Alexandr I. Karađorđević

Alexandr I.
	král Srbů, Chorvatů a Slovinců (do 1921); Jugoslávský král (od 1929)
	Král Alexandr I
Doba vlády	16. srpen 1921 – 9. říjen 1934
Narození	16. prosince 1888; Cetinje, Černohorské knížectví
Úmrtí	9. října 1934 (ve věku 45 let); Marseille, Francie
Pohřben	Oplenac
Předchůdce	Petr I. Karađorđević
Nástupce	Petr II.
Manželka	Marie Hohenzollern-Sigmaringen
Potomci	Petr; Princ Tomislav Jugoslávský; Princ Ondřej Jugoslávský‎
Dynastie	Karađorđevićové
Otec	Petr I. Karađorđević
Matka	Zorka Černohorská
Podpis
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Alexandr I. Karađorđević (srbsky Александар I Карађорђевић, 16. prosince 1888, Cetinje – 9. října 1934, Marseille) byl druhým králem Jugoslávie (v letech 1921–1929 nazývané Království Srbů, Chorvatů a Slovinců) od roku 1921 až do své smrti.

Vláda

Alexandr byl až druhým synem srbského krále Petra I., jeho starší bratr Jiří Karađorđević však byl nucen vzdát se následnictví poté, co v záchvatu vzteku ubil svého sluhu. Alexandr byl od roku 1914 regentem Srbska během první světové války a vrchním velitelem srbských vojenských sil. Během první balkánské války a druhé balkánské války byl velitelem První armády a zaznamenal řadu vítězství. Po smrti svého otce v roce 1921 zdědil trůn mezitím vytvořeného Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jako monarcha se obával růstu vlivu Itálie a restaurace Rakousko-Uherska.^[1]

Během politické krize se 6. ledna 1929 ujal absolutní moci, změnil jméno státu na Království Jugoslávie a územně ho reorganizoval ve snaze rozrušit historické hranice, centralizovat moc a upevnit srbskou hegemonii ve státě.

Atentát a smrt

V prosinci roku 1933 se ustašovci neúspěšně pokusili na krále při jeho návštěvě Záhřebu spáchat atentát. O rok později využili královu cestu do Francie. Atentát naplánoval sám Ante Pavelić. Teroristická skupina se spojila s VMRO. Ve Francii se atentátníci rozdělili na dvě skupiny: marseillskou, složenou z Bulhara z VMRO Vlada Černozemského a ustašovce Mija Kralja, a pařížskou, složenou z Ivana Rajiće a Znovimira Pospišila. První skupina se měla pokusit zabít krále ihned po přistání v Marseille, druhá skupina byla v záloze pro případ, že by se atentát nepovedl. Při přistání lodi 9. října 1934 se Vladovi Černozemskému podařilo přiblížit k otevřenému automobilu, ve kterém král jel, a zastřelit jej. Při incidentu byl zbloudilou kulkou zabit i tehdejší francouzský ministr zahraničí Louis Barthou. Králův vrah, bulharský revolucionář Vlado Černozemski (rozený Veličko Dimitrov Kerin) byl francouzským policistou zabit na místě činu.^[2] Stopy atentátu vedly nejenom k Ustaše a VMRO, ale i k maďarské, italské a německé tajné službě, neboť vládám těchto států byla trnem v oku Alexandrova profrancouzská orientace, a tak měly zájem na jeho odstranění. Králova údajná poslední slova byla: "Střezte Jugoslávii!" Ve skutečnosti král nic takového neřekl.^[3]

Po jeho smrti se stal králem jeho teprve jedenáctiletý syn Petr II. Karađorđević, za něhož do jeho plnoletosti (1941) vládla tříčlenná regentská rada vedená jeho strýcem Pavlem Karađorđevićem, podle královy závěti.^[4]

Alexandr I. podporoval ČSR, přispěl například prostředky na výstavbu a vybavení pravoslavného chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanských hřbitovech v Praze. Byl také odpůrcem Adolfa Hitlera.

Rodina

8. června 1922 se oženil s Marií Hohenzollernskou, která mu porodila tři syny:

Petr II. Jugoslávský (6. září 1923 – 3. listopadu 1970), poslední král Jugoslávského království, ⚭ 1944 Alexandra Řecká a Dánská (25. března 1921 – 30. ledna 1993)
Tomislav Jugoslávský (19. ledna 1928 – 12. července 2000)
⚭ 1957 Markéta Bádenská (14. července 1932 – 15. ledna 2013)

⚭ 1982 Linda Mary Bonney (*22. června 1949)
Ondřej Jugoslávský (28. června 1929 – 7. května 1990)
⚭ 1956 Kristýna Markéta Hesenská (10. ledna 1933 – 22. listopadu 2011)

⚭ 1963 Kira Melita z Leiningenu (18. července 1930 – 24. září 2005)

⚭ 1974 Eva Maria Andjelkovich (26. srpna 1926 – 13. prosince 2020)

Vyznamenání

Galerie

Králův portrét
Video o atentátu na krále

Odkazy

Reference

↑ PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga I – KRALJEVINA JUGOSLAVIJA. Bělehrad: Nolit Kapitola Šestojanuarska diktatura, s. 201. (srbochorvatština)
↑ PIRJEVEC, JOŽE. Jugoslávie 1918-1992 : vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. 1. vyd. vyd. Praha: Argo 537 str. s. Dostupné online. ISBN 80-7203-277-1, ISBN 978-80-7203-277-8. OCLC 443760355
↑ RYCHLÍK, JAN, 1954. Dějiny Chorvatska. 1. vyd. vyd. Praha: Lidové noviny 576 str. s. Dostupné online. ISBN 978-80-7106-885-3, ISBN 80-7106-885-3. OCLC 439041818
↑ PETRANOVIĆ, Branko. ISTORIJA JUGOSLAVIJE, knjiga I – KRALJEVINA JUGOSLAVIJA. Bělehrad: Nolit Kapitola seŠestojanuarska diktatura, s. 211. (srbochorvatština)