Wikipedie

Antonín Hobza

český právník a profesor církevního a mezinárodního práva
Tento článek je o právníkovi. O skautovi pojednává článek Antonín Hobza (skaut).

Antonín Hobza (6. ledna 1876 Rokytnice nad Rokytnou[1] – 6. září 1954 Praha) byl český právník, profesor církevního a mezinárodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a akademik ČSAV.

prof. JUDr. Antonín Hobza
Portrét Antonína Hobzy
Portrét Antonína Hobzy
Děkan Právnické fakulty UK
Ve funkci:
1923 – 1924
PředchůdceKarel Hermann-Otavský
NástupceJosef Vančura
Ve funkci:
1939 – 1939
PředchůdceJiří Hoetzel
NástupceArnošt Wenig-Malovský
Stranická příslušnost
ČlenstvíKomunistická strana Československa
Narození6. ledna 1876
Rokytnice nad Rokytnou
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. září 1954 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Profeseprávník a pedagog
CommonsAntonín Hobza
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

editovat

Antonín Hobza se narodil v roce 1876 v Rokytnici u Třebíče, narodil se jako jedno z osmi dětí[2] do skromných poměrů, proto se během studií musel živit zcela sám. Původně měl být knězem, ale po absolvování gymnázia v Třebíči[3] v roce 1896[4] si zvolil pražskou právnickou fakultu, kde byl roku 1902 promován doktorem práv.[5] Poté získal praxi u zemského soudu a byl na kratší studijní stáži u profesorů Stutze a Zitelmanna[4] na univerzitě v Bonnu, aby od roku 1904 našel trvalejší konceptní místo v železničním a nadačním referátu zemského výboru. Zároveň se začal vážně zajímat o právní teorii, publikoval první časopisecké příspěvky, zejména o územní samosprávě, které byly pozitivně přijaty. Nakonec ale u něj převážil zájem o církevní právo, v němž se roku 1907 na české právnické fakultě habilitoval a o čtyři roky později byl jmenován mimořádným profesorem, takže administrativu opustil a věnoval se jen akademické činnosti.[6]

Postupně ovšem opouštěl klasická kanonistická témata a věnoval se spíše veřejnoprávní regulaci církví, mj. hájil v tehdejší době menšinové stanovisko žádající odluku církve od státu. Po vzniku Československé republiky toto téma krátkodobě řešil i na ministerstvu zahraničních věcí, kde řídil právní sekci a mj. se podílel na budování diplomatického sboru, ale podporoval také diplomatické uznání Sovětského svazu, což bylo v rozporu s tehdejší vládní politikou.[5] Pak už se zabýval převážně jen mezinárodním právem na univerzitě, když byl již roku 1917 v tomto oboru jmenován řádným profesorem, a to jako první v celé monarchii. Do té doby šlo o okrajovou záležitost a Hobza se tak stal průkopníkem českého, resp. československého mezinárodního práva jakožto vědního oboru. Značně potřebná a používaná byla především jeho dvoudílná učebnice. Z hlediska teoretického přístupu byl pozitivista. Kromě teorie se ale věnoval i praxi, byl např. členem Institutu mezinárodního práva a Stálého rozhodčího soudu, roku 1922 v Praze uspořádal mezinárodní kongres věnovaný leteckému právu, načež vytvořil české letecké názvosloví, a spoluzaložil československou pobočku Sdružení pro mezinárodní právo (později samostatné Československé sdružení pro mezinárodní právo). To krátce před okupací vydávalo ve střední a východní Evropě ojedinělý časopis Hlídka pro mezinárodní právo.[6]

V nových poválečných podmínkách vstoupil do komunistické strany. V roce 1946 podepsal prokomunistické „Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu!“ publikované před květnovými volbami do Ústavodárného Národního shromáždění.[7] Tento předvolební manifest komunistů podepsalo celkem 843 kulturních pracovníků a komunisté volby vyhráli.[8] Dále připojil svůj podpis pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.[9] V únoru 1948 byl na žádost Ústředního akčního výboru Národní fronty povolán k výkonu funkce profesora na Právnické fakultě UK,[10] poté zpracovával posudky pro vládu nebo pro účely soudních procesů, např. s K. H. Frankem, a spolupracoval na přípravě nové ústavy. V roce 1950 byl ustanoven znalcem z oboru mezinárodního a církevního práva ve vykonstruovaném procesu Zela a spol. Podílel se na formování Československé akademie věd (ČSAV), zejména jejího Kabinetu mezinárodního práva. Dne 12. listopadu 1952 jmenoval prezident Gottwald prvních padesát řádných členů-akademiků ČSAV a Antonín Hobza byl jedním z nich.[11][5]

Dílo

editovat
  • Podvod při smlouvě manželské (1906)
  • Poměr mezi státem a církví (1909, 1919, 1925, 1931)
  • Autonomie náboženských svazů v moderním státě (1910)
  • Právem mezinárodním ku právu světovému (1913)
  • Právo mezinárodní (I. 1915, II. 1919)
  • Právo mezinárodní. Válečné právo územní (1923)
  • Uznání Sovětů de jure (1924)
  • Úvod do církevního práva (spolu s J. Turečkem; 1929, 1936)
  • Modus vivendi (1930)
  • Úvod do mezinárodního práva mírového (I. 1933, II. 1935)
  • Přehled mezinárodního práva válečného (1946)

Reference

editovat
  1. ↑ Kniha narozených farnosti Rokytnice nad Rokytnou [online]. Moravský zemský archiv Brno [cit. 2017-05-22]. Matriční záznam o narození a křtu. Dostupné online. 
  2. ↑ Hobza, Antonín [online]. Nadace Langhans Praha [cit. 2016-02-22]. Dostupné online. 
  3. ↑ ŽOUREK, Jaroslav. Akademik Antonín Hobza. Věstník Československé akademie věd. 1954-12-10, roč. 63, čís. 9–10, s. 428–436. 
  4. ↑ a b DEJMEK, Jindřich. HOBZA Antonín [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí ČR [cit. 2023-04-03]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c MRÁZEK, Ivan. Akademik Antonín Hobza †. Právník. 1954, čís. 8, s. 536–538. 
  6. ↑ a b KINDL, Vladimír. Antonín Hobza. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 532–535.
  7. ↑ Rudé právo. 15. 5. 1946, ročník 26, č. 113, str. 1
  8. ↑ KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. 1. vyd. Praha: Torst, 1998. 663 s. (Malá řada kritického myšlení). ISBN 978-80-7215-055-7. S. 175. 
  9. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 150. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistiské strany Československa, 1948 [cit. 2024-12-07]. Roč. 17, čís. 8, s. 150. Dostupné online. 
  10. ↑ SOJKOVÁ, Alena. Personální očista na československých vysokých školách po roce 1945 se zaměřením na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Právněhistorické studie [online]. Univerzita Karlova, 2016-05-30 [cit. 2024-12-07]. Dostupné online. 
  11. ↑ KNAPÍK, Jiří; FRANC, Martin. Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. 1. vyd. Praha: Academia, 2011. 1297 s. (Šťastné zítřky). ISBN 978-80-200-2019-2. OCLC 780284198 Kapitola Československá akademie věd, s. 197–199. OCLC: ocn780284198. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antonín_Hobza&oldid=24464906“