Alexandr Viktorenko

sovětský kosmonaut

Alexandr Stěpanovič Viktorenko (rusky Александр Степанович Викторенко, 29. března 1947, Olginka, Kazašská SSR, SSSR10. srpna 2023) byl sovětský vojenský pilot, od května 1978 sovětský a později ruský kosmonaut, člen armádního oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů, 201. člověk ve vesmíru. Čtyřikrát vzlétl do vesmíru k jednomu týdennímu a třem dlouhodobým pobytům na vesmírné stanici Mir. Celkem strávil ve vesmíru 489 dní, 1 hodinu a 33 minut. Od roku 1997, kdy z oddílu kosmonautů odešel, žil ve Hvězdném městečku.

Alexandr Stěpanovič Viktorenko
Kosmonaut oddílu CPK
Státní příslušnostSSSR/Rusko
Datum narození29. března 1947
Místo narozeníOlginka, Severokazachstánská oblast, Kazašská SSR, SSSR
Datum úmrtí10. srpna 2023 (ve věku 76 let)
Předchozí
zaměstnání
Letec vojenského námořnictva
HodnostPlukovník (5. srpna 1987)
Čas ve vesmíru489 dní 1 hodina 33 minut
Kosmonaut od23. května 1978
Mise1. návštěvní expedice (Mir) (Sojuz TM-3/Mir/Sojuz TM-2)
5. základní expedice (Mir) (Sojuz TM-8/Mir)
11. základní expedice (Mir) (Sojuz TM-14/Mir)
17. základní expedice (Mir) (Sojuz TM-20/Mir)
Znaky misíSojuz TM-3Sojuz TM-14 Sojuz TM-20
Kosmonaut do21. července 1997
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí

editovat

Narodil se 29. března 1947[1][2][3] v dělnické rodině žijící ve vesnici Olgince na severu Kazachstánu, byl ruské národnosti.[2] Po střední škole sloužil v armádě, roku 1969 absolvoval Orenburskou vojenskou vysokou leteckou školu I. S. Polbina (Оренбургское высшее военное авиационное училище летчиков им.И.С.Полбина). Poté byl přeložen k letectvu Baltského loďstva,[3] kde byl starším pilotem 759. samostatného leteckého pluku minových torpéd v Chrabrovu, od roku 1971 druhým pilotem i velitelem letadla u 240. gardového námořního raketometného leteckého pluku a od roku 1973 velitelem letadla u 15. samostatného pluku dálkového leteckého průzkumu ve Čkalovsku v Kaliningradské oblasti. Létal s letouny Il-28R a Tu-22R.[4]

Kosmonaut

editovat

Roku 1977 se přihlásil do náboru vojenských kosmonautů, prošel všemi koly výběru a 23. května 1978 byl (společně s Nikolajem Grekovem) rozkazem hlavního velitele letectva zařazen do oddílu kosmonautů Střediska přípravy kosmonautů (CPK) jako posluchač-kosmonaut (слушатель-космонавт). U nově zařazených kosmonautů se předpokládalo jejich využití jako pilotů raketoplánu Buran, proto kromě běžné všeobecné kosmické přípravy procházeli také zdokonalovacím pilotním výcvikem, který proběhl v kazašském Akťubinsku u 267. střediska zkoušek letecké techniky a přípravy zkušebních letců (267 Центра испытания авиационной техники и подготовки летчиков-испытателей) do října 1978 do července 1979. Po návratu do Hvězdného městečka byl při tréninku v barokomoře vinou operátora zasažen elektrickým proudem, při následném pádu utrpěl otřes mozku a probral se až po sedmnácti hodinách.[3] Po nehodě se vrátil k výcviku, kvalifikaci zkušební kosmonaut (космонавт-испытатель) získal s Grekovem 24. února 1982.[3]

Na jaře 1982 byl zařazen do skupiny pro mezinárodní lety. Od roku 1983 do února 1984 byl velitelem rezervní návštěvní posádky pro Saljut 7, v posádce s ním cvičili Vitalij Sevasťjanov a do listopadu 1983 i Rimantas Stankjavičjus. V září 1984 byl jmenován velitelem záložní posádky (s Alexandrem Alexandrovem, v březnu 1985 nahrazeným Gennadijem Strekalovem a Jevgenijem Salejem) 5. základní expedice na Saljut 7, která odstartovala v Sojuzu T-14 v září 1985.[3]

V listopadu 1985 – březnu 1986 tvořil s Alexandrovem zálohu pro 1. základní expedici (EO-1) na Mir. V prosinci 1986 byl k Viktorenkovi a Alexandrovovi přiřazen Syřan Muhammed Ahmad Fáris a vzniklá trojice určena 1. návštěvní expedicí na Mir.[3]

Do vesmíru trojice odstartovala z Bajkonuru 22. července 1987 v Sojuzu TM-3. O dva dny později se spojili s Mirem, Alexandrov v základní posádce zaměnil Alexandra Lavejkina, který musel přerušit let v důsledku zdravotních problémů, a po několikadenním společném pobytu na Miru Viktorenko, Lavejkin a Fáris přistáli 30. července 1987 v Sojuzu TM-2. Let trval 7 dní, 23 hodin a 5 minut.[5]

V lednu 1988 byl jmenován velitelem zálohy pro 4. základní expedici (EO-4) na Mir (s Alexandrem Serebrovem a Francouzem Michaelem Togninim), v prosinci 1988 posádka Viktorenko, Serebrov postoupila na místo hlavní posádky pro EO-5.[3]

K Miru kosmonauti odstartovali 6. září 1989 v Sojuzu TM-8. Osídlili stanici opuštěnou od dubna 1989 a věnovali se vědecké činnosti. V prosinci přijali nový modul – Kvant-2, v lednu a únoru 1990 pětkrát vystoupili do volného prostoru k plnění různých montážních, testovacích a výzkumných úkolů na vnějším povrchu stanice. V polovině února je vystřídali Anatolij Solovjov a Alexandr Balandin z EO-6. Viktorenko se Serebrovem přistáli 19. února 1990 po 166 dnech, 6 hodinách a 58 minutách pobytu v kosmu.[6]

V prosinci 1990 se opět zapojil do přípravy na let na Mir, tentokrát v páru se Sergejem Avdějevem v rezervní (tedy 3.) posádce EO-9. V květnu 1991 oba postoupili do záložní posádky EO-10 ještě s Rakušanem Clemensem Lothallerem, po sloučení rakouského a kazašského programu v červenci nahradil Avdějeva Talgat Musabajev.[3]

Od října 1990 se už v základní posádce 10. základní expedice (EO-10) připravoval na třetí let. Společně s Alexandrem Kalerim a Klausem-Dietrichem Fladem 17. března 1991 vzlétl v Sojuzu TM-14. Flade se po týdnu vrátil s předešlou posádkou a Viktorenko s Kalerim zůstali na stanici, z níž 8. července 1992 podnikli výstup kvůli opravě stabilizačního gyroskopu o délce 2 hodin a 3 minut.[7] Na Zem se vrátili 10. srpna 1992 po 145 dnech, 14 hodinách a 10 minutách letu.[8]

Od února do července 1994 ve dvojici s Jelenou Kondakovovou působil v záložní posádce 16. základní expedice. Poté postoupili do základní posádky EO-17. Do vesmíru odstartovali ještě s Ulfem Merboldem 3. října 1994 v Sojuzu TM-20. Merbold se vrátil po týdnu se dvěma kosmonauty z předešlé expedice, jejíž třetí člen Valerij Poljakov na stanici zůstal. Kosmonauti 17. expedice byli vystřídáni po pěti měsících a přistáli 22. března po 169 dnech, 5 hodinách a 21 minutách letu (Viktorenko a Kondakovová), resp. Poljakov po rekordních a dosud nepřekonaných 437 dnech, 17 hodinách a 59 minutách pobytu v kosmu.[3][9]

Viktorenko při každé ze svých 4 misí přiletěl na stanici Mir jako velitel lodi. Celková délka jeho šesti výstupů do volného prostoru dosáhla 19 hodin a 39 minut.[10]

Z oddílu kosmonautů odešel po dosažení padesáti let 21. července 1997 a stal se instruktorem ve Středisku přípravy kosmonautů J. A. Gagarina.[7]

Osobní život

editovat

Byl ženatý, měl dceru a syna.[3]

Zemřel 10. srpna 2023 ve věku 76 let.[11]

Reference

editovat
  1. ЦПК им. Ю.А. Гагарина. Викторенко Александр Степанович [online]. Звездный городок: ЦПК им. Ю.А. Гагарина [cit. 2012-10-18]. Dostupné online. (rusky) 
  2. a b OSOVIKOV, Kirill. Герои Страны [online]. [cit. 2009-11-18]. Kapitola Александр Степанович Викторенко. Dostupné online. (rusky) 
  3. a b c d e f g h i j IVANOV, Ivan, a kol. Космическая энциклопедия ASTROnote [online]. Moskva: rev. 2006-09-07 [cit. 2009-11-18]. Kapitola Александр Степанович Викторенко. Dostupné online. (rusky) 
  4. Умер Герой Советского Союза, летчик-космонавт СССР Александр Викторенко. roscosmos.ru [online]. Roskosmos, 2023-08-10 [cit. 2023-08-12]. Dostupné online. 
  5. HOLUB, Aleš. MEK. Malá encyklopedie kosmonautiky [online]. Rev. 2001-04-11 [cit. 2009-11-18]. Kapitola Sojuz TM-3. [dále jen Holub]. Dostupné online. 
  6. Holub. Rev. 2001-04-11 [cit. 2009-11-18]. Kapitola Sojuz TM-8. 
  7. a b Cosmonaut Alexander Viktorenko, flew to Mir space station four times, dies at 76. collectSPACE.com [online]. [cit. 2023-08-12]. Dostupné online. 
  8. Holub. Rev. 2001-04-11 [cit. 2009-11-18]. Kapitola Sojuz TM-14. 
  9. Holub. Rev. 2002-03-30 [cit. 2009-11-18]. Kapitola Sojuz TM-24. 
  10. Holub. Rev. 2022-09-21 [cit. 2023-08-12]. Kapitola kapitola = Viktorenko, A.S.. 
  11. Умер космонавт Александр Викторенко. www.pnp.ru. PNP, 10 August 2023. Dostupné online [cit. 10 August 2023]. 

Externí odkazy

editovat