ve Sv. Marii v Calcheře v Brescii. Antonio interpretuje otcovo umění, ale povrch jeho malířských děl je hustší a lesklejší; toto je zřejmé u Umučení sv. Jakuba ve farním kostele v Ospitalettu, podepsaném a datovaném 1711, a v Neposkvrněném početí v sakristii farního kostela v Rovatu, signovaném (a datovaném Anellim do roku 1712).[1]
První Antoniova známá díla rozhodně napodobují ta otcova, z nichž přebírají elegantní formy a šedé tóny typické pro nečekané osvětlení. Následkem toho nenabízejí novátorské prvky nebo jakkoli nové ve srovnání s těmi naučenými v otcově dílně. Nový malířův styl se objevuje náhle po přínosném benátském pobytu; ve Svatém Janovi z roku 1726 je charakterizován barevností ve světlých tónech, zatímco tahy štětcem jsou svobodnější a uvolněnější. To vše je výsledkem jasné inspirace benátským malířstvím osmnáctého století, jehož základy získal Antonio Paglia v Ricciho dílně.[1]
Dvacátá léta byla nejšťastnějším obdobím umělcova života z hlediska tvorby, jeho paleta se projasňuje a barvy jsou na větší ploše, tekuté a zářící, což ho spojuje se soudobou malbou Simona Brentany. Ne náhodou je posledně jmenovanému připisována Madona se stehlíkem, uchovávaná ve Fondazione Magnani Rocca di Mamiano v Traversetolu, než byla přiznána Bresciarovi. Do třetího desetiletí spadají plátna vysoké kvality: ve Sv. Marii delle Grazie v Brescii, v sále kanovníků v dómě Nuovo, v Cogozzu di Benizzole (1723), oltář kostela Nanebevzetí ve Volcianu (1725), Křest sv. Justýny v Capriolu, Svatý Jan Evangenlista v Sv. Marii milosrdné v Brescii a Madona se svatými Karlem Borromejským, opatem Antonínem a Antonínem Paduánským farního kostela v Mura di Savallo, datovaný do roku 1726 a signovaný nezkráceně křestním jménem z úcty k zobrazeným svatým.[1]
Mezi lety 1727 a 1735 byl Paglia zaměstnán výzdobou S. Maria Maggiore v Chiari, jedním z největších malířských souborů. Tento cyklus pláten určených pro kaple sv. Bartoloměje, sv. Františka a anděla strážného, je dobrým příkladem přechodu od zářivých a opalizujících barev třetího desetiletí k houstnoucím stínům a studené tonalitě. Kolem roku 1740 umělcova fantazie slábne a jeho díla se často opakují.[1]
Antoniova umělecká zralost se projevuje v otevřenosti vůči nejmodernějším chromatickým a formálním problémům, z nichž některé se občas řešily v otcově dílně, ale zásadní bylo právě jeho ovlivnění Riccim. Definitivní změna je zahájena až v roce 1740, kdy jsou zobrazované postavy prostší, klidnější a ilustrují také v náboženských obrazech každodennost, která je odvozena ze staleté brescianské tradice počínaje Romaninem a Morettou, a která je uplatňována ještě i u jeho současníků jako Giacoma Cerutiho a Antonia Cifrandiho, jejichž temperamentu a bezprostřednosti ale nikdy nedosáhne.
Antoniem Pagliou končí guercineskiovský (malíř Giovanni Francesco Barbieri, známý pod pseudonymem Il Guercino) proud, zavedený do Brescie jeho otcem, ale místo aby se sloučil s benátským chromatismem, výsledkem čehož by mohlo být originální brescianské malířství, byl jím zcela zadušen.
-
Marie Magdaléna, atribuováno -
Panna představuje světci své dítě v přítomnosti anděla strážného, kresba -
Zvěstování, 1741, kostel San Zeno al Foro, Brescia, Itálie -
Madona s dítětem se svatým Antonínem Paduánským, 1710, kostel Santa Maria in Calchera, Brescia, Itálie
_-_Maddalena.jpg)
_1.jpg)
.jpg)
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Antonio Paglia na italské Wikipedii.
