Švýcarská reformace

Švýcarská reformace započala v Curychu roku 1522 vystoupením Ulricha Zwingliho. Spolu s Janem Kalvínem, působícím v Ženevě, se stali hlavními postavami švýcarské reformace. Ulrich Zwingli padl roku 1531 v bitvě u Kappelu, čímž se zbrzdilo šíření jeho myšlenek, avšak z reformačních snah Jana Kalvína vzešel jeden z hlavních proudů protestantismu, kalvinismus, který zasáhl celé Švýcarsko, Francii, Itálii, západní Německo, Skotsko a Nizozemí.[1]

Počátky reformace

editovat

Slovo reformace pochází z lat. reformatio a znamená obnovení či zlepšení. Jde o náboženské a sociálně politické hnutí. Reformace probíhala v západní a střední Evropě od 14. až do 17. století. Snahy reformace se soustředily na obnovu křesťanství a nápravu celé společnosti. Před vypuknutím reformace sehráli důležitou roli valdenští, kteří šířili myšlenku chudé církve.[2] Jan Viklef jako první jasně zformuloval reformační myšlenky, které se uchytily v Anglii a ve Skotsku u lollardů. Od počátku 15. století se Viklefovy myšlenky šířily do západní a střední Evropy. V Čechách Viklefovy reformační myšlenky šířil Jan Hus a jeho stoupenci. Na českou reformaci přímo navázal Martin Luther a r. 1517 vydal dílo Devadesát pět tezí, kterým zahájil reformační činnost v Německu.[2] Téměř současně s vystoupením Martina Luthera začíná reformace ve Švýcarsku.

Vývoj reformace ve Švýcarsku

editovat

Švýcarská reformace vypukla nezávisle na vystoupení Martina Luthera, avšak z obdobných příčin.[2] Předcházela jí celá řada událostí, jako například socioekonomické změny, které měly za důsledek nárůst počtu měst a jejich nabývání na ekonomické síle. Města však neměla moc politickou, o kterou usilovala. Konkurentem v boji o moc byla pro města církev.[3]

Počátky švýcarské reformace byly spojeny se vznikem nových vzdělávacích institucí.[4] Vznikalo mnoho malých regionálních univerzit, které byly spjaty se svým okolím a mohly tak pružně reagovat na aktuální problémy společnosti. Tyto regionální univerzity významně přispěly k šíření reformačních myšlenek. Vzdělanost již nebyla vázána na kláštery, ale na univerzity coby městské instituce. V 15. století pak vznikaly na vysokých školách katedry biblických jazyků. V rámci snahy o lepší dostupnost Bible co nejširším vrstvám byly pořizovány překlady Bible do národních jazyků.[5] V 15. století a počátkem 16. století se objevovala celá řada nových myšlenkových proudů, které měly vliv na vývoj reformace, jako např. humanismus, který s sebou nesl antropocentrický charakter myšlení. Humanismus a renesance vedla k novým pokrokům ve vědě a umění. Vynález knihtisku napomohl k rychlejšímu šíření myšlenek reformace. Důležitými místy rozvoje knihtisku se staly Basilej a Ženeva. Tato města se díky tomu stala důležitými kulturními středisky.[5]

Zwingli a Kalvín, vůdčí osobnosti švýcarské reformace

editovat

Ulrich Zwingli

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Ulrich Zwingli.

Ulrich Zwingli působil v Curychu a patřil k nejbohatším měšťanům. Od počátku byl podporován světskou mocí. Roku 1522, na začátku postního období, došlo k veřejnému konfliktu o postních předpisech mezi zástupci papežství a místní církví, kterou formoval Zwingli skrze své pochopení evangelia. Na základě zásady sola scriptura se snažil dokázat, že skutky nemají podstatu v Písmu svatém. Na víru v možnost spásy skrze skutky zaútočil i formou „happeningu“, když na veřejnosti v postní době pojídal klobásy. Městská radaCurychu se dostala do sporu s kostnickým biskupem a Zwingliho vystoupení podpořilo její zájmy. Roku 1522–1523 přesvědčil Zwingli městskou radu a stal se duchovním správcem Curychu.[6]

Přijímal tři základní principy reformační nauky o spáse: sola scriptura (pouhým Písmem), sola fide (pouhou vírou), sola gratia (pouhou milostí). Křesťanské rituály a jejich roli v životě věřících však pojímal radikálněji než Luther a Kalvín. V rámci sola scriptura odmítal pojetí transsubstanciace. Ježíš Kristus je podle Zwingliho reálně přítomen v eucharistii, ale nedochází k přepodstatnění. Mši pojímal jako projev úcty k Bohu, nikoli jako prostředek ke spáse. Ostře se vymezoval proti obrazům, sochám a ostatkům svatých. Demagogizoval mši a radikálně interpretoval eucharistii jako pouze symbolickou připomínku poslední večeře.[7] Martin Luther a Ulrich Zwingli se spolu střetli při marburské disputaci, kde řešili otázku večeře Páně. Při disputaci došlo k rozchodu Luthera a Zwingliho.[8]

V druhé polovině dvacátých let 16. století upevňoval Zwingli své postavení v Curychu a šířil své myšlenky do ostatních kantonů, které se tvrdě bránily. Postavení Ulricha Zwingliho se v Curychu během dvacátých let posilovalo. Jeho působení po r. 1527 se zaměřovalo na rozšíření reformace po celém Švýcarsku.[6]

Jan Kalvín

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Jan Kalvín.

Jan Kalvín byl původně právník, pocházel z Francie a zde také do r. 1534 působil. Ve třicátých letech 16. století ve Francii proběhla tzv. „plakátová aféra“, ve které se zwingliánští radikálové pokusili zhatit vyjednávání krále Františka I. s lutherskými knížaty. Z tohoto činu byli obviněni protestanti a celá řada z nich utekla do exilu, mezi nimi i Jan Kalvín.[9] Kalvín přišel r. 1534/35 přes Štrasburk do Basileje, kde se seznámil s reformátory jako Johann Jakob Grynaeus, Oswald Myconius, Heinrich Bullinger, Martin Bucer a Wolfgang Capito (Köpfel).

Mezi Kalvínova nejznámější díla s reformační tematikou patří Institutio religionis christianae, které podává střízlivý švýcarský pohled na reformaci, doplněné o specifické znaky, tj. jeho pojetí církve, vymezení křesťanských povinností, pojetí predestinace. První vydání r. 1536 bylo anonymní, ale o rok později dílo vydal pod svým jménem. Toto dílo bylo myšleno jako spis na obranu pronásledovaných francouzských protestantů a bylo věnováno francouzskému králi, aby ho získalo pro podporu reformace.[10]

Koncem r. 1536 pozval reformační kazatel Vilém Farel Kalvína do Ženevy. Zde byl Kalvín rovněž ustanoven kazatelem a požádán, aby provedl reformu obce. Kalvín vypracoval a vydal řád obce, který obsahoval, mimo jiné, přísnou církevní kázeň. Brzy na to vydal díla Katechismus a Vyznání víry. Jeho návrhy byly velmi radikální v tom, že nerozlišoval mezi církví a obcí. Kalvín kladl důraz na mravní čistotu a jednoduchost. Jeho návrhy vyvolaly odpor, který vyvrcholil r. 1538. Kalvín byl vypovězen z Ženevy a odešel do Basileje. Reformovaná ženevská obec se začala rozpadat a městská rada pozvala Kalvína roku 1541 zpět, aby ji obnovil. Jeho návrat byl spojen s vytvořením teokratické republiky.[11]

Kalvín zavedl čtyři základní církevní úřady: jáhen (péče o chudé a nemocné), presbyter (dohlíží na církevní pořádek, společenství jáhnů tvoří konzistoř – v domácnosti věřícího mohou kontrolovat), doktor (jeho úkolem je rozvoj dogmatiky a výchova), kazatel (vede kázání).[12]

Jan Kalvín kladl důraz na strohost sakrálních prostor, což vedlo k obrazoborectví. Zastával názor, že Ježíš je v eucharistii přítomen duchovně. Radikalizoval zásadu sola gratia a tvrdil, že člověk je Bohem předurčen ke spáse nebo k zatracení. Roku 1560 vyšla poslední verze jeho díla Instituce, které několikrát přepracovával.[10]

Hledání společné teologie

editovat

Rozdíly mezi Lutherem a Zwinglim byly nejvýraznější v rovině liturgické. Zwingli byl mnohem radikálnější a kladl důraz na strohost liturgie. Zwingliho s Kalvínem spojoval požadavek strohosti liturgie, který se odrážel také v požadavcích na prostotu interiérového vybavení reformačních sakrálních prostor, jež se následně projevily v obrazoborectví. Rozdílné bylo i jejich pojetí eucharistie. Luther odmítá transsubstanciaci. Eucharistie je však, podle něj, spojená s reálnou přítomností Krista. Zwingli odmítá transsubstanciaci a existenci Krista ve víně a chlebu. Viděl v eucharistii pouze symbolickou připomínku Poslední večeře.[13]

Protireformace ve Švýcarsku

editovat

Zwingliho radikální postoje vyvolaly rozruch. Roku 1524 se dohodli zástupci 12 švýcarských kantonů a zakázali útoky na katolickou víru. Zákaz byl primárně mířen proti Curychu. Zwingli se podřídil a tím rozhněval radikální zastánce svých myšlenek. Městská rada se s těmito radikály musela vypořádat. Zwingli si během zásahů proti radikálním novokřtěncům (nazýváni též anabaptisté) upevňoval své postavení. Roku 1524 se nejstarší švýcarské kantony Schwyz, Zug, Uri, Unterwalden a Lucern spojily, aby bránily katolickou víru.[14] Roku 1526 byla uspořádána náboženská disputace v Badenu a Aargau, na kterou se sjela celá řada teologů, kromě Zwingliho. Diskutovalo se o eucharistii, ctění obrazů a ostatků a podobně. Celá řada přítomných teologů se přiklonila na stranu katolickou. Curych výsledek disputace odmítl a Zwingli začal své myšlenky šířit do ostatních kantonů.[14]

Zwingli založil společenství, do nějž vstoupily kantony Bern, Kostnice, Basilej, Štrasburk a St. Gallen. Proti nim se spojily katolické kantony, aby se bránily protestantismu. Z toho vzešel roku 1529 konflikt, který je označován jako První kappelská válka, kde proti sobě stáli na jedné straně Curych se svými spojenci a na straně druhé tradicionalisté držící se katolicismu. K otevřenému vojenskému konfliktu nakonec nedošlo a znepřátelené strany spolu začaly vyjednávat. Curych slíbil, že nebude šířit reformaci mimo své hranice. To však netrvalo dlouho.[14] Roku 1531 přichází Druhá kappelská válka, v níž je Ulrich Zwingli zabit.[15] Zwingliho myšlenky se šířily po Švýcarsku i do oblastí jižního Německa.

Radikální proudy švýcarské reformace: novokřtěnci a unitáři

editovat

Od Zwingliho reformních myšlenek se odštěpil radikální proud vedený Konrádem Greblem a Georgem Blaurockem. Oba vytýkali Zwinglimu zklamání a stali se reprezentanty novokřtěnců. Radikálně interpretovali křest jako volní akt, výsledek vědomého rozhodnutí a vědomého obrácení. Sám Zwingli se postavil proti novokřtěncum a odmítal jejich radikalismus. Curyšská obec přijala Zwingliho reformaci a radikály vypudila. Jejich myšlenky se však šířily dál do jižního Německa, Rakouska, na Moravu a do Nizozemí. Pro své radikální postoje byli novokřtěnci pronásledováni ze strany katolíků i protestantů.[16]

V období mezi lety 1534 a 1536 reprezentanti radikálních novokřtěnců ovládli město Münster a zřídili obec „Nový Jeruzalém“ v čele s Janem Mathysem a Janem z Leidenu. Zrušili systém stavů, zavedli specifický ekonomický systém, systém mezilidských vztahů a hodnot – vše ve vztahu k Bibli.[17]

Síly katolického biskupa a lutherské šlechty nakonec roku 1536 dobyly Müntzer a nastolily starý pořádek. Tímto byla zlomena nejradikálnější větev novokřtěneckého hnutí.[17]

Němci rozšířili myšlenky anabaptismu o sociální rozměr a dobře ho etablovali. Na Moravě byli novokřtěnci na lichtenštejnských panstvích. Vytvářeli vlastní skupiny a vesnice. Na jižní Moravě působila skupina novokřtěnců nazývána habáni.[16]

Ani Jan Kalvín neměl slitování se svými odpůrci, jakými byli unitáři a katolíci. Unitáři odmítali dogma o Trojici, v 16. století působili v Polsku, Maďarsku a v Anglii. Miguel Servet je považován za průkopníka tohoto hnutí. Servet se dostal v Ženevě do sporu s Kalvínem a byl upálen.[12]

Šíření švýcarské reformace

editovat

Za vlády Františka I. a Jindřicha II. byly reformní snahy ve Francii tvrdě potlačovány. Přesto zde vznikla skupina krátce nazývána hugenoti, která zastávala Kalvínovy myšlenky. Občanská válka, která vypukla mezi nimi a katolíky, skončila vydáním ediktu nantského roku 1598. Dokument zajišťoval náboženskou svobodu do roku 1685, kdy byl zrušen.[18] To donutilo hugenoty k emigraci do protestantských zemí Evropy a Ameriky. Protestanti ve Francii získali svou náboženskou svobodu až v 18. století.[19]

Do Nizozemí pronikal kalvinismus za války se Španělskem, která probíhala od roku 1566 až do roku 1609. Odtud se kalvinismus šířil dál do dolního Porýní. Nizozemí a Holandsko se staly centrem kalvinismu.[19]

Ve Skotsku, díky působení Johna Knoxe, vznikla presbyterská církev. Ze Skotska se šířil kalvinismus do Anglie. Zde se střetl s anglikánskou církví a jejich spojením vznikl puritanismus. Anglie a Holandsko byly v té době významnými námořními mocnostmi. Díky tomu se kalvinismus mohl šířit do zámořských oblastí a nabyl tak světových rozměrů.[20]

Dále byla pod vlivem kalvinismu Severní Amerika. Částečně se dostal do střední Evropy (Maďarsko, Polsko). V Českých zemích měl vliv na Jednotu bratrskou.[20]

Severní Evropě dominovalo luteránství a kalvinismus se sem nerozšířil.[21]

Pohled badatelů na švýcarskou reformaci

editovat

Švýcarská reformace nepatří mezi zapomenutá témata historie. Pozornost jí věnuje celá řada institucí, výzkumů a jednotlivých badatelů z oblasti teologie, religionistiky, sociologie a dalších. Na švýcarské univerzitě v Curychu, pod záštitou teologické fakulty, funguje Ústav dějin švýcarské reformace.[22] Zabývají se zde studiem reformace ve Švýcarsku se zaměřením na Ulricha Zwingliho, Heinricha Bullingera a anabaptismus.[22]

V některých důležitých ohledech se základní historiografická témata, týkající se radikální reformace, dramaticky nezměnila od dob revizionistického badatelského proudu 70. let 20. století. I dnes se snaží badatelé začlenit různé radikální proudy 16. století do kontextu hlavních témat bádání o raně novověké Evropě, zvláště konfesionalizace, sociální disciplinace, náboženské tolerance a budování státu. Současně však postmoderní obrat otevřel prostor pro nové sblížení mezi akademickými a konfesijními přístupy ke studiu radikální reformace.[23] Postmodernisté také kladli důraz na důslednější terminologické zakotvení bádání o švýcarské reformaci a věnovali pozornost dekonstrukci a diskurzivní analýze zavedených badatelských kategorií.[24]

Reference

editovat
  1. Judaismus, křesťanství, islám. 2. opr. a dopl. vydání. Eds. H. Pavlicová a B. Horyna, Olomouc, 2003, s. 333.
  2. a b c Judaismus, křesťanství, islám. 2. opr. a dopl. vydání. Eds. H. Pavlicová a B. Horyna, Olomouc, 2003, s. 433.
  3. FRANZEN, A. Malé církevní dějiny. Překlad Bedřich Smékal. 2. opr. a dopl. vydání, Praha : Zvon, s. 182–183.
  4. CHAUNU, P. Dobrodružství reformace: Svět Jana Kalvína. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 70-73.
  5. a b CHAUNU, P. Dobrodružství reformace: Svět Jana Kalvína. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, s. 65–67.
  6. a b FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Překlad Bedřich Smékal. 2. opr. a dopl. vydání, Praha : Zvon, 1995, s. 208.
  7. WERNISCH, Martin. Politické myšlení reformace. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 182.
  8. FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Překlad Bedřich Smékal. 2. opr. a dopl. vydání, Praha : Zvon, 1995, s. 209.
  9. WERNISCH, Martin. Politické myšlení reformace. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 219.
  10. a b FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Překlad Bedřich Smékal. 2. opr. a dopl. vydání, Praha : Zvon, 1995, s. 212.
  11. WERNISCH, Martin. Politické myšlení reformace. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 412.
  12. a b FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Překlad Bedřich Smékal. 2. opr. a dopl. vydání, Praha : Zvon, 1995, s. 213.
  13. WERNISCH, Martin. Politické myšlení reformace. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 169.
  14. a b c FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Překlad Bedřich Smékal. 2. opr. a dopl. vydání, Praha : Zvon, 1995, s. 208
  15. WERNISCH, Martin. Politické myšlení reformace. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 202.
  16. a b Judaismus, křesťanství, islám. 2. opr. a dopl. vydání. Eds. H. Pavlicová a B. Horyna, Olomouc, 2003, s. 393.
  17. a b FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Překlad Bedřich Smékal. 2. opr. a dopl. vydání, Praha : Zvon, 1995, s. 210.
  18. Judaismus, křesťanství, islám. 2. opr. a dopl. vydání. Eds. H. Pavlicová a B. Horyna, Olomouc, 2003, s. 308.
  19. a b FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Překlad Bedřich Smékal. 2. opr. a dopl. vydání, Praha : Zvon, 1995, s. 216.
  20. a b Judaismus, křesťanství, islám. 2. opr. a dopl. vydání. Eds. H. Pavlicová a B. Horyna, Olomouc, 2003, s. 333.
  21. Judaismus, křesťanství, islám. 2. opr. a dopl. vydání. Eds. H. Pavlicová a B. Horyna, Olomouc, 2003, s. 434.
  22. a b UZH - Institut für Schweizerische Reformationsgeschichte. www.irg.uzh.ch [online]. [cit. 2022-06-12]. Dostupné online. (německy) 
  23. ROTH, John D. (2002). Recent Currents in the Historiography of the Radical Reformation. Church History, 71, s. 534–535.
  24. ROTH, John D. (2002). Recent Currents in the Historiography of the Radical Reformation. Church History, 71.

Literatura

editovat
  • ESTEPH, William Roscoe. Příběh křtěnců: radikálové evropské reformace. Praha: Evangelické nakladatelství, 1991. 266 s. 
  • FRANZEN, August. Malé církevní dějiny. Praha: Zvon, 1995. 358 s. ISBN 8071131199. 
  • CHAUNU, Pierre. Dobrodružství reformace:Svět Jana Kalvína. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 124 s. ISBN 80-85959-84-4. 
  • Judaismus, křesťanství, islám. Příprava vydání Helena Pavlicová, Břetislav Horyna. Olomouc: [s.n.], 2003. 661 s. ISBN 8071821659. 
  • LAMBERT, Malcolm. Středověká hereze. Překlad Vítek, Tomáš. Praha: Argo, 2000. 598 s. ISBN 8072032917. 
  • ROTH, John D. Recent Currents in the Historiography of the Radical Reformation. Church History. 9. 2002, čís. 09, s. 523–535. Dostupné online. ISSN 1755-2613. 
  • WERNISCH, Martin. Politické myšlení evropské reformace. Praha: Vyšehrad, 2011. 444 s. ISBN 9788074290398. 

Externí zdroje

editovat

Prameny

editovat
  • KALVÍN, Jan. Vzdělání ve víře: Katechismus a vyznání víry z r. 1537. Praha: ÚCN Kalich, 1953. 
  • KALVÍN, Jan. Instituce učení křesťanského náboženství. Praha: Komenského evangelická fakulta bohoslovecká, 1951. 
  • ZWINGLI, Ulrich. Počet z víry a výklad víry: Dva vyznavačské listy curyšského reformátora. [s.l.]: ÚCN Kalich, 1953. 

Související články

editovat