Aksel Bakunc, arménsky Ակսել Բակունց, anglicky Axel Bakunts, vlastním jménem Alexander Stěpanič Tevosjan, (13. června 1899, Goris, Ruské impérium8. července 1937, Sovětský svaz), byl arménský prozaik, filmový scenárista, překladatel a publicista. Stal se obětí stalinského teroru v období Velké čistky.

Aksel Bakunc
Rodné jménoԱլեքսանդր Ստեփանի Թևոսյան
Narození25. červnajul. / 7. července 1899greg., 13. června 1889 nebo 1899
Goris
Úmrtí8. července 1937
Arménská sovětská socialistická republika
Alma materKněžský seminář Gevorkian (1910–1917)
Charkovská národní agrární univerzita V. V. Dokučajeva (do 1923)
Povoláníprozaik, scenárista, překladatel, spisovatel, učitel a filolog
ZaměstnavateléMačkal (1927–1928)
Nor Owłi (1931)
škola
Politická stranaKomunistická strana Sovětského svazu
DětiSevada Bakunc
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bakunc se narodil v roce 1899 ve městě Goris v dnešní Arménii do rodiny prostých rolníků a vystudoval v Gevorkianově semináři v Ečmiadzinu (dnes Vagharšapat). V roce 1915 byl seminář uzavřen, aby mohl přijmout uprchlíky, přeživší tehdejší genocidy ze strany Turků. Pomáhal těmto uprchlíkům a tato zkušenost měla značný vliv na jeho budoucí práci. Následně sloužil jako arménský dobrovolník v bitvách u Erzurumu, Karsu a Sardarabádu. V letech 1918 až 1919 byl učitelem, korektorem a reportérem v Jerevanu. V roce 1920 byl přijat do Charkovského institutu na Ukrajině ke studiu zemědělství. Po promoci v roce 1923 pracoval jako agronom v Zangezuru, oblasti Arménie, která se objevuje na předních místech v jeho povídkách.

Od roku 1926 se usadil v Jerevanu, kde si svou první sbírkou povídek s názvem Mtnadzor (Temné údolí) rychle vybudoval pověst nadaného spisovatele.

Ve 30. letech 20. století byl členem Arménského sdružení proletářských spisovatelů. Posléze byl ovšem z politických důvodů vyloučen a stejně jako jeho kolega a přítel Jeghiše Čarenc se stal obětí stalinského teroru. Byl obviněn z různých zločinů, včetně odcizení se socialistické společnosti, z „buržoazního nacionalismu“ a „trockismu“. Byl zatčen v roce 1936 a má se za to, že byl zastřelen po pětadvacetiminutovém procesu v roce 1937. Rehabilitován byl až v roce 1955. Muž, který zosobňoval boj svého lidu za svobodu a vlast, se nakonec nedočkal ani souborného vydání svých vybraných děl. Stejně jako Čarenc i Bakounc zaplatil vlastním životem za svou touhu „učinit z literatury umění ve službách lidu a ne nástroj propagandy“.[1]

 
Muzeum Aksela Bakunce v jeho rodném domě v Gorisu, Arménie

V domě v Gorisu, kde Bakunc vyrostl, bylo zřízeno muzeum věnované jeho životu a dílu, které funguje jako pobočka muzea literatury a umění Jeghiše Čarence. Bakunc tam žil jako dítě a také v dalších obdobích svého života. Muzeum zahrnuje čtyři malé místnosti, v nichž je vystaven Bakuncův nábytek a osobní věci, korespondence a knihy, různé dokumenty, obrazy a také díla, jež byla publikována v časopisech.

Jeho tvorba zahrnuje několik povídkových sbírek, jednotlivé články v tisku, fragmenty románů zničených po jeho zatčení v roce 1936 a tři scénáře k filmům produkovaným společností Hyefilm ve 30. letech.

Nejprve psal básně, pak pohádku Himar Marde (Hloupý muž), která vyšla v roce 1911 v dětském časopise. Během roku 1915 napsal satirický článek publikovaný v listu Paylak („Blesk“, orgán sociálně-demokratické strany města Šuši) namířený proti provinční radě a starostovi Goris, který mu vynesl třicet čtyři dní vězení.

Během 20. let 20. století reprodukoval všechny své vojenské zkušenosti a tyto události, zejména ty z bitvy u Erzerumu, zachytil ve sbírce nazvané Garnanajin („Jarní“). V roce 1927 mu vyšla sbírka Mtnadzor, jež shromažďuje všechny dosud porůznu otištěné povídky a několik dalších nepublikovaných povídek: Lar-Markar, Démoni z Mtnadzoru, Pokorná mladá dívka, Na svazích hory Ayou a Myšlenka na Alpy.

Bakunc proslul především sbírkami povídek tematizujících poměry na arménském venkově, jako je Mtnadzor („Temné údolí“, 1927), ve kterých líčí těžký život jedné vesnice v Zangezuru, poznamenaný lidskými vášněmi, etnickými třenicemi i třídním bojem. Je posmrtným zakladatelem arménské populární literatury. Do arménštiny přeložil Gulliverovy cesty Jonathana Swifta a Taras Bulbu Nikolaje V. Gogola. Ve svém projevu na I. sjezdu sovětských spisovatelů ocenil dílo ukrajinského básníka Tarase Ševčenka a gruzínského básníka Šoty Rustaveliho.

Bakunc rovněž oživil dílo arménského bajkáře ze 13. století Vardana Ajgekciho a zpopularizoval je prostřednictvím svých zasvěcených komentářů. Jediná cesta hodná následování je pro něj „návrat k původním zdrojům a populární tvorbě“.[1]

Česky vyšla sbírka povídek Osévač černých brázd (1982).[2]

Reference

editovat

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Axel Bakunts na anglické Wikipedii a Aksel Bakounts na francouzské Wikipedii.

  1. a b BESNILIAN, Mireille. Mtnadzor de Aksel Bakounts. Marseille: Éditions Parenthèses, 1990. ISBN 978-2-86364-058-6. S. 13. 
  2. DATABAZEKNIH.CZ. Osévač černých brázd - Aksel Bakunts | Databáze knih. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2023-07-30]. Dostupné online. 

Externí odkazy

editovat