Annibale Visconti
Annibale Visconti (německy Hannibal Marchese von Visconti, italsky Annibale Visconti, marchese di Borgoratto e Brignano) (1. listopadu 1660 Milán – 6. března 1747 Milán) byl italský šlechtic z rodu Viscontiů, vojevůdce a politik. Od mládí byl vojákem ve službách Habsburků, rychlý kariérní postup prodělal za války o španělské dědictví, kdy pod Evženem Savojským bojoval v Itálii. V císařské armádě dosáhl nejvyšší hodnosti polního maršála (1716). Nakonec byl dlouholetým zástupcem guvernéra Milánského vévodství (1727–1747).
| Annibale markýz Visconti | |
|---|---|
 | |
| Vojenská služba | |
| Služba |  Habsburská monarchie |
| Hodnost | polní maršál (1716), generál jezdectva (1706), polní podmaršál (1704), generálmajor (1700) |
| Narození | 1. listopadu 1660 Milán |
| Úmrtí | 6. března 1747 (ve věku 86 let) Milán |
| Titul | markýz |
| Profese | voják |
| Commons | Annibale Visconti |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Životopis
editovat.jpg)
Pocházel z vedlejší linie starého šlechtického rodu Viscontiů z Milánského vévodství,[1][2] byl synem Alfonsa Viscontiho (1622–1690) a jeho manželky Fulvie, rozené Arnolfi.[3] Od mládí sloužil v armádě, a protože Milánsko bylo v té době majetkem Španělska, působil ve službách krále Karla II. a zúčastnil se devítileté války. Po úmrtí Karla II. vstoupil do služeb rakouských Habsburků a v roce 1700 mu byla udělena hodnost generálního polního vachtmistra (respektive generálmajora) císařské armády. Za války o španělské dědictví bojoval v Itálii, vyznamenal se v bitvě u Vittorie (1702), kde byl zraněn, padl pod ním kůň a musel ustoupit přesile francouzského maršála Vendôma. Poté se připojil k Evženovi Savojskému a bojoval v bitvě u Luzzary (1702). V roce 1704 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a v další fázi tažení Evžena Savojského v Itálii vynikl v roce 1705 zajetím španělského generála Toralby.[4] K datu 14. dubna 1706 získal hodnost generála jezdectva, nadále se se střídavými úspěchy zúčastnil bojů v Itálii.
V roce 1711 jej nový císař Karel VI. jmenoval členem Tajné rady a v roce 1713 se stal správcem všech pevností v Milánsku. Po skončení války o španělské dědicvtví se stal zástupcem guvernéra v Milánském vévodství a kastelánem v Miláně (Castellano del Castello Sforzesco Milano). V roce 1716 získal hodnost polního maršála císařské armády,[5] byl také členem dvorské válečné rady. Správcem v Miláně zůstal s krátkou přestávkou až do své smrti v roce 1747. Za války o polské dědictví musel Milán v roce 1733 vyklidit před francouzskou okupací[6] a po uzavření míru se v roce 1735 do Milána vrátil. V roce 1737 přivítal v Miláně arcivévodkyni Marii Terezii, která tehdy doprovázela svého manželka Františka Štěpána Lotrinského do Toskánska. Po smrti Karla VI. se novou milánskou vévodkyní stala Marie Terezie, která v roce 1740 potvrdila Viscontiho ve všech funkcích. Úřad milánského kastelána byl v té době však již jen čestnou a formální funkcí bez větších pravomocí, nedlouho po Viscontiho úmrti byl tento post zrušen (1754).
Ve funkci milánského kastelána byl jeho oficiální rezidencí hrad Sforzesco, kde realizoval stavební úpravy a na nádvoří nechal vztyčit sochu sv. Jana Nepomuckého jako patrona císařské armády. Soukromým rodinným sídlem byl palác Visconti-Aimi v ulici Filodrammatici 10 v sousedství La Scaly. Tento palác zdědil po matce a v první polovině 18. století zde podnikl rozsáhlé adaptace.[7]
Po starším bratru Pirrovi (1652–1725), který byl kancléřem Milánského vévodství, zdědil titul markýze di Borgoratto. V roce 1742 navíc po bratranci Galeazzu Viscontim zdědil titul markýze di Brignano. V době působení ve službách Karla II. získal také titul španělského granda.
Jeho manželkou byla Claudia Erba-Odescalchi (1681–1747), která také patřila k vysoké italské šlechtě a byla příbuznou papeže Inocence XI. Z jejich manželství se narodilo pět dětí, dědicem šlechtických titulů byl syn Alberto Visconti (1711–1778). Dcera Fulvia (1715–1777) byla manželkou císařského generála Antonia Clericiho, markýze di Cavenago (1715–1768). Z potomstva nejvíce vynikl nejmladší syn Antonio (1713–1788), který byl dlouholetým diplomatem Papežského státu a v roce 1771 dosáhl titulu kardinála.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Ottův slovník naučný, XXVI. díl; Praha, 1907; s. 754–755
- ↑ Rodokmen Viscontiů na webu euweb.cz dostupné online
- ↑ Rodina Alfonsa Viscontiho na webu geni.com dostupné online
- ↑ RICHTER, Karel: Evžen Savojský. Pán bitevních polí.; Praha, 2019; s. 302–303 ISBN 978-80-7557-209-7
- ↑ Služební postup Annibala Viscontiho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Kaiserliche und k.k. Generale (1618–1815); Vídeň, 2006; s. 106 dostupné online
- ↑ RICHTER, Karel: Evžen Savojský. Pán bitevních polí.; Praha, 2019; s. 504–505 ISBN 978-80-7557-209-7
- ↑ Palác Visconti-Aimi v Miláně dostupné online
Literatura
editovat- KODETOVÁ, Petra: Soumrak krále Slunce. Válka o španělské dědictví 1701–1714; Praha, 2016; 280 s. ISBN 978-80-7557-037-6
- VLNAS, Vít. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Národní galerie, 2001. 849 s. ISBN 80-7185-380-1.
