Wikipedie

Ami Boué

rakouský geolog

Ami Boué, vlastním jménem Amédée, (16. května 1794 Hamburk – 21. listopadu 1881 Vídeň) byl geolog francouzského původu, který žil převážně v Německu, Francii a Rakousku.

Ami Boué
Narození16. března 1794
Hamburk
Úmrtí21. listopadu 1881 (ve věku 87 let)
Vídeň
Alma materEdinburská univerzita
Povoláníantropolog, geolog, entomolog, geograf, přírodovědec, kartograf, lékař a botanik
OceněníWollastonova medaile (1847)
Funkceprezident Francouzské geologické společnosti (1830)
prezident Francouzské geologické společnosti (1835)
viceprezident Francouzské geologické společnosti (od 1840)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat
 
Ami Boué (medaile Francouzské geologické společnosti od Georgese Deicha)

Narodil se v bohaté hugenotské rodině majitelů lodí a první vzdělání získal v rodném městě. V deseti letech osiřel a dále studoval v Ženevě a Paříži. Na univerzitě v Edinburghu získal v roce 1817 titul doktora medicíny. Svoje budoucí povolání si zvolili pod vlivem Roberta Jamesona, který tam vyučoval mineralogii a geologii. Ve Skotsku a na Hebridách také uskutečnil své první geologické expedice. Svoji práci zhodnotil v roce 1820, kdy vydal Geologický průzkum Skotska, ve kterém se zabýval zejména vyvřelinami.[1]

 
Etnografická mapa evropské části Osmanské říše (Ami Boué, 1847)

Po získání doktorátu se přestěhoval do Paříže (1817-1832), přičemž učinil vícero výprav do Itálie, Chorvatska, Uherska, Rakouska, Švýcarska, Německa a jinam. V roce 1830 se stal předsedou ustavujícího zasedání Francouzské geologické společnosti (Société Géologique de France) a od roku 1835 jejím prezidentem. V roce 1832 vydal Geologické a paleontologické paměti.[1]

Poté se trvale usadil v Rakousku. Mezi lety 1836 a 1839 uskutečnil několik velmi dlouhých cest po Balkáně. Nejdelší byla první, během níž v roce 1836 prozkoumal Rilu, údolí řeky Strumy, Pirin, Černý Drin a Ochridské jezero. Tuto část cesty uskutečnil s Augustem Viquesnelem, který vykonával práce topografa. Bez něj ještě téhož roku popsal Sofijskou kotlinu a Vitošu. V roce 1837 prozkoumal severní a jižní svahy Staré planiny od průlomu řeky Iskăr, přičemž zaměřil, že se se nachází na sever od Sofie,[p 1] až k Černému moři včetně toku Kamčiji. Dále popsal střední tok Tundži a prokázal, že Stará planina není propojena s pohořím Strandža. A následně změřil pohoří ve východní Thrákii. Poté se věnoval popisu řeky Marici a Hornothrácké nížiny, přičemž se dotkl východních svahů Rodop. Dále se zabýval pravým břehem Jižní Moravy a přilehlými pohořími, přičemž definoval jejich propojení s Jižními Karpaty. V letech 1838 a 1839 cestoval znovu s Augustem Viquesnelem po Albánii a Bosně. Společně vytvořili mapu Černé Hory (na sever od 42. rovnoběžky) a definovali pramen Jižní Moravy. Pokračovali po pravém břehu Ibaru a vytvořili mapu Kopaoniku.[2] Svoje poznatky z těchto cest shrnul Boué ve svém mistrovském díle Evropské Turecko; poznatky z geografie, geologie, přírodní historie apod.,[p 2] které vyšlo v Paříži v roce 1840.

Na svých cestách po Německu, Rakousku a jižní Evropě, studoval především různé geologické formace a stal se tak jedním z průkopníků geologického průzkumu. Na císařské akademii věd ve Vídni vydal zásadní články o geologii Balkánu. V roce 1847 obdržel Wollastonovu medaili.

Dílo

editovat
  • Essai géologique sur l'Écosse; Paříž: Courcier, 1820
  • Mémoire géologique sur l'Allemagne; Paříž: Journal de Physique, 1822
  • Mémoires géologiques et paléontologiques; Brusel: F.-G. Levrault, 1832
  • Guide du géologue-voyageur; Brusel: F.-G. Levrault, 1836
  • La Turquie d'Europe ; observations sur la géographie, la géologie, l'histoire naturelle, etc.; Paříž: Arthus Bertrand, 1840

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Do té doby byl průlom na mapách zakreslován východně od Sofie.
  2. ↑ Dílo bylo vydáno v několika svazcích a lze je dohledat samostatně. První svazek se týká geologie, druhý etnologie.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ami Boué na francouzské Wikipedii. Tento článek čerpá z (anglicky) 11. vydání Encyclopædie Britannicy z roku 1911, nyní již volného díla (public domain).

  1. ↑ a b BOUÉ, Ami. Autobiographie du Docteur médécin Ami Boué, membre de l'Academie Impériale des Sciences de Vienne etc.: né à Hambourg le 16 mars 1794 et mort comme Autrichien à Vienne: Le seul survivant quoique l'ainé de-trois frères et d'une soeur. Vídeň: Ferdinand Ullrich, 11. 1879. 252 s. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. ↑ NIKOLOV, Todor. Ами Буе и Георги Златарски – две звезди в зората на българската геология. Списание на Българското геологическо дружество. Sofie: Българското геологическо дружество, 2004, roč. 65, кн. 1–3, s. 8–10. Dostupné online. (bulharsky) 

Literatura

editovat
  • CABANEL, Patrick. Dictionnaire biographique des protestants français de 1787 à nos jours. Tome 1: A-C. [s.l.]: Max Chaleil, 2015. 831 s. ISBN 978-2846211901. Heslo Ami Boué (Amédée, dit Ami), s. 414–415. (francouzsky) 
  • LAURENT, Goulven. Ami Boué (1794-1881): Sa vie et son oeuvre. Travaux du comité français d'histoire de la géologie [online]. COFRHIGEO, 1993 [cit. 2019-02-24]. Série 3e, T VII. Dostupné online. (francouzsky) 
  • NIKOLOV, Todor. Ami Boué (1794-1881) et la naissance de la géologie bulgare. Travaux du comité français d'histoire de la géologie [online]. COFRHIGEO, 1996 [cit. 2019-02-24]. Série 3e, T X. Dostupné online. (francouzsky) 
  • ZLATARSKI, Georgi. Бележки върху живота, пътуванията и трудовете на Ами Буе, академическа реч, четена пред преподаватели и студенти на Висшето училище на 8 ноември 1901 година от избрания за 1901/1902 учебна година ректор на Висшето училище. [s.l.]: Българското книжовно дружество, 1902. Dostupné online. S. 809–848. (bulharsky) 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ami_Boué&oldid=23546094“