Amidiny
Amidiny jsou organické sloučeniny obsahující funkční skupiny s obecným vzorcem RC(NR)NR2, přičemž skupiny R mohou být stejné i odlišné. Jedná se o iminové deriváty amidů (RC(O)NR2). Nejjednodušším amidinem je formamidin, HC(=NH)NH2.
Jako příklady lze uvést:
Příprava
editovatČastým způsobem přípravy primárních amidinů je Pinnerova reakce. Reakcí nitrilu s alkoholem za přítomnosti kyseliny vzniká iminoether; jeho reakcí s amoniakem se pak tvoří amidin.[1]
Místo Brønstedových lze použít i Lewisovy kyseliny; například chlorid hlinitý spouští přímou aminaci nitrilů.[2]
Další možnost představuje aminace imidoylchloridu.[3]
Amidiny mohou být také vytvořeny adicí organolithných sloučenin na diiminy a následnou protonací nebo alkylací.
Dimethylformamidacetal reaguje s primárními aminy za vzniku amidinů:[4]
- Me2NC(H)(OMe)2 + RNH2 → Me2NC(O)NHR + 2 MeOH
Vlastnosti a využití
editovatAmidiny jsou silnějšími zásadami než amidy a patří k nejsilnějším nenabitým a neionizovaným zásadám.[5][6]
Protonace probíhá na sp2 hybridizovaném dusíku, protože kladný náboj může být delokalizován na obou dusících. Vzniklý kation bývá nazýván amidiniový ion[7] a má stejné délky vazeb C-N.
Některá léčiva a kandidáty na léčiva obsahují amidinové skupiny; jsou to například antiprotozoikum imidokarb, anthelmintikum tribendimidin a xylamidin, antagonista 5HT2A receptoru.[8]
Formamidinium může reagovat s halogenidy kovů za tvorby polovodičových materiálů absorbujících světlo. Formamidiniové ionty nebo halogenidy mohou částečně či úplně nahradit methylamoniumhalogenidy při tvorbě absorbujících vrstev ve fotovoltaických zařízeních.
Názvosloví
editovatAmidiny se formálně klasifikují jako oxokyseliny. Oxokyselina, od které je amidin odvozen, musí mít vzorec typu RnE(=O)OH, kde R je substituent. Hydroxylová skupina (−OH) se nahradí −NH2 skupinou a oxo skupina (=O) se nahradí substituentem =NR, čímž vznikne obecná struktura amidinu RnE(=NR)NR2.[9][10][11] Pokud je výchozí oxokyselina karboxylovou kyselinou, vzniklý amidin patří mezi karboxamidiny či karboximidamidy. Označení amidiny se často vztahuje na karboxamidiny, jelikož jde o nejčastější druh amidinů.
Deriváty
editovatFormamidiniové kationty
editovat
Významnou skupinou amidiniových iontů jsou formamidiniové katiionty, které mají obecný vzorec R2N-CH=NR +
2 . Deprotonací těchto iontů se tvoří stabilní karbeny s obecným vzorcem R2N-:C-NR2.[12][13]
Amidinátové soli
editovatAFIHEC.png)
Amidinátové soli mají obecný vzorec M+[RNRCNR]−; lze je získat reakcí karbodiimidu s organokovovými sloučeninami, například methyllithiem.[15] Používají se jako ligandy v organokovových komplexech.
Odkazy
editovatSouvisející články
editovat- Guanidiny — podobná skupina sloučenin, u kterých je centrální uhlík navázán na tři dusíky
- Imidazoliny - cyklické amidiny
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu amidiny na Wikimedia Commons
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Amidine na anglické Wikipedii.
- ↑ A. W. Dox. Acetamidine Hydrochloride. Organic Syntheses. 1928, s. 1. DOI 10.15227/orgsyn.008.0001.
- ↑ Acetamidine Hydrochloride. Organic Syntheses. 1956, s. 64. DOI 10.15227/orgsyn.036.0064.
- ↑ Arthur C. Hontz; E. C. Wagner. N,N-Diphenylbenzamidine. Organic Syntheses. 1951, s. 48. DOI 10.15227/orgsyn.031.0048.
- ↑ Daniel A. Dickman; Michael Boes; Albert I. Meyers. (S)-N,N-Dimethyl-N'-(1-tert-Butoxy-3-Methyl-2-Butyl)formamidine. Organic Syntheses. 1989, s. 52. DOI 10.15227/orgsyn.067.0052.
- ↑ Roche VF. Improving Pharmacy Students’ Understanding and Long-term Retention of Acid-Base Chemistry. American Journal of Pharmaceutical Education. 2007;71(6):122
- ↑ Clayden; Greeves; Warren. Organic chemistry. [s.l.]: Oxford university press, 2001. Dostupné online. ISBN 978-0-19-850346-0. S. 202.
- ↑ Functional synthetic receptors. [s.l.]: Wiley-VCH, 2005. Dostupné online. ISBN 3-527-30655-2. S. 132.
- ↑ John V. Greenhill; Ping Lue. 5 Amidines and Guanidines in Medicinal Chemistry. [s.l.]: [s.n.], 1993. Dostupné online. ISBN 9780444899897. DOI 10.1016/S0079-6468(08)70378-3. PMID 7905649.
- ↑ The IUPAC Compendium of Chemical Terminology: The Gold Book. Příprava vydání Victor Gold. 4. vyd. Research Triangle Park, NC: International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC) Dostupné online. DOI 10.1351/goldbook.a00267. (anglicky) DOI: 10.1351/goldbook.
- ↑ The IUPAC Compendium of Chemical Terminology: The Gold Book. Příprava vydání Victor Gold. 4. vyd. Research Triangle Park, NC: International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC) Dostupné online. DOI 10.1351/goldbook.c00851. (anglicky) DOI: 10.1351/goldbook.
- ↑ The IUPAC Compendium of Chemical Terminology: The Gold Book. Příprava vydání Victor Gold. 4. vyd. Research Triangle Park, NC: International Union of Pure and Applied Chemistry (IUPAC) Dostupné online. DOI 10.1351/goldbook.s06107. (anglicky) DOI: 10.1351/goldbook.
- ↑ Roger W. Alder; Michael E. Blake; Simone Bufali; Craig P. Butts; A. Guy Orpen; Jan Schütz; Stuart J. Williams. Preparation of tetraalkylformamidinium salts and related species as precursors to stable carbenes. Journal of the Chemical Society, Perkin Transactions 1. 2001, s. 1586–1593. DOI 10.1039/B104110J.
- ↑ Edward C. Taylor; Wendell A. Ehrhart; M. Kawanisi. Formamidine Acetate. Organic Syntheses. 1966, s. 39. DOI 10.15227/orgsyn.046.0039.
- ↑ Richard J. Keaton; Kumudini Jayaratne; David A. Henningsen; Lisa A. Koterwas; Lawrence R. Sita. Dramatic Enhancement of Activities for Living Ziegler−Natta Polymerizations Mediated by "Exposed" Zirconium Acetamidinate Initiators: The Isospecific Living Polymerization of Vinylcyclohexane. Journal of the American Chemical Society. 2001, s. 6197–6198. DOI 10.1021/ja0057326. PMID 11414862.
- ↑ Henri Ulrich. Chemistry and technology of carbodiimides. Chichester: John Wiley & Sons, 2007. Dostupné online. ISBN 9780470065105.
