Wikipedie

Antiochos IV. Epifanés

Antiochos IV. Epifanés (z řeckého επιφανης, „zjevný, zřejmý, vznešený, slavný“[1]) byl jedním ze syrských králů řecké dynastie Seleukovců, jež po smrti Alexandra III. Velikého, zvaného též Makedonský, ovládla asijskou část jeho veleříše. Otcem Antiocha Epifana byl Antiochos III. a matkou Laodiké III. Proti předpokladům Antiochos Epifanés nastoupil na trůn v letech 175–164 př. n. l., a to po smrti svého staršího bratra Seleuka IV. Filopatóra, jenž byl zavražděn svým kancléřem Héliodórem [2]. Antiochos Epifanés započal s velmi pečlivou helenizací celé Seleukovské říše.

Antiochos IV. Epifanés
Narození215 př. n. l.
Úmrtí164 př. n. l. (ve věku 50–51 let)
PotomciAntiochos V. Eupatór, Laodika VI., Alexandros Balas a Laodiké
OtecAntiochos III. Megás
MatkaLaodiké III.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Židé a helenizace za Antiocha Epifana

editovat

Jeruzalém a území obývané Židy se v době řecké nadvlády potácelo mezi politickými vlivy Seleukovské říše a sousední egyptské říše Ptolemaiovců. Část židovských aristokratů, kteří přestali praktikovat přikázání Tóry, podporovala helenizaci a přiklonila se na stranu Antiocha Epifana. Nedaleko jeruzalémského Chrámu byl vybudován gymnasion. V deuterokanonické knize Starého zákona, kterou známe pod názvem Druhá kniha Makabejská (4:14–15), se můžeme dočíst, že „ani kněží nebyli horliví v službách u oltáře, ale měli na mysli novoty. Oběti zanedbávali, protože spěchali, aby se mohli na cvičišti účastnit svévolného závodění v hodu diskem. To, čeho si vážili otcové, pokládali za nic, nade všecko jim byly helénské pocty.“ [3]

Když proti této praxi začal narůstat odpor ze strany Židů, kteří se drželi učení Tóry, vstoupil nakonec v roce 167 př. n. l. Antiochos Epifanés se svou armádou do Jeruzaléma a zcela zakázal židovské náboženství[4] – zamezil vykonávání kultovních úkonů v Chrámu, zakázal zachovávání Šabatu, obřízku i čtení a studium Tóry. Zbožní Židé byli dokonce násilím nuceni k tomu, aby se účastnili obřadů pro helénské bohy. Poslední kapkou pro tyto Židy bylo, když 6. prosince 167 př. n. l. Antiochos Epifanés umístil do jeruzalémského Chrámu sochu Dia Olympského [5] a na oltáři chtěl obětovat vepře [6].

Zpočátku byl odpor spíše pasivní. Zbožní Židé hledali útočiště stranou od centra dění, někteří i na nehostinných místech v horách či v poušti. K organizovanému aktivnímu odporu se odhodlali až po události, ke které došlo asi v roce 165 př. n. l. ve vesnici Modi'in. Tam se starý kněz Matitjáš z hasmonejského rodu „vzepřel rozkazu obětovat modle, zabil královského úředníka i Žida ochotného obětovat a oltář zničil“ [7]. Na stranu Matitjáše se v následném ozbrojeném střetu postavilo i jeho pět synů. Nejvýznamnější z nich byl Jehuda zvaný Makabi (hebrejsky „kladivo“), známý též pod počeštěným jménem Juda Makabejský, který celé povstání dovedl k dílčímu, o to však významnějšímu vítězství. Pod jeho vedením se v roce 164 př. n. l. podařilo osvobodit Jeruzalém od všech helenizátorů a znovu posvětit Chrám.[8] Na památku této události Židé slaví svátek Chanuka.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ PRACH, Václav. Řecko-český slovník. Praha: Scriptum, 1993. ISBN 80-85528-22-3. S. 220. 
  2. ↑ SCHÄFER, Peter. Dějiny Židů v antice. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6. S. 45. 
  3. ↑ BIČ, Miloš. Apokryfy zvané též knihy deuterokanonické nebo nekanonické. Praha: Kalich, 1985. S. 330. 
  4. ↑ SLÁMA, Petr. Tanu rabanan. Antologie rabínské literatury. Praha: Vyšehrad, 2010. ISBN 978-80-7021-722-1. S. 47. 
  5. ↑ Schäfer, str. 51
  6. ↑ IOSEPHUS, Flavius. Válka židovská I. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1172-2. S. 38. 
  7. ↑ Schäfer, str. 54
  8. ↑ BIČ, Miloš. Ze světa Starého zákona II. Praha: Kalich, 1989. S. 615. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Seleukovský král
Předchůdce:
Seleukos IV. 		175–164
Antiochos IV. Epifanés 		Nástupce:
Antiochos V.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Antiochos_IV._Epifanés&oldid=22984486“